Článek
Budova právnické fakulty Masarykovy univerzity měla během necelých 100 let, od kdy začala sloužit prvním vyučujícím a studentům, víc než pohnuté osudy.
Práva spolu s filozofií, přírodními vědami a medicínou se stala jednou ze čtyř prvních fakult první české vysoké školy v Brně, která vznikla jen necelé tři měsíce po vzniku Československa. Už v listopadu 1918 navrhli František Weyr a Karel Engliš (budoucí první rektor) její zřízení a parlament jim dal 28. ledna 1919 zákonem č. 50/1919 Sb. „zelenou“.
První sídlo právnické fakulty bylo v dnešní Antonínské ulici. V prostorách dnešního rektorátu Vysokého učení technického ale nebyl dostatek místa pro posluchárny ani knihovnu, a podobně na tom byly i další fakulty rozhozené po městě „kde se dalo“.
Proto se během 20. let zrodil ambiciózní plán na zbrusu novou akademickou čtvrť, která měla vyrůst na úpatí Kraví hory. Moderní objekty měly splňovat potřeby jednotlivých oborů, včetně demonstračních sálů, prostorných učeben, ale i laboratoří a menz.
Ambiciózní stavba právnické fakulty MU patřila ve své době k nejmodernějším výukovým prostorám v Evropě
Jako první začala růst právnická fakulta, jejíž stavbu přijel osobně podpořit sám prezident Tomáš Garrigue Masaryk, který byl při pokládání jejího základního kamene v červnu 1928. Mimochodem, ten byl objeven při poslední rekonstrukci před deseti lety a dnes je vystaven ve zdejší knihovně.
Už za necelé čtyři roky se - i přes nedostatek financí během hospodářské krize - začalo ve zbrusu nové budově učit, i když ještě zdaleka nebyla kompletně hotová. Přesto už tenkrát ležela mnohým v žaludku. V dobovém komunistickém tisku se třeba objevila kritika, že za cenu jedné pracovny profesora by bylo možné postavit menší domek pro celou dělnickou rodinu.
V ideální vzdálenosti jen několika set metru navíc byly během 20. let minulého století otevřeny i zbrusu nové Kounicovy koleje, které nabízely nejmodernější ubytování vysokoškolákům z celého Československa.
Vstupní prostory zdobí od roku 1994 bronzové pamětní desky připomínající dění v budově během 2. světové války
Moderní a jen před nedávnem dokončenou budovu si ihned po uzavření českých vysokých škol vyhlédla a zabrala brněnská služebna gestapa, která se sem přestěhovala už 17. prosince 1939. Místní údržbáři dostali přesně hodinu na to, aby odstranili z auly rozměrné plátno (7,5 × 13 m) Antonína Procházky, který sem svého „Promethea přinášejícího lidstvu oheň“ instaloval téměř na den přesně před rokem.
Co se s obrazem stalo, to už naštěstí gestapáci nekontrolovali, takže jej čeští zaměstnanci stihli přenést do druhého suterénu, kde ukryt pod uhlím a vyřazeným mobiliářem přečkal až do osvobození. Autor jej pak mohl po drobných opravách nechat opět zavěsit na původní místo.
Podobný osud potkal i barevné vitráže na stropě auly, díla slavného Františka Kysely, který měl v té době své vitráže mj. i v chrámu sv. Víta na Pražském hradě. Citáty z děl J.A. Komenského, F. Palackého, K. H. Borovského, T.G. Masaryka či J. Husa doplněné o alegorické postavy byly původně určeny pro světovou výstavu v Kolíně nad Rýnem, ale po roce 1928 našly nový domov právě v Brně.
Během válečných let stačilo, že zůstaly pro běžného návštěvníka zakryty, ale v 50. letech, kdy si budovu přivlastnila Vojenská akademie Antonína Zápotockého, přišlo nařízení vitráže rozebrat a uložit do beden. Ty pak putovaly do depozitáře památkového ústavu na zámku Jaroslavice. Trvalo celých 40 let, než se mohly vrátit zpátky na skleněný strop auly.
Impozantní vestibul právnické fakulty získal na vzdušnosti díky stropu ze skleněných luxferů
Hned v roce 1940 byly velké posluchárny v zadním traktu fakulty rozděleny na dvě podlaží a adaptovány na dílny, v nichž pracovali vězni z nedalekého koncentračního tábora Pod kaštany. V přízemí byla místo původní šatny zřízena věznice s řadou kobek, kde internovaní čekali, než přijdou na řadu k výslechu a později i k soudu. Pokud byli odsouzeni k smrti, rozsudek se bezodkladně vykonával v nedalekých Kounicových kolejích, které se po dobu války změnily na vězení a také na popraviště.
Průčelí budovy přišlo o hrdý nápis Masarykova univerzita a nahradila jej obří říšská orlice se svastikou. Úpravě neušel ani prostor v suterénu, který se v roce 1943 změnil na bar gestapa se speciální výzdobou.
V den zimního slunovratu 21. 12. 1943 sem proudili pozvaní hosté na první oslavu a nestačili se rozhlížet po stěnách, kde v reji odhalených čarodějnic juchali i čerti s povědomými tvářemi. Nebylo divu, výtvarníci uvěznění v koncentračním táboře ve Svatobořicích (Otakar Španiel, Ladislav Kozák, Zdeněk Louda) a v brněnských věznicích (František Knajfl, Julius Pelikán, Karel Minář) totiž rohatým domalovali obličeje nejvyšších brněnských gestapáckých vyšetřovatelů. A dotyčným se to líbilo.
Busty prezidentů Edvarda Beneše a T.G. Masaryka ve vestibulu jsou darem od rodiny, která je po celou dobu komunismu skrývala na půdě ve slámě
Jenže to, co vypadalo v roce 1944 jako zábavný a neškodný detail, se už o necelé dva roky později ukázalo jako osudový problém. Do Brna v únoru 1946 přijel vedoucí britské zvláštní vyšetřovací komise Wilfred Bowes, který pátral po okolnostech smrti padesáti spojeneckých leteckých důstojníků z legendárního „Velkého útěku“. K němu došlo v březnu 1944 ze zajateckého tábora Stalag Luft III v Saganu v dnešním Polsku. Na přímý rozkaz Hitlera byli po svém dopadení zavražděni, byť je chránily Ženevské konvence a status zajatců. Oficiálně byli všichni zastřeleni při pokusu o útěk.
Během své brněnské návštěvy získal Bowes právě díky fresce z baru představu o podobě některých brněnských gestapáků, kteří se honby za uprchlíky také účastnili. V jednom z „čertů na zdi“ byl identifikován kriminální tajemník brněnského gestapa Adolf Knüppelberg, který zastřelil 29. března 1944 v Ostravě-Hrabůvce dva ze saganských uprchlíků - Thomase G. Kirby-Greena a Gordona A. Kiddera. Za vraždu válečných zajatců byl Knüppelberg následně odsouzen a v lednu 1948 popraven v Hamburku.
Freska už dnes existuje jen na fotografiích v univerzitním archivu, po válce byla přemalována a úprav do původní podoby se dočkaly i další části fakulty.
Zasedací místnost zdobí portréty všech dosavadních děkanů právnické fakulty
Prostory v těsném sousedství fakulty, kde dnes stojí Moravská zemská knihovna, byly pro změnu plánovány pro výstavbu vlastní věznice gestapa, na kterou už naštěstí nedošlo.
Naopak se pár měsíců po osvobození Brna už znovu na fakultě učilo, ale ani tentokrát to netrvalo dlouho. Začátkem 50. let byla právnická fakulta zrušena a její budovu pro změnu získala vojenská akademie, která tu sídlila až do roku 1990.
Teprve pak se definitivně na svou fakultu vrátilo právo. Z původních 150 studentů před sto lety se počet budoucích právníků dnes počítá už na 600 a zájem o studium je každoročně mnohem vyšší, než jich historií prodchnutá budova může pojmout.
Pro další informace:
L. Vojáček, K. Schelle, J. Tauchen: Dějiny Právnické fakulty Masarykovy univerzity 1919–2019, Masarykova univerzita, 2019
