Článek
Redakce zahraničních zpravodajů Československého rozhlasu přestavovala v 60. letech ostrůvek relativní svobody, byť v mantinelech postupně se rozpouštějícího stalinistického bezčasí. Své posluchače dokázali její redaktoři vzít do takových krajin, o jakých si mohli v době, kdy dostat pas a výjezdní doložku se rovnalo pomalu zázraku, nechat jen zdát.
Členové redakce museli znát kromě povinné ruštiny i další jazyky, což jim otevíralo cestu k „nesprávným zprávám“ z imperialistického světa, a tudíž i realističtějšímu vidění socialismem zohýbané současnosti. Pod vedením Milana Weinera připravovali Luboš Dobrovský, Jiří Dienstbier, Věra Šťovíčková a řada dalších alespoň letmá nahlédnutí tam, kam se hned tak někdo ze zadrátovaného Československa neměl šanci dostat a uvidět to, co dovedli barvitě popsat ve svých reportážích, i na vlastní oči.
Právě posledně jmenovaná má obrovskou zásluhu na skutečnosti, že film Vlny vznikl tak, jak jej teď vidí vyprodané sály kin. Z její iniciativy se příběh odehrává přes jindy „neviditelného“ technika.
Mimochodem, to o plných kinech není žádná nadsázka, sama jsem musela rychle přebíhat z jednoho vyprodaného brněnského kina do dalšího, kde ještě zbývalo pár volných míst, a to už jsou Vlny na programu víc než týden.
Podle pamětníků se podařilo režisérovi Jiřímu Mádlovi vybrat představitele tehdejší zahraniční redakce Československého rozhlasu na milimetr přesně
Prvotním impulzem byla pro scénáristu a režiséra Jiřího Mádla 700stránková kniha Od mikrofonu k posluchačům, ale skutečným katalyzátorem se staly vzpomínky někdejší rozhlasové zpravodajky z Afriky, která - nebýt srpnové okupace - měla pokračovat ve své práci v Japonsku. Tam už se ale jako „nespolehlivá“ nedostala, naopak byla z rozhlasu vyhozena a nesměla dělat ani uklízečku v domově důchodců. Nakonec se jí podařilo „uchytit“ coby obchodnici s kyselinou sírovou v Ústředních skladech, kde dostali práci i další disidenti.
Věra Heroldová-Šťovíčková pustila „Snowboarďáka“ Mádla hodně pod povrch situace v Československém rozhlasu na přelomu let 1967-1968 a dovolila mu čerpat nejen z vlastních vzpomínek, ale i z pamětí svých tehdejších kolegů, ke kterým mu postupně otevřela dveře.
Jiří Mádl věnoval Vlnám 10 let svého života a na rovinu - ani jedna sekunda z nich nebyla zbytečná. Možná nejde o faktograficky naprosto přesný dokument, ale ve 130 minutách nám dovolí prožít na vlastní kůži bezmoc, když hlavní hrdina musel z obav o mladšího bratra, kterého má po smrti rodičů ve své péči, nejen nastoupit jako technik do rozhlasu, ale zároveň se i upsat StB, která v odbojné zahraniční redakci potřebovala svého „člověka uvnitř“.
Největší devizou Vln jsou emoce, které se daří vyvolávat nejen vizuálně (výborné nenápadné propojení živých herců s dokumentárními záběry z archivu, beznaděj z labyrintu rozhlasových chodeb, studentský průvod se svíčkami utopený v krvi,…), ale zejména pomocí sluchu. Každý jeden song - ať už český nebo zahraniční - posouvá příběh o pořádný kus dál a občas jde i proti tomu, s čím jsme si ho dosud spojovali (Hříšný tanec, Čerešně).
Jenže tím Mádl zdaleka nekončí ve svém režijním čarování, kdy mu pomáhají autor hudby Simon Goff a mistr zvukových efektů Viktor Ekrt. V řadě scén si ani neuvědomíte, že se ozývají zvuky, které působí na vaše nitro. Byť víte, co se za pár okamžiků stane, dovedou vás k pocitu, jako kdybyste byli osobně u toho, když kolem vás jedou tanky, nesou se kolem nosítka se zakrváceným člověkem, který před chvílí dodýchal, nebo když na vás míří mladičký kluk v ruské uniformě, který je z celé situace tak vystresovaný, že může každým okamžikem zmáčknout spoušť. Pokud jste si dodnes myslili, že víte o srpnu 1968 všechno, Vlny vás to donutí doopravdy prožít, ať už jste se narodili rok nebo dvacet let poté.
Režisér Jiří Mádl (vpravo) s představitelem hlavní role Vojtěchem Vodochodským během natáčení
Českých filmů se netočí málo, ale většina prošumí kinem a za týden o nich nikdo neví - ostatně z nabídky před vlastním promítáním filmu mne a nejspíš ani ostatní diváky nezaujalo nic. Pak přišly Vlny a v sále bylo cítit, jak diváci „jdou“ s dějem až do závěrečných titulků.
Klobouk dolů, kdyby se podařilo alespoň jedou za 10 let u nás natočit film s tak silnou výpovědní hodnotou. Poděkování nepatří jen štábu Vln, ale hlavně Jiřímu Mádlovi, který celý projekt doslova vydupal ze země, a také všem, kteří jeho sen svou finanční podporou dostali až na plátna. Jen tam se totiž dá vychutnat do posledního detailu, jak by se vám za čas během nedělního podvečera v televizi nepoštěstilo.
A ještě jedno mrazivé poselství - v titulcích je coby jeden ze subjektů, díky kterým Vlny vznikly, uvedena RTVS (Rozhas a televízia Slovenska ). Ta už ale dnes po zásahu slovenské vlády neexistuje a pod novým názvem STVR prochází bez nadsázky normalizací. I proto je tak důležitý poslední vzkaz, který se ve filmu objeví a jímž tvůrci vzkazují kolegům i divákům na Slovensko „Jsme s vámi!“ Protože svoboda slova nikdy není samozřejmá a těch, co by ji chtěli vykleštit, se vždycky a všude najde pořád dost. Bohužel…
Pro kontext:
Od mikrofonu k posluchačům - kolektiv autorů | Databáze knih (databazeknih.cz)
