Článek
Drobná dáma v blankytném svetříku, bílé halence, šedých kalhotách a s natupírovaným stříbrným účesem staženým za uši pomocí sponek stála v bezbariérovém prostoru, jednou rukou svírala madlo chodítka a druhou gestikulovala. Prostě na první pohled žádná ubohá seniorka.
Jenže už na ten druhý bylo něco v nepořádku. Paní se ztratila. Ven ji vytáhlo pěkné počasí, díky chodítku nakonec ušla mnohem dál, než předpokládala a dostala se do míst, která se od její poslední návštěvy změnila. Přeci jen, v Brně se teď staví doslova na každém rohu a místa, která se roky „nehnula“, jsou teď úplně jiná.
Nakonec unavená paní dorazila alespoň na zastávku, nastoupila, jenže zjistila, že neví, kde má vystoupit. Jestli se na jejím stavu podepsalo horko, nemoc nebo něco jiného, to se odhadnout nedalo. Stála v MHD a byla zoufalá. Naštěstí si ji všimli spolucestující, kteří nahlásili zmatenou seniorku řidičce tramvaje. Ta nelenila a domluvila se s městskou policií, aby její hlídka naplnila heslo „pomáhat a chránit“ (ano, vím, že to originálně deklaruje Policie ČR).
Dojeli jsme až k hlavnímu nádraží, kde si dámu vyzvedli dva „měšťáci“ a začali řešit, kam s ní. Jak celá věc dopadla netuším, jen doufám, že se paní v pořádku vrátila domů. Můj poslední pohled na ní z vedlejšího nástupiště byl zajímavý - dva urostlí příslušníci a mezi nimi stařenka jako z cukru, trochu nesvá, že ji sleduje okolí, ale evidentně se jí ulevilo, že nezůstane ztracená.
Měla jsem z toho všeho dobrý pocit a říkala jsem si, že přesně tohle jsou situace, které člověka přesvědčí, že to s naším okolím ještě není až tak ztracené.
