Článek
Ještě před dvaceti lety se lidé pozastavovali nad „divným vlčákem“ s černou mordou a ušima, což zvlášť vynikalo v kontrastu s jejich medovou nebo pískovou srstí. Na druhý pohled zpravidla zaujalo, že jsou drobnější postavy než v té době obvyklejší němečtí ovčáci.
Nebylo na tom nic zvláštního - chov belgických ovčáků se k nám totiž dostal až na samém sklonku 80. let minulého století. V prvních letech byl spíš byl zájem o dlouhosrsté varianty - zlaté a stříbrné „zámecké pány“ tervuereny (vyšlechtěné na zámku Tervueren) či uhlově černé groenendaely (čti „chrenendály“). Kudrnatá verze belgického ovčáka lakenois je vzácná všude na světě, včetně samotné kolébky plemene Belgie. O krátkosrstou variantu malinois pojmenovanou po městě Mechelen původně moc velký zájem nebyl.
Belgičtí ovčáci (vpravo groenendale) málem nepřečkali nasazení za 1. ani za 2. světové války
Ještě na sklonku 19. století přitom nikdo o belgických ovčácích neslyšel a existovali jako nepřeberné množství typů pasteveckých psů, kteří si v přímořské Belgii museli poradit se stády za všech povětrnostních okolností. Byli drobnější, spoří a hlavním kritériem byla pro jejich majitele pracovitost a chytrost. Aby vydrželi venku i v zimě, mají dlouhosrsté varianty hned dva typy srsti - elegantní dlouhou a pod ní ještě krátkou a hustou podsadu.
Pak ale v listopadu 1891 založil v Bruselu pan Reckmann Klub belgického pasteveckého psa. Hned napoprvé se sešlo 117 „pradědečků“ dnešních belgických ovčáků, což nevěstilo nic dobrého. Naštěstí se objevil velký nadšenec a pozdější rozhodčí, profesor veteriny Adolphe Reul, kterého můžeme označit za kmotříčka nového plemene. Právě on stanovil čtyři výše zmíněné základní varianty.
Chov se úspěšně rozvíjel až do roku 1914, kdy vypukla 1. světová válka. Kromě lidí do ní narukovali i belgičtí ovčáci coby záchranáři, stopaři, ale i obránci. Jejich nadání pro jakoukoliv práci mělo kontraproduktivní dopad. Nové plemeno bylo téměř vyhubeno, a proto sáhli po skončení války chovatelé k experimentu, kdy mezi sebou křížili nejslibnější psy a feny.
Štěně belgického ovčáka malinos
Bohužel se decimace chovu opakovala po pár desítkách let ještě jednou - během 2. světové války. I po ní se opět nuceně pro záchranu belgických ovčáků povolovalo křížení. Proto se dodnes může překvapenému chovateli stát, že se mezi štěňaty tervuerenů objeví jeden či dva groenendaelové a obráceně, nebo mezi hladkosrstými malinos vykoukne jeden kudrnatý lakenois.
To, co se stalo „belgičákům“ málem osudným, byla nejen jejich neuvěřitelná chuť do jakékoliv práce, nadšení pro vše nové, mimořádná oddanost pánovi (a jeho rodině), ale také lehkost (feny váží ideálně do 25 kg, psy maximálně do 30 kg), vitalita a bojovnost.
Všichni jsou výborní hlídači, ale nakonec se ukázalo, že skutečně největšími bojovníky i pracanty jsou původně přehlížení „maliňáci“. Právě to je v posledních třech desetiletích, kdy byly chorobami kloubů zdecimovány chovy německých ovčáků, vyneslo do popředí zájmu všech bezpečnostních služeb napříč celým světem, včetně českých.
Barry - čtyřnohý příslušník amerického námořnictva při výcviku
„Maliňáci“ od té doby slouží nejen u všech myslitelných armádních složek, včetně amerických mariňáků, objevují se mezi psími záchranáři při povodních či zemětřeseních, dovedou udržet pořádek při demonstracích nebo na fotbalových stadionech a když je třeba, zakousnout se i do útočníka.
Výcvik je pro ně spíš hra, rychle chápou a druhý den už vykonají stejný povel bez náročného drilu. Nejlepší je s nimi pracovat po dobrém, jsou šťastní, když je páníček pochválí a při dobrém vedení obou stran to s nimi umí i děti, které jsou na svého „belgičáka“ zvyklé z domova.
Zkuste se ale přiblížit k plotu, kde hlídá belgický ovčák - okamžitě o vás bude vědět celá ulice. Dokonce jsou známé i případy, kdy „belgičák“ uchránil svého pána před agresorem, aniž by předtím podstoupil jakýkoliv speciální výcvik.
Na druhou stranu, než se někdo rozhodne pro pořízení takového obránce, měl by si nejen nastudovat vše o plemeni, ale pobavit se i s dalšími chovateli, jestli on a jeho životní styl bude vyhovovat belgickým ovčákům. Chce to hlavně ze začátku hodně trpělivosti a důslednosti a také se připravit na spoustu rozkousaných věcí, než psímu kamarádovi narostu dospělé zuby.
A ještě jednu vlastnost nelze belgickým ovčákům upřít - jsou to bez nadsázky společenští psi, kteří nesnáší, když je zavřete do kotce. Naopak milují, když jsou se svou „smečkou“ - rozumějte rodinou - pohromadě. Z vlastní zkušenosti vím, co je to za mazly.
Pro další informace:
Stanislava Matušková: Belgický ovčák, Donna, 1998
