Článek
Vždycky jsem se jako malá těšila, až v sobotu brzy ráno půjdeme na Piarisťák (Piaristické náměstí v Českých Budějovicích) na trh. Zvlášť pak na jaře, kdy se na dřevěných stolech seřazených do trojúhelníku začaly objevovat první ředkvičky, pažitka nebo slaďoučké kedlubny. A ještě větší atrakcí pro dítě ze sídliště byli malí králíčci nebo kuřata, která jsem si mohla opatrně pohladit.
Život ve městě v osmdesátkách měl své výhody i nevýhody. K těm mínusům patřilo, že jsme neměli vlastní zahrádku, čili co se od ovoce a zeleniny nekoupilo (nebo nedostalo výjimečně od známých), to prostě nebylo. Rajčata a papriky v zimě? Lednové jahody? Zapomeňte! O to větší šok byly plné stojany ovoce a zeleniny všeho druhu, které jsme po listopadu 89 zažili při prvních cestách do Rakouska nebo (tehdy ještě) Západního Německa.
A co se jedlo za zeleninu v zimě? Samozřejmě to, co bylo - mrkvový salát s kapkou citronové šťávy, červená řepa s fenyklovým nálevem a hlavně božské kyselé zelí z Roudného, pro které se chodilo s kastrůlkem do Zeleniny naproti Divadelnímu domu, pár kroků od Jihočeského muzea.
Když už byla vší zimní zeleniny ze Španělska nebo Maroka časem hojnost, možná z nostalgie, možná z prozíravosti, jsem tyhle zimní stálice ponechala v našem jídelníčku napořád. Takže teď, když si všichni stěžují, jak je všechno drahé, sahám pravidelně při týdenním nákupu po mrkvi, celeru (výborný rychlý salát s trochou hořčice a citronu), červené řepě (naučila jsem se ji vařit se lžičkou cukru a soli, má pak výborný šmak) a samozřejmě po zelí. Dokonce jsem si po letech dodala odvahy a nakládala vloni na podzim poprvé sama. Podvědomě jsem čekala katastrofu, dopadlo to kupodivu mimořádně úspěšně. Jen musím dát příště trochu míň soli, ale proprání ve studené vodě naštěstí pomáhá trochu „stáhnout“ chuť.
A jak dál? Na smutek českých sadařů odpovídáme tím, že vysadíme na zahradě místo doslouživší dětské houpačky další jabloně a možná ještě jednu meruňku. Do rašelinových kalíšků za oknem jsem o víkendu nasela rajčata, salát, okurky a cukety a každé ráno je budu s konvičkou „vytahovat očima“, ať pěkně rostou. A taky už se těším, jak s dětma podnikneme začátkem prázdnin samosběr jahod a borůvek na zavaření. Pak přijde čas meruněk (doufejme, že naději na ně nezničí jarní mrazy), rybízu, hruškových a švestkových povidel a zase kyselého zelí. Hotl, co se člověk v mládí naučí, může se mu překvapivě hodit i ve 21. století.
Tak co, nezkusíte to taky, než si jen stěžovat nad nehoráznými cenovkami?
