Článek
Po desetiletí se spekulovalo o tom, co konkrétně zabilo Reinharda Heydricha, když na něj českoslovenští parašutisté Jan Kubiš a Josef Gabčík spáchali v květnu 1942 v Praze atentát.
Nebyla to ani kulka ze zaseklého automatu, ani přímo granát vržený jako záložní zbraň. Heydricha zranila odtržená část kabrioletu, ve kterém - i přes přímý zákaz z Berlína - po Praze pravidelně jezdil. Ačkoliv se jeho stav po převozu do nemocnice na Bulovce a operaci zdál stabilizovaný a vypadalo to, že se z rány na boku, kterou utrpěl patrně od kusu urvané kapoty, brzy uzdraví, po osmi dnech náhle zemřel.
Hněv špiček Říše měl padnout kromě atentátníků a příslušníků československého odboje i na jeho ošetřujícího lékaře speciálně vyslaného z Berlína. Dr. Karl Gebhardt byl díky svému osobnímu přátelství ještě z mládí se šéfem gestapa Heinrichem Himmlerem brán jako špičkový lékař ve službách SS a pro Heydricha měl být zárukou bezpečí a uzdravení.
Po Heydrichově úmrtí se ale zrodilo podezření, že buď z přesvědčení nebo za úplatek nechal schválně prominentního pacienta zemřít. Za vinu bylo Gebhartovi dalšími lékaři zejména dáváno, že nepoužil při ošetření rány sulfonamid, obdobu antibiotik.
Sulfonamidy byly od počátku třicátých let známy svým účinkem, který pomáhal při hojení ran. Všichni němečtí vojáci fasovali žlutý prášek s ponaučením, že v momentě, kdy budou zraněni, mají si ho nasypat přímo do rány, aby zvýšili svou šanci na přežití.
Heydrichův granátem poškozený kabriolet
Ne všichni lékaři ale byli přesvědčeni, že jde o opravdu účinnou pomoc. K Heydrichově škodě mezi ně patřil i Gebhart, což stálo jeho prominentního pacienta bez nadsázky život.
Do cca 8 cm hluboké rány, která poškodila slezinu a bránici, se totiž bezprostředně dostala špína ze znečištěných koňských žíní, kterými byly pro pohodlí cestujících vycpány sedačky Heydrichova kabrioletu. Nikdo při výrobě nepředpokládal, že by ten, kdo se v autě poveze, přišel jakkoliv do kontaktu s výplní sedadel, a proto se od drahého čištění upouštělo.
Kombinace nečistot, odstranění sleziny a tím i oslabení přirozené imunity, a nepoužití sulfonamidu ve formě léku Marfanil pak vedla k rozsáhlé sepsi, která vyústila v Heydrichovu smrt. Podezření bylo i na otravu, ke které mohlo pozorovatele dovést enormní množství opiátů, jaké Heydrich dostával pro potlačení bolesti.
Z Dr. Karla Gebharta, prominentního člena SS, se rázem stal hlavní podezřelý, kterému hrozilo okamžité odeslání na východní frontu. Ale díky svému přátelství s Himmlerem dostal poslední šanci zachránit se. K dispozici mu bylo poskytnuto 74 polských žen všech věkových kategorií z koncentračního tábora Ravensbrück pro „vědecký experiment“.
Jednalo se o tábor zřízený už v roce 1939 pouhých 90 km od Berlína. Koncipovaný byl původně jako čistě ženské zařízení určené k internaci žen pracujících v odboji, čili nešlo o vyhlazovací typ tábora, byť i tady byla později zřízena plynová komora. Do té doby se popravovalo zastřelením nebo injekcí formaldehydu do žíly. Přesto se v něm umíralo ve velkém, do konce války tu zahynulo na 92 tisíc žen a dětí, mezi nimi i česká spisovatelka a přítelkyně Franze Kafky Milena Jesenská či komunistická novinářka Jožka Jabůrková.
S vybranými „dobrovolnicemi“ provedl Gebhart následující pokus. Všem vytvořil na noze ránu odpovídající velikostí Heydrichovu zranění, zanesl do ní nejrůznější typy nečistot, aby ji kontaminoval, a u poloviny použil k ošetření Marfanil. Poté - aby zamezil vnějším vlivům, ženám nohy zasádroval.
Nelidský experiment neprokázal, že by sulfonamid 100% zachránil Heydrichovi život a Gebhart se - za cenu úmrtí většiny ze 74 žen - očistil. Zůstal pak působit v táboře, kde se účastnil i dalších pokusů, mj. se sterilizací mladých žen.
Zvlášť zrůdné byly testy, zda by se vojákům, kterým bylo kvůli zranění nutno amputovat ruku či nohu, dala transplantovat nová končetina. K tomu účelu byla v táboře káď naložených rukou a nohou vězeňkyň, které se k pokusům používaly. Lékaři totiž dospěli k názoru, že pro transplantaci by se líp hodily ženské než mužské končetiny. Většina transplantací ale končila pro vojáky tragicky, jejich těla logicky novou část nepřijala.
Některé z přeživších vězeňkyň hrůzné pokusy naštěstí přežily, byť zpravidla s doživotními následky. Právě jejich svědectví pomohla po válce usvědčit nejen Gebharta, ale i další nacistické „experimentátory“ ve zvláštním Norimberském procesu s lékaři v roce 1947. Dr. Karel Gebhart byl usvědčen a odsouzen. Jeho poprava oběšením proběhla 2. června 1948 ve vězení v Langsbergu.
Pro další informace:
