Článek
Strohý úřední zápis brněnského stanného soudu ze 4. června 1942 zaznamenává, že toho dne byli odsouzeni tři lidé - dva muži a jedna žena. Za pár tahy pera se ale skrývá tragédie antických rozměrů o lásce, naději, zradě i předčasné smrti.
Když přišel Bohumír Běhula během třicátých let z rodných Boskovic do Brna, snili jeho rodiče Marie a Augustin nejspíš o tom, že se jim za pár let vrátí jako zemědělský inženýr. Jenže to by jejich syna nesmělo na Sušilových kolejích 17. listopadu 1939 zatknout gestapo spolu s dalšími 50 studenty.
Po pobytu v koncentračním táboře Sachsenhausen byl Bohumír sice propuštěn, ale se studii byl amen, české vysoké školy už byly trvale uzavřeny. Proto se po krátkém čase v Brně rozhodl jít praktickou cestou a přijal místo na obecním úřadě v Malém Domaníně (dnes Domanínku) u Bystřice nad Pernštejnem. Nejspíš ho k tomu vedl i fakt, že se krátce před tím zasnoubil s půvabnou, o osm let mladší Alicí, kterou poznal v Brně.
Mělo to ale jeden háček - Alice Feinová pocházela z židovské rodiny, které začal hrozit transport do Terezína. Rodiče Alice to vyřešili po svém, odstěhovali se z Brna k příbuzným do Nového Města na Moravě. Doufali, že se jim změnou bydliště podaří „zmizet“ ze záznamů.
Časové „konzervy“ Alice i dalších židovských obyvatel jižní Moravy jsou součástí expozici brněnské Löw-Beer vily
Mezi Malým Domanínem a Novým Městem na Moravě je vzdálenost jen 13 kilometrů. Pokud znal člověk zkratky po polních cestách, netrvalo mu to na kole nijak dlouho, aby zajížděl po práci za tou, ke které ho táhlo srdce.
Výsledkem bylo Alicino těhotenství a Bohumírovo rozhodnutí přistěhovat si budoucí rodinu blíž k sobě. Nejprve svou snoubenku ubytoval přímo v Bystřici, aby ji po několika týdnech zařídil bydlení u Františka a Hedviky Nedělkových v Domanínku.
Na Alici už byl tou dobou její požehnaný stav vidět a všichni se těšili, že do chalupy zanedlouho přibude miminko. Bohumír našetřil nějaké úspory a už se možná viděl, jak časem budou s Alicí vozit za vsí kočárek. Přece i za války se dá zažít alespoň kousek soukromého štěstí.
Jenže pak udeřil blesk z čistého nebe - v Praze spáchali parašutisté atentát na zastupujícího protektora Reinharda Heydricha a úřední moc vydala okamžité nařízení, že se každý musí zdržovat jen v místě svého bydliště. To vše podpořeno každou noc přísnými policejními kontrolami, aby se co nejdřív podařilo atentátníky dopadnout.
Možná by Malý Domanín na Vysočině ušel pozornosti, nebýt konfidenta, ševce Kukly, který nahlásil nenahlášený pobyt Alice . Když si pro ni 1. června 1942 přišlo gestapo, ještě se pokusila vyskočit oknem, ale skončilo to jen jejím těžkým zraněním. Zatčen byl i Bohumír a oba byli - bez ohledu na Alicin zdravotní stav - převezeni do Kounicových kolejí v Brně.
Soud na sebe nenechal dlouho čekat a už o tři dny později poslal mladý pár, a s nimi i bývalého studenta medicíny Viktora Klignera, na smrt. Jak uvedl dobový tisk: „odsouzení /…/, ačkoli věděli o zostřené ohlašovací povinnosti, vědomě opominuli se policejně přihlásiti“.
Památník v Kounicových kolejích na místě, kde stály šibenice
Na oba mladé muže čekalo hned druhý den zastřelení v Kounicových kolejích pod freskou sv. Václava. Alice si musela vytrpět až do konce svůj původ - jako Židovka byla jen o pár metrů dál na dvoře kolejí oběšena. Ještě téhož dne byla jejich těla převezena do brněnského krematoria a zpopelněna.
Úřední šiml přesně zaznamenal pod jakými čísly se tak stalo a dodal, že po Bohumíru Běhulovi propadl majetek obnášející osobní věci, prádlo a 300 korun. Nejspíš těch, co šetřil na budoucnosti s Alicí a dítětem, které nedostalo šanci se narodit.
Pro další informace:
