Článek
Když v Praze 28. října 1939 probíhaly demonstrace za Československo, v Brně byl klid, ale jen zdánlivý. Už v noci z 19. na 20. října se na brněnských ulicích objevily barvou zatřené německé názvy a vývěsní štíty, což - jak se později ukázalo - měli na svědomí dva posluchači české vysoké školy. Následně se objevily i letáky proti Němcům, a to vedlo k důraznému varování vůči vedení českých vysokých i středních škol, ať si své studenty v kritický den „pohlídají“.
Informace o dění v Praze, včetně smrti Jana Opletala, se do Brna dostávaly i kvůli cenzuře pomalu. Proto bylo v pátek 17. listopadu po 4 hodině ranní pro osazenstvo Kounicových kolejí šokem, když je probudily rána na dveře a německé výzvy, aby ubytovaní studenti neopouštěli pokoje a nepřibližovali se k oknům, nebo bude zahájena střelba. Celou budovu už v té době obsadilo gestapo a jednotka SS.
Kounicovy koleje byly v té době jedním z nejmodernějších ubytovacích zařízení vysokých škol na území Československa. Při stavbě financované nadací hraběte Kounice a jeho manželky se přihlíželo k modernímu způsobu života, včetně dostatku soukromí. Proto tu byly převážně dvou až třílůžkové pokoje, včetně odpovídajícího zázemí, a dostat tu místo se rovnalo výhře v loterii. Tedy až do osudného pátku.
Postupně byli vyzváni členové studentské samosprávy, aby se dostavili do společenského sálu. Tady je písařky zapsaly do seznamů, následně si dotyční pod namířenými zbraněmi museli sbalit nejnutnější osobní věci a seřadit se u východu. Odtud byli odvezeni na brněnské hlavní nádraží a po několika dnech cesty v zatemněných vagónech se ocitli v koncentračním táboře Sachsenhausen.
Celkem bylo z 500 vybráno 175 českých a moravských studentů z Kounicových kolejí a dalších 50 se Sušilových kolejí v dnešní Klácelově ulici. Zbývajícím studentům bylo nařízeno, aby se z Kounicových kolejí neprodleně vystěhovali, budova pak byla přidělena gestapu jako věznice a později se stala i místem poprav. Brno zažilo za války záhadný atentát a popravy s placeným obecenstvem - Médium.cz
Nádvoří Kounicových kolejí se stalo během druhé světové války popravištěm
Přes cestu od hlavní budovy stál Dívčí dům Kounicových kolejí. Studentkám, které tu bydlely, se zatýkání sice vyhnulo, zato musely v sobotu 18.listopadu dojít vyklidit sousední „mužskou“ budovu, a pak odjet domů. Jejich budova sloužila rodinám vězeňských dozorců z Kounicových kolejí až do konce války.
Tím ale tažení proti studentům neskončilo. Po uzavření všech českých vysokých škol došlo 1. prosince k zatčení dalších 100 brněnských studentů. Tentokrát se německá moc zaměřila především na potomky českých úředníků, soudců, lékařů či ředitelů škol a bývalého vedení města, které si předvolala na svou služebnu v Mozartově ulici. Po zatčení byli umístěni na Špilberk, do cel původně sloužících jak ubikace československé armády, která měla na hradě posádku do vyhlášení protektorátu v březnu 1939.
Probíhaly tu výslechy provázené bitím a poté byli zatčení převezeni do Sušilových kolejí, kde byli internováni jako rukojmí, aby v protektorátu nedošlo ke generální stávce. 13.prosince pak bylo vybráno 63 studentů, kteří putovali - spolu s dalšími zatčenými z Ostravy, do Vídně.
Rodiče odvlečených studentů se ve velkém obrátili na prezidenta Emila Háchu, který žádal vysvětlení po říšském protektorovi Konstantinu von Neurathovi, coby zástupci Hitlera. Díky tomu došlo k „vánoční amnestii“ prvních 33 studentů, ostatní byli transportováni do Berlína, a ještě dál - do koncentračního tábora v Sachsenhausenu, kde se později dostali na tzv. „studentský blok“ č. 53.
Postupně, jak válka pokračovala, byli studenti propouštěni, poslední z nich si musel počkat kvůli úřední chybě v kartotéce až do 20. dubna 1943. Nikdy už se domů nevrátilo 9 studentů odvlečených z Brna. Zemřeli buď přímo v Sachsenhausenu nebo v Mathausenu.
Kromě českých vysokých škol se také uzavřely střední židovské školy, což se v Brně týkalo mj. Židovského reformního reálného gymnázia, které od roku 1921 působilo ve výstavné budově v dnešní Hybešově ulici č. 43. Z jeho studentů a absolventů se domů nevrátil téměř nikdo.
Pro další informace:
Franatišek Nedbálek, František Hejl: Zvláštní akce 17. listopadu a její průběh v Brně, Archiv města Brna
