Článek
Mezi kočičími majiteli se najdou dva extrémy. Na jedné straně zde máme vesničany, kteří kočky bez jakýchkoliv zábran pouštějí, kastrace je pro ně sprosté slovo a raději budou topit koťata. Na druhé straně jsou lidé, kteří dělají z kočky plyšáka, nebo náhradní dítě a stejně tak si do zvířete projektují své strachy a úzkosti.
Krvavé útoky, nebo vybouřená kočka?
Na začátek se sluší říct, že žádná kočka není stejná. Zatímco některé s vámi bez problémů stráví hodiny na gauči, jiné se doma dříve nebo později začnou nudit. Za svůj život jsem měla tři kočky a první z nich, což byl kocourek Viktor, byl bez pobytu venku asi nejhorší z nich.
Viktor byl nejprve roztomilé malé koťátko, ale po půl roce společného soužití nás začal v bytě doslova napadat. Zpravidla číhal někde za nábytkem, než se jeho oběť přiblíží dostatečně blízko, aby jí mohl skočit na nohu a pořádně se zakousnout. Jeho výpady často končily krvavými šrámy.
Když se k tomu přidalo značkování močí, vzali jsme Viktora na kastraci. To sice zamezilo dalším nechtěným loužičkám, ale napadání neustávalo. Dospěli jsme k jednoduché úvaze. Kocour má zkrátka více energie, než může mezi čtyřmi stěnami využít, a začali jsme ho pouštět ven.
V jeho případě jsem zkusila poprvé a naposledy kočičí kšíry. Poté, co se kocour několikrát pokusil na vodítku uškrtit, když ho něco zaujalo, jsem skončila poškrábaná, jelikož jsem si dovolila brát ho domů, když on ještě nechtěl. Další pokusy bez vodítka již dopadly na výbornou. Viktor se vesele venčil sám a domácí ataky zcela ustaly.
Princezna versus raubíř
Aktuálně jsem majitelkou dvou koček, které rovněž využívají venkovní svobody. Ani tyto dvě na to však nebyly zvyklé od začátku. Zatímco ragdollka Keira je kočka, která chce hlavně naši společnost a ven se často vydá, až když jsme tam my, Lara, kterou jsme našli u popelnic, by byla jen doma nešťastná.
Lara byla v něčem ještě extrémnější než Viktor. Už jako kotě nám několikrát utekla po střeše vedlejšího domu. Dokonce skončila ve sklepě, o kterém jsme ani nevěděli, že v baráku máme, nebo otravovala starší Keiru, když se nehorázně nudila. Teď nás možná obtěžuje jen četností toho, kolikrát je za den schopná jít dovnitř a ven, ale to jistě znají všichni kočičí majitelé.
Kastrovat, kastrovat, kastrovat
O nechtěná koťata rozhodně nemáme zájem, a proto byly naše kočky vykastrované ještě předtím, než začaly chodit ven. Přijde mi, že řada majitelů koček to dodržuje ze stejného důvodu, jakmile ale mají kocoura a přírůstek jim nehrozí, najednou se k veterináři nehrnou.
Je to samozřejmě sobecké a krátkozraké řešení. Pochopitelně se i díky nim kočky v některých oblastech dál nekontrolovatelně množí. Kocouři se navíc často rvou mezi sebou (ti nevykastrovaní obzvlášť), takže v konečném důsledku ubližují vlastnímu zvířeti.
Řídké nejsou ani případy, kdy se nekastrovaný kocour, jehož teritorium může být i mnohonásobně větší oproti vykastrovanému, zatoulal tak daleko, až se domů nevrátil. V neposlední řadě svým řevem v době mrouskání jistě okouzlí všechny sousedy.
Další zásady už jsou zcela zřejmé. Pokud bydlíte například poblíž vytížené komunikace, je lepší držet kočku doma, nebo si ji nepořizovat vůbec. Je opravdu jen otázkou času, kdy ji srazí auto.
Jsem ale rozhodně pro to, abyste si kočku o to pečlivěji vybírali, pokud bude odsouzená k životu doma. Zatímco některá plemena jsou již ze své povahy klidná jako ragdoll, u klasické kočky domácí nebo „divočejších“ plemen typu bengálská kočka byste mohli tvrdě narazit.
