Článek
Nejsem žádný sváteční kuřák. Běžně jsem vykouřila krabičku až krabičku a půl denně. Pokud jsem den zakončila návštěvou restauračního zařízení, dostala jsem se hladce i na dvě krabičky. Kouřila jsem cestou do práce, o přestávkách v práci, po práci, v hospodě, po sportu, na zastávce, zkrátka všude kromě míst, kde je to striktně zakázáno. Cigareta mě provázela ve chvílích pohody. Když jsem zažívala stresovou situaci, těšila jsem, až půjdu upustit páru na cígo. Na to dát si jedno se najde příležitost vždy, když člověk chce.
Poslední cigaretu jsem letos vykouřila 10. ledna. Byla jsem ve fázi počínající chřipky a odpoledne už mi bylo tak zle, že jsem na cigaretu neměla ani pomyšlení. Následovali dny vysokých teplot a pokusů o to vykašlat si plíce. Když se mi trochu ulevilo a vzpomněla jsem si na cigaretu, napadlo mě, a co kdybych si už nedala vůbec.
Pokud nejste v dobré zdravotní kondici, pomůže vám to odolat pokušení. Tím nechci nikoho nabádat, aby se schválně nakazil, ale řekněme si narovinu, že přestávat např. v době extrémního stresu v práci nebo v půlce dovolené, není to nejlepší načasování. V mém případě nešlo o nic dlouhodobě plánovaného. Jakmile se ale myšlenka na to, že nebudu kouřit v mé hlavě usídlila, snažila jsem se hledat důvody pro.
Pokusila jsem se si cigaretu zošklivit. Mám vyzkoušeno, že po nemoci a obzvláště po takové, kdy se ládujete léky, bývá požitek z cigarety blíže dobám, kdy člověk začínal kouřit než obvyklé nikotinové euforii. Neustále jsem si proto opakovala, že to první cígo bude prostě hnusný. Dále jsem si po více než roce znovu propočítala, kolik měsíčně prokouřím. Bylo mi jasné, že vzhledem ke zdražování už to nebudou nějaké tři tisíce měsíčně, i tak se mi ale při konečné částce protočily panenky.
Zpátky v realitě
V každém případě vydržet doma nemocná nekouřit nebylo nic těžkého. První týden a půl jsem tudíž přestála bez jakýchkoliv abstinenčních příznaků. Pak mě čekalo první pondělí, kdy jsem šla po nemoci do práce a začalo jít do tuhého.
Schválně jsem šla na autobus na poslední chvíli, protože to byla vždy první příležitost, kdy si po ránu zapálit. Z autobusu jsem běžela rychle do metra a z metra honem do práce. Ruce jsem měla zabořené v kapsách a říkala jsem, jak je super, že nekouřím, protože mi aspoň neumrznou prsty.
Následovala ranní káva a první krizovka, kdy už jsem si tradičně opravdu chtěla zapálit. Vyřešila jsem to snídaní. Kolegyně zrovna přivezla dobrůtky z dovolené, takže během dne sem tam následoval nějaký bonbon nebo čokoláda, abych překonala největší pokušení. S kolegyněmi jsem ven nešla a opět si opakovala, jak je fajn nekouřit, když je venku příšerná zima.
Hospoda jako Pavlovův reflex
Další dny se moje pokušení jít si v práci zakouřit postupně zlepšovalo. Navíc jsem některé dny pracovala z domova, kde jsem si už během nemoci zvykla nekouřit, takže jsem mi relativně krátce po mé poslední cigaretě připadalo, že to není zase tak těžké, jak jsem se obávala.
Sociální závislost je jedna věc, pokud kouříte denně tak jako já, musíte se rovněž potýkat s fyzickou závislostí. Znamená to, že máte regulérní absťák, s kterým se v daleko těžší formě potýkají i drogově závislí. Prožila jsem si týden, během kterého jsem mohla zapomenout na poklidný spánek. Nemohla jsem usnout, a když už se mi to podařilo, budila jsem se uprostřed noci zpocená. Přiznám se, že reakce mého těla mě vyděsila a je dalším důvodem, proč se snažím dál nekouřit.
Nejhorší projevy fyzické závislosti postupně přejdou. Člověku je lépe a opráší proto i další běžné aktivity, jako je setkávání se na pivu s přáteli. Tady teprve nastaly skutečné galeje. Když jsem se pokoušela přestat v minulosti, zde se vždy lámaly ledy a přišla první cigarety s tím, že jedna přece nevadí a nebo rovnou s poraženeckým prostě to nedokážu.
Z minula už jsem věděla, že nejvíc mě bude trápit první drink. Opět bylo naštěstí nepěkné počasí. S kamarádkou jsme si proto zašly do vinárny. Za celou dobu jsem s ní vylezla ven pouze jednou, ale nutkání jsem odolala, ačkoli jsem se pokoušela si trochu pasivně zakouřit. Svoji poslední krabičku jsem měla celou dobu v kapse bundy, ale zvládla jsem to.
Prvních pár hospod bylo paradoxně jednodušších, než když jsem se nedávno vypravila do Dejvické nádražky. Na tomhle místě jsem cigaret prokouřila ani ne desítky, spíše stovky. Urputná chuť na cigáro mě proto přepadla už cestou v metru.
Po příchodu jsem si opět vydupala, že budeme sedět vevnitř. První hodinu jsem se kroutila, nevěděla jsem co s rukama a po cigáru toužila nejvíc na světě. Když to nejhorší pominulo, už jsem se i odhodlala vylézt ven a alespoň si „čuchnout“. Zezačátku mi tahle pasivní forma přišla celkem fajn. Pak jsem začala mít pocit, že kamarád, co přišel zvenku pěkně smrdí a nakonec jsem se venku takhle naklonila blíž ke kouřícímu člověku a musela jsem se odvrátit, když mi kouř vnikl do nosu.
Pivo bez cíga úplně v pohodě
Po návštěvě nádražky následoval o víkendu výlet, kde se přece jen víc chodilo než kouřilo. Pokud jsem někde běhala po přírodě, kouřila jsem vždy méně, takže nezapálit si cestou pro mě nebyl problém. Stavili jsme se na obědě, kde padlo jedno pivko a pokračovali dál.
V dalším úseku cesty jsme potkali stánek s občerstvením a po náročném výstupu do kopce si řekli, že pivo přijde vhod. Seděla jsem venku, po ruce měla popelník a povídala si s kamarády. Když jsem měla pivo skoro dopité, tak mi došlo, že jsem si na cigaretu vlastně vůbec nevzpomněla.
Netvrdím, že mám vyhráno. Může přijít party, na které neodolám. Může přijít nečekaná stresová situace, kdy po cigaretě sáhnu. Tu poslední krabičku, kterou jsem necelý měsíc tahala v bundě, už nemám. Nejspíš jsem se jí nezbavila okamžitě, protože jsem sama nevěřila, že to dokážu.
Nechci, abyste mě plácali po zádech, ani nikoho nikdy nebudu tlačit, aby s kouřením přestal. Chtěla jsem jenom ukázat na svém osobní případě, že i u těžkého závisláka život bez cigarety možný je. Třeba mi to vydrží jen do zítra, třeba dalšího půl roku, třeba už napořád. Ale říkám si, že pokud zase zhřeším, budu se tentokrát snažit bojovat a zase s tím seknout.
A jak to máte s kouřením/nekouřením vy?
