Článek
Neposoudím však, zda se to týká i Kubuly a Kuby Kubikuly. O večerníčku vím, ale nijak mi neutkvěl v paměti a nedokážu si vybavit ani jediný příběh. Ale i přesto jsem jedním z těch šťastnějších, kdo ví, který z oné vypečené dvojice je Kubula a který Kuba Kubikula.
Donedávna jsem neměl ani tušení, že autorem knihy je Vladislav Vančura. Ten je mi pochopitelně o mnoho známější, zejména díky Obrazům z dějin národa českého, kde se popisu Svatého Václava zhostil s takovou vynalézavostí, že od těch dnů patrona naší země vidím jako nějakého zhuleného mimoně žijícího kdesi v paralelním světě mimo přízemní starosti běžného světa. Kdo není až tak nakloněn četbě, ten si vybaví filmy Rozmarné léto a Konec starých časů s jejich nezapomenutelnou květomluvou, kterou se z textu podařilo na filmové plátno přenést.
Z výše uvedeného je patrné, že nelze očekávat, že kniha Kubula a Kuba Kubikula bude úplně standardní dětské čtení. Leč skutečnost překonala veškerá očekávání. Vlastně jde o dílo neuvěřitelně absurdní. Máme tady medvědáře, máme tady mluvícího medvěda, ale určitě se nedá hovořit o nějakých příbězích a běžných epizodách, kterých jsou dětské knížky plné. Medvěd Kubula je zablešený, ale ani to ho nenutí k jakékoli péči o hygienu. Medvědář Kuba zde nevystupuje jako nějaký jeho nadřízený, ale spíše kámoš z mokré čtvrti, jenž rezignoval na to, že by měl na svého svěřence jakkoli výchovně působit, a tak na nás tato dvojice, která se navzájem popichuje rýpavými poznámkami, působí spíše jako dvojice potulujících se pobudů. Nad těmi dvěma se z nějakého záhadného důvodu (i přes zablešenost medvěda) slituje kovář, který je nechá přespat ve své kovárně. Co se děje dál? Kuba chce medvěda trochu vystrašit, když už se jeho dobré rady míjí účinkem, a tak začne vyprávět o medvědím strašidlu Barbuchovi, které se poté zhmotní, a stane se tak třetím do party. Tento kolektiv pak dojde do dalšího města, kde skončí v base, ale nakonec se jim podaří vyvléknout se z toho, aby byl pro ně pobyt ve vězení dlouhodobý.
Takto by se dal shrnout celý příběh, ten je však proklížen množstvím neuvěřitelně absurdních epizod, nad kterými zůstává rozum stát. A je pravdou, že jsem se v nich obvykle ztratil ještě dříve, než dospěly ke svému vrcholu, který bych stejně nebyl schopný pochopit. O to víc bádám nad tím, co si z toho odnese právě onen dětský čtenář. Do toho všeho si trojice vyměňuje neskutečně absurdní dialogy (nebo spíše trialogy), jako by se jich průšvihy, do kterých se dostali, vůbec netýkaly. Do děje nám vstoupí rychtář, který se chodívá každý den ve stejnou hodinu procházet po mostě a lidé na obou březích si z něho dělají legraci tím, že jásají, když se blíží na jejich stranu, a rmoutí se, když jde na druhou. A podobných epizod je v knize několik.
Ale ať už se v knize děly jakkoli absurdní věci a pointy se ztrácely v nekonečném chaosu, číst tuto knihu plnou hravého Vančurova jazyka bylo neobyčejně zábavné, nejvíce asi v proslovu řečníka Burdaburděry. A i čtenář se může na chvíli cítit být vtažen do světa, kde jsou úplně jiná pravidla. Anebo v něm spíše nejsou žádná. Na závěr bych si vypůjčil i jednu citaci z diskuse na Databázi knih:
RonnieSmiths:
„Myslím si, že název Houbyhoubičky je inspirovaný tím, co Vančura požíval při psaní této knihy.“
Odkazy:
Čtenářský deník přece jenom nabízí trochu ucelený popis děje knihy:
Autor Vladislav Vančura na Wikipedii:
Kubula a Kuba Kubikula na Databázi knih
Večerníček Kubula a Kuba Kubikula na ČSFD
Krátkometrážní film Josefa Skupy na ČSFD
Zřejmě zapomenutý hraný film Ludvíka Ráži na ČSFD
A ještě jeden hraný film Michala Vošmika na ČSFD:
