Článek
Můj seriál o knihách nemá ambice přinášet recenze, zasvěcené rozbory nebo vyčerpávající fakta. Jde výhradně o zavzpomínání na knihy, se kterými člověk kdysi strávil nějaký čas a nyní se jde o své dojmy podělit s dalšími potenciálními čtenáři.
Takových těch knih s pevnou lesklou obálkou s velkými písmeny a zhruba stovkou stránek je v mé knihovně plno. Kdysi jsem je přečetl skoro všechny, k některým jsem se i mnohokrát vracel. A těšil se, jak je budu číst svým dětem. Ten čas právě nastal, jenže syn v necelých třech letech ještě nemá onu čtenářskou interakci, a tak jsem se rozhodl, že začnu knížkami, které dle svých vzpomínek považuji za slabší. A až si budeme moci o tom, co čteme, povídat, budou už na řadě ty lepší.
Jednou z těch údajně slabších byla Medvědí škola od slovinského spisovatele Kajetana Koviče. Věděl jsem, že jsem ji četl, ale byl jsem přesvědčen, že si z ní nepamatuji vůbec nic. Nemohl jsem se mýlit víc.
Děj nebo spíše těch pár epizod se odehrává v jednom bytě v Lublani. Máme zde vypravěče a pak zde máme jeho malého syna se sbírkou plyšových medvědů, z nichž ten hlavní se jmenuje Puntík. A veškeré vyprávění se odehrává ve fantazii, jak by to asi vypadalo, kdyby ti plyšoví medvědi mluvili a chodili do medvědí školy, kde by zažívali nejrůznější veselé příhody. Učitelem (tak je ostatně v knize nazýván) je tedy vypravěčův syn. Asi třemi větami do děje vstoupí i učitelova maminka a v několika kalamitních příhodách vstoupí do děje i kocour.
Ač jsem měl po 35 let dojem, že kniha kolem mě kdysi jen tak prosvištěla a dočetl jsem ji tenkrát jen z jakési neschopnosti odložit nedočtenou bichli, při opětovném předčítání jsem s údivem zjistil, že si pamatuji jména všech medvědů a téměř všechny kapitoly. Vypravěč s jakýsi nadhledem popisuje příhody svého syna s „oživlými medvědy“. První půlka knihy mi přišla trochu nudná, ale od kapitoly Puntík v autoškole jsem se po letech docela bavil, jakkoli to může být trochu infantilní. Teprve tam nasazuje Kajetan Kovič ironický tón, který vyprávění opravdu sedne, vypravěč si s učitelem vyměňují chytré repliky v mírně absurdních dialozích a veškeré absurdní konání medvědů je komentováno s vtipným nadhledem. Takže jsem se bavil, když Puntík s Josefem Jupiterem přemýšleli, jak vyřešit, že osazenstvo medvědího autobusu ignoruje všechny zastávky kromě počáteční a konečné. Nebo když se stejná dvojce snaží přijít na to, kdo je to hladí po tváři ve strašidelném domě. Nebo když vypravěč s učitelem vyzvedávají medvědy nižších podlaží paneláku poté, co se medvědi snažili stát se parašutisty.
Medvědí škola asi nezaujme každého, ale kdo se překlene přes méně zajímavý rozjezd (i když kapitola, jak Puntík hraje šachy, je také veselá), mohl by se v druhé půlce knížky bavit podobně jako já. I po čtyřicítce.
