Článek
Nebude pro nikoho žádným překvapením, že kniha je oproti onomu barvami překypujícímu kreslenému seriálu plného poskakujících křepčících postav o poznání hlubší. Ale pokud bych si chtěl z fanouška knihy opravdu vystřelit, pustil bych mu seriál Moji kamarádi Tygr a Pú, kde se jmenovaní hrdinové stávají pod vedením jakéhosi děvčete nahrazujícím Kryštůfka Robina téměř akčními dobrodruhy čistícími les od veškerého nešvaru.
Bude tedy lepší vrátit se zpátky ke knize. Ta se skládá ze dvou částí o deseti kapitolách. První část se jmenuje prostě Medvídek Pú, druhá Púovo zátiší. Z úvodu je patrné, že jde o vyprávění, které před spaním vymýšlí otec pro svého syna Kryštůfka Robina, přičemž inspirací mu jsou synkovy plyšové hračky. Proto může být čtenář občas trochu zmatený, když do vyprávění fiktivních příběhů vstoupí skutečný dialog vyprávějícího otce se synem. Ale to se stává jednou za několik kapitol.
Příběhy jsou v podstatě banální příhody balancující na hraně vtipu a absurdnosti. Co je ještě absurdnější, to jsou dialogy zvířátek, stejně jako jejich charaktery. Každopádně v jednom příběhu musí Pú zhubnout, aby se dostal z králíčkova domu, kde se předtím dosyta najedl a přibral natolik, že neprojde ven. V dalším stopují Pú s Prasátkem divoká zvířata, kterých neustále přibývá, nechápajíce, že chodí dokola po svých vlastních stopách. V jiném příběhu spřádají xenofobní plány, jak z lesa vystrnadit čerstvě příchozí klokanici. A mnoho dalších neméně vypečených příběhů následuje.
Pokud jde o samotné obyvatele Stokorcového lesa, nečekejte nějakou soudržnou partu, která nemá na práci nic jiného, než si navzájem přitakávat a skočit jeden pro druhého do ohně. Kdysi dávno jsem četl novinový článek o jakési studii, která došla k závěru, že kdyby se Kryštůfek Robin skutečně pohyboval mezi dalšími postavami z knihy, nemohl by to přežít bez následků na svém duševním zdraví. Což mě docela pobavilo s ohledem na to, že určité částečné ekvivalenty všech v knize přítomných zvířátek nacházím mezi svými kamarády a známými. A vlastně je to dokonalý koncept. Všichni obyvatelé lesa navzdory svým rozdílnostem a velmi výrazným nedokonalostem tvoří tu lépe, tu hůře fungující komunitu a je vlastně přípravou na to, jak se vyznat v mezilidských vztazích a být v nich shovívavý.
Pojďme se tedy na obyvatele Stokorcového lesa podívat individuálně:
Kryštůfek Robin
Neformální a zřejmě i formální šéf osazenstva Stokorcového lesa, kde je jediným zástupcem lidského rodu. Ze všech postav je nejrozumnější, přestože mu může být nějakých 5 let. V průběhu knihy roste a stárne, neboť poslední kapitola je metaforou odcházejícího dětství. Žije sám v chalupě na konci lesa a zvířátka se na něho obracejí, kdykoli si s něčím nevědí rady. Kryštůfek Robin obvykle najde řešení na většinu potíží, ale jeho vědomosti i vůdčí schopnosti mají k dokonalosti také daleko, jak se přesvědčíme v kapitole, kdy uspořádá expedici kladoucí si za cíl objevit Severní točnu, přičemž v průběhu výpravy vyjde najevo, že nemá sebemenší tušení, co to ta Severní točna je, a jde se o tom poradit s Králíčkem. Jindy se zdá, že bezradnost přestírá, aby k nějakým duševním výkonům motivoval zvířátka kolem.
Medvídek Pú
Trochu natvrdlý, ale celkově dobrácký a přátelský medvěd, jehož největšími koníčky jsou tvorba ujetých písní (většinou o něm samotném) a pojídání medu. V lese je takovým univerzálním kamarádem a prostředníkem mezi ostatními. I když mu nedělá problém přijít za kamarádem na návštěvu vyloženě jen za účelem, aby vyžral jeho spižírnu, vždy je připraven komukoli pomoci, a to sám od sebe, neboť má velmi vyvinuté sociální cítění. O něco hůře je na tom s duševní výbavou, jeho mizerná krátkodobá paměť spojená s extrémně dlouhým vedením pak vede v knize k dialogům na hranici absurdity. Jeho nepříliš vyvinutý důvtip neujde ani pozornosti a poznámkám ostatních zvířátek. I když je skvělým kamarádem a přítelem, i při pomáhání se stává obětí své vlastní nezodpovědnosti a nenažranosti, takže mu nedělá problém sníst dárek, který zrovna nese kamarádovi k narozeninám.
Prasátko
Prasátko vystupuje v knize jako malé ustrašené zvířátko (zřejmě má skutečný Kryštůfek Robin příliš malého plyšáka). Vzhlíží především k Púovi, ač si o sobě myslí, že je přece jenom o něco méně natvrdlé než on. Ústně se dokáže kdekoho zastat či nasměrovat někoho udělat správnou věc, ale kdykoli se schyluje k nějakému nebezpečí, hledá okamžitě výmluvu, aby mohlo zdejchnout do bezpečí svého domu. Rozhodně to není kámoš, kterého chcete mít u sebe, když budete v ohrožení.
Králíček
Poněkud povýšený jedinec, který ostatní rád organizuje, ale zároveň jim dá rád najevo, že nedosahují jeho majestátu. Ještě větší přezíravost aplikuje ke svým příbuzným, kteří jej občas doprovázejí. Pokud se něco plánuje, chopí se iniciativy vedoucího porady. Ze všech zvířátek je zřejmě opravdu nejchytřejší, ale zdaleka ne o tolik, o kolik si myslí.
Sova
V lese se těší pověsti intelektuálky, ve skutečnosti to s její inteligencí příliš slavné není, a hodí-li do placu nějakou moudrost, zpravidla jde o kdesi přečtenou nebo zachycenou myšlenku, jejíž skutečné souvislosti jí zcela unikají. Probíhá-li tak dialog mezi ní a Púem, rozdíl mezi jejím pseudointelektualismem a Púovou natvrdlostí je neznatelný, takže ti dva nemají sebemenší šanci se smysluplně na čemkoli dohodnout.
Klokanice
Starostlivá matka od trochu hyperaktivního dítěte žádnou výraznou vlastností neoplývá, prostě zastupuje matky.
Klokánek
Veselý a trochu hyperaktivní potomek klokanice. I když to se svéprávností ostatních zvířátek v lese není nijak slavné, jediným dítětem z osazenstva je on. Nalézá radost v maličkostech a mnozí kamarádi se nechávají strhnout jeho dětinskými nápady.
Tygr
Do Stokorcového lesa se přistěhuje až v druhé části příběhů. Jestliže většina tamních obyvatel má trochu delší vedení, pak tygr představuje imbecilitu v pravém slova smyslu, kdy při svém příchodu ani neví, čím se vlastně tygři živí, co umí či neumí a ani to, co vlastně rádi dělají. Nakonec si ho s ohledem na to, že není příliš velkého duševního rozdílu mezi ním a klokánkem, vezme do péče klokanice.
Oslík Ijáček
Naprosto ukázková osina v zadku, citový vyděrač a zcela toxická osobnost schopna vysát z kohokoli jakýkoli zbytek pozitivní energie. Starý oslík, věčně nespokojený, zachmuřený, naštvaný na celý svět. Od ostatních přesto očekává soucit a a hlavně pozornost. Když se mu jí dostane, nijak mu to nebrání v tom, aby do ostatních rýpal a okatě dával najevo, že za jeho totální loserství mohou všichni ostatní, jen ne on sám. A pokud se mu jí nedostane, šíří na všechny strany štiplavé poznámky. Vykoná-li náhodou něco dobrého, očekává nekonečné ovace a plácání po zádech. Kryštůfek Robin a Pú to s ním však nevzdávají a neustále se ho snaží zapojit do společenských aktivit. V průběhu času mu sebevědomí vzroste, a když ho Kryštůfek Robin zasvětí do tajů vzdělání (a ukáže mu, jak vypadá písmenko A), začíná pohrdavě mluvit o duševní nedostatečnosti Púa či Prasátka.
Jak to tak vidím, navzdory infantilnímu námětu bych knihu rozhodně nepovažoval výhradně za dětskou záležitost. Svým způsobem má podobný přesah, pokud jde o to, aby si čtenář uvědomil různé vzorce lidského chování (byť u zvířat), jako Malý princ, který je tak na rozdíl od této knihy i vnímán.
Odkazy
Recenze knihy:
Medvídek Pú na Databázi knih:
Autor knihy A. A. Milne:
Kuriozita: seriál Moji kamarádi Tygr a Pú
