Článek
Můj seriál o knihách nemá ambice přinášet recenze, zasvěcené rozbory nebo vyčerpávající fakta. Jde výhradně o zavzpomínání na knihy, se kterými člověk kdysi strávil nějaký čas a nyní se jde o své dojmy podělit s dalšími potenciálními čtenáři.
Petrklíče se u mě v dětství zařadily do stejné kategorie jako Medvědí škola, o které jsem psal před nedávnem. Přečetl jsem, nadmul se hrdostí nad další přečtenou knihou krátce po nabytí schopnosti číst, ale víckrát jsem se k ní nevrátil. Příhody pěti sourozenců byly poněkud banální a lákavé nebyly ani ilustrace, které pocházejí přímo od autorky textu Olgy Hejné. Působily na mě tehdy trochu jako rozmazané čmáranice a velmi svérázné bylo pojetí malování nohou, kdy člověk nevěděl, zda děti mají ponožky, chlupaté gorilí nohy anebo lepru.
Při opětovném předčítání asi po 36 letech jsem jako dvojnásobný táta knize docela přišel na chuť. Hlavními hrdiny jsou čtyři malí bratři a jedna sestřička žijící v jakési novostavbě ve městě. Děj se odehrává nejspíše o prázdninách, neboť do školy děti nechodí, rodiče se v příběhu příliš nevyskytují a svá vnoučata má pod dozorem babička. A jde o ten typický dozor z doby před 40 lety, který spočívá v tom, že babička zajišťuje základní servis (obědy, pití a pečení koláčů), zatímco děti neustále někde lítají. A když jsou pověřeny nějakým úkolem, obvykle to zavání nějakou lumpárnou, i když tady velice mírnou a nevinnou.
Z knihy sálá především pohoda. Bratři od sebe evidentně nejsou příliš věkově vzdálení, jen na malého Vavřince je třeba dávat trochu pozor, pomoci mu s obouváním a podobně. Takže při toulkách po své čtvrti či sídlišti si vystačí bohatě sami, někdy se přidá i sousedovic kluk Petrželka. Zajímavá je pozice jejich sestry Žofinky, která určitě není z Petrklíčovic dětí nejstarší, ale evidentně zde funguje jako ta rozumná, na jejíž slova dá i starší sourozenec (nebo sourozenci), a do klukovin se příliš nezapojuje, to raději pomáhá babičce s domácími pracemi. Takže vlastně ani nevím, jestli ta kniha není dnes už s tímto striktním rozdělením genderových rolí na indexu.
Čtenář každopádně není konfrontován s žádným napětím, nenadálými zvraty ani páchanými škodami, všechny ty mírné (ale opravdu velmi mírné) patálie kluků se snadno vyřeší. Jako čtení na dobrou noc vlastně posloužila kniha moc dobře. Možná ještě lépe pro mě než pro tříletého syna, kterému jsem ji četl.
