Článek
Můj seriál o knihách nemá ambice přinášet recenze, zasvěcené rozbory nebo vyčerpávající fakta. Jde výhradně o zavzpomínání na knihy, se kterými člověk kdysi strávil nějaký čas a nyní se jde o své dojmy podělit s dalšími potenciálními čtenáři.
Pokud si má každý z nás vybavit knihu, do které se mu moc nechtělo, ale nějak cítil, že mu nic jiného nezbude, než ji přečíst, každého asi napadne jako první Babička. Je to vůči ní nespravedlivé, ale je to tak. Podobné pocity se u naší generace vyskytovaly i u Malého Bobše. Byl všudypřítomný, četli jsme ho i ve škole, zlověstně na nás koukal ze všech knihoven a tak nějak viselo ve vzduchu, že ho prostě přečíst musíme.
Ani já jsem nebyl výjimkou. Nutno však říci, že již po pár stránkách jsem byl v příběhu ponořen natolik, že jsem doslova hltal každou další stránku. Tehdy mi bylo osm let. Před pár lety jsem si Malého Bobše přečetl znovu, už úplně jinýma očima. A žasl jsem nad svou dětskou čtenářskou zaujatostí. Šlo totiž najednou o úplně jinou knihu a zcela jiný žánr. V dětství jsem četl příběhy malého chlapce, mého téměř vrstevníka, a prožíval s ním jeho dětské starosti, v dospělosti jsem četl syrové sociální drama, které každou stránkou zanechává šrámy na duši.
Josef Věromír Pleva, autor Malého Bobše, se zapsal do povědomí českého čtenáře též jako ten, kdo přeložil knihu Robinson Crusoe od Daniela Defoa. On ji vlastně nepřeložil, ale převyprávěl (neboli zjemnil) pro dětského čtenáře, ostatně jeho jméno bylo v souvislosti s touto knihou uváděno spolu se jménem autora originálu, což u překladatelů není zrovna obvyklé. V Malém Bobšovi se ovšem s dětským čtenářem nijak nepáral.
V knize sledujeme osudy jedné rodiny, která se na pozadí dětských příběhů malého hrdiny propadá na dno. Jenže zatímco jako dětský čtenář prožíváte s Bobšem jeho příběhy všedního dne, zatímco chudoba a průšvihy, které se na rodinu valí, se odehrávají kdesi na pozadí, jako dospělý táta od dětí vnímám tyto dvě roviny ve zcela obráceném poměru.
Na počátku se ocitáme na vesnici. Bobšovi je asi 5 let. Jeho táta pracuje v lese, máma pečuje doma o hospodářství, kde žijí i hodný dědeček a přísná babička. Rodina vlastní chalupu, má několik slepic, krávu a kozu. Bobeš se pomalu seznamuje se sociálními rozdíly mezi lidmi. Všímá si rozdílů v tom, jak se děti kolem oblékají, jaké mají hračky. On sám má jen poškozeného dřevěného panáčka, koníka, nějaká barevná skla a pár drobností a doma je poučen o tom, že je jeho rodina chudá. Úvahy o tom, kdo je chudý, kdo je ještě chudší, kdo je bohatý a proč tomu tak je, se prolínají celou knihou, ne nadarmo patří Josef Věromír Pleva k nejvýraznějším představitelům proletářské literatury a ne náhodou se právě Malý Bobeš stal etalonem zmiňované povinné četby. A tak se Bobeš seznamuje s rychtářovic Boženkou, jejíž rodiče nejsou nadšeni z toho, že si Boženka tahá na návštěvu chudinu. Seznamuje se i s až naturalisticky popsanými dětmi Bezručkovými, zřejmě nejchudšími z celé vesnice, které, o co chodí odrbanější a špinavější, o to jsou více plné životních zkušeností a směřují k předčasné dospělosti. Na vesnici tak získává své první zážitky a dostává se do prvních průšvihů. To když na dvoře zapomene postroj pro luční kobylky vyrobené z miniaturních krabiček a nití a dvě slepice se udusí. Nebo když se s kluky Bezručkovými vypraví krást do místní sklárny.
Těžký, ale relativně pohodový vesnický život končí, když Bobšův tatínek utrpí v lese při těžbě vážné zranění a těžká práce mu je zapovězena. Rodina se rozhodne prodat chalupu i zvířectvo a odstěhovat se do činžovního domu do města, kde už tatínek sehnal práci u koňského povozu jako rozvažeč mléka. Zdá se, že se rodině bude dařit dobře, maminka dokonce nechá ušít Bobšovi velmi luxusní oblečení do školy. O tuto práci však i Bobšovým přičiněním záhy přijde a pro rodinu začínají opravdu těžké časy. Jelikož práce se shání těžko, za poslední peníze je pořízen pro maminku šicí stroj, aby mohla vydělávat aspoň ona. Přesto není rodina schopna platit ani nájem a nakonec se ocitá mezi chudinou Na Hlínách. Žijí v dvojdomku, pokud se dá malá chatrč bez podlahy domkem nazvat. Několik dnů bez jídla, dokud se někde nepodaří sehnat aspoň pár brambor, není ničím výjimečným. Tatínek si našel práci, oproti které bylo i dřevorubectví, které mu lékaři zakázali, selankou. Pracuje ve fabrice jako topič. Od Bobše se odvracejí bohaté kamarádky, pro které byl jako obyvatel činžovního domu ještě přijatelný, ale jako ten, kdo žije Na Hlínách, už ne. Do zchudlé rodiny se narodí malý František, který však, sotva se naučí stát na nohou a k obveselení rodiny mumlat první slova, umírá na záškrt. Oporou rodiny se stává Bobšův třídní učitel. Kniha nakonec končí optimisticky. Tatínek se stává tváří revolučního hnutí a jedním z organizátorů stávky, a i když následkem své činnosti přichází o práci, na doporučení bratra učitele Šabackého získává práci v Brně a rodina doufá v lepší život.
Malý Bobeš je skutečně dvouvrstevnou knihou. Co nezamává s dětským čtenářem, to rozhodně zamává s dospělým. Pokud jste rodičem malého dítěte a přečtete si kapitolu František, už nikdy nebudete jako dřív. Máme zde výjevy, jako když se soused Vejmola (to je druhá rodina obývající dvojdomek Na Hlínách) vrací domů opilý, načež se jeho manželka a dcera utíkají schovat k Bobšově rodině, zatímco dědeček jde Vejmolovi přátelsky domlouvat, aby se zklidnil. Nebo když Bobeš ztratí babiččiny brýle a nemůže být ani pomyšlení na to, že by rodina měla na nové.
Pokud jste Malého Bobše četli naposledy jako dítě, zkuste si ho přečíst i jako dospělí. Rozhodně nebudete mít pocit, že čtete dětskou knihu. A pokud jste se jeho čtení vyhnuli, nemusíte mít vůbec obavy, že byste promeškali ten správný čas.
Porovnat své dojmy z knihy Malý Bobeš můžete s jinými čtenáři i na Databázi knih.
Malý Bobeš na wikipedii.
Existuje i filmové zpracování s Danou Medřickou v roli maminky. Zde je jeho profil na CSFD.
