Článek
Můj seriál o knihách nemá ambice přinášet recenze, zasvěcené rozbory nebo vyčerpávající fakta. Jde výhradně o zavzpomínání na knihy, se kterými člověk kdysi strávil nějaký čas a nyní se jde o své dojmy podělit s dalšími potenciálními čtenáři.
Nedávno jsem si uvědomil, že Mikeš je vlastně sága. Asi si říkáte, že je to pěkný nesmysl. Sága přece zachycuje osudy rodu, kde sledujeme více generací, jimž se do života promítají historické události. V čem je tedy Mikeš takovou ságou? Vždyť zachycuje život jednoho kocourka. A kolika let se taková vesnická kočka dožívá? Asi ne víc než dvanácti.
A přesto trvám na tom, že o ságu jde. A tento úhel pohledu opírám právě o to, že je kočičí život tak krátký. Na začátku je Mikeš nezkušeným popleteným kocourkem, kterého piplá malý Pepík Ševců. Na konci sledujeme starého kocoura, který má za sebou bohatý naplněný život plný vzestupů a pádů a který se na Pepíka Ševců (tou dobou studujícího výtvarné umění) dívá z pohledu mentora, tedy toho staršího, životem zkušenějšího a vlastně již odpočívajícího na penzi. A svým způsobem přebírá roli stařešiny rodu.
Na začátku se tedy seznamujeme s kocourkem Mikešem, kterého Pepík Ševců (což není nikdo jiný než sám Josef Lada) naučil mluvit. Děj se odehrává v mikrosvětě Ladovy rodné vesnice Hrusice. Mikeš se seznamuje s místními dětmi, těmi hodnými, co se dobře učí, i s rozpustilými výrostky v čele s Frantou Kuldanů. Nutno říci, že kdykoli nás Lada seznamuje s nějakým dětským obyvatelem Hrusic (či dalšími dětmi, které Mikeš potkává na své anabázi), neopomene zdůraznit, zda jde o dítě spořádané, upravené, vždy slušně zdravící (to bývají obvykle holčičky), anebo jde o nějakého rozpustilého pačesatého kluka, který má na svědomí nějaké darebáctví (obvykle chodí na cizí zahradu na hrušky). Jde o Ladův svérázný rukopis, pokud jde o výchovné působení na čtenáře, ale dle popisu je vidět, že má rád oba dva typy těchto dětí, neboť právě taková kombinace dává dohromady onen sociologicky kompletní dětský svět, ke kterému se ve vzpomínkách rád vrací. Seznamujeme se i se všelijakými pantáty, hospodyněmi a babičkami. Ostatně sám Pepík Ševců zřejmě žije jen s babičkou, ač ve skutečnosti Josef Lada pocházel ze čtyř dětí a světnice, ve které se rodina mačkala, byla současně i krejčovskou dílnou jeho otce. Babičky jsou tady vlastně celkově v roli hlavních opatrovníků dětí, rodiče se zde takřka nevyskytují (podobný fenomén, ovšem tam dokonce i bez těch babiček, můžeme sledovat i u Rychlých šípů). Pánové ve středním věku jsou zde v roli dobráckých řemeslníků, anebo pantátů neváhajících odepnout pásek a prohnat děti, když je načapou u sebe na zahradě na švestkách či hruškách.
Dokud děj zůstává v Hrusicích, tak je Mikeš postupně zasvěcován do nejrůznějších klukovin. Svou naivitou a dobráctvím se dostává do nejrůznějších vtipných situací. Asi každý z nás zná jeho převratný matematický výpočet (1 + 1 = 11), kterým zazářil, když se rozhodl jít místo nemocného Pepíka do školy. Brzy přibývají další mluvící zvířecí kamarádi, a to věčně nevrlý čuník Pašík a přísný kozel Bobeš, který před Mikešovou převýchovou hrusickým dětem škodil, zatímco po Mikešově zásahu výchovně vymáchává v louži jenom ty zlobivé, ale obvykle už touto procedurou pouze vyhrožuje. S Pašíkem se Mikeš vypravuje i na slavnou mnichovickou pouť, odkud se vracejí na motorce, neboť jiný účastník, který vypil trochu víc limonády, odjel omylem s jejich trakařem a motorka na ně zbyla. Tato parta i s Pepíkem se i nejrůzněji schází, nejčastěji v Pašíkově vyhřátém chlívku, a vypráví si nejrůznější příběhy a pohádky, do kterých obsazují obyvatele Hrusic a nechávají je ve smyšlených příbězích zažívat nejrůznější absurdní historky.
Kočičí život je krátký, a tak Mikeš zmoudří dříve než Pepík, klukovinám přestává rozumět a stává se z něho zodpovědný kocour. Po nehodě, kdy rozbije krajáč s mlékem, si bere vinu až moc k srdci a utíká do světa, aby vydělal babičce na nový. Je v situaci, která je pro něho neznámá, a tak iracionálně panikaří, neboť ho pronásleduje představa, že po něm kvůli onomu rozbitému krajáči půjdou četníci a představa, jak jej vedou přes Hrusice v poutech, se mu pranic nelíbí. My pak trávíme další čas v Hrusicích bez Mikeše, na scénu přichází ustrašený šišlající kocourek Nácíček. O tom, co je s Mikešem, se dozvíme až z jeho vypravování po slavném návratu.
Když Mikeš utekl, narazil na problém, že jej za hranicemi Hrusic nikdo nezná. A on, ač je navyklý lidským způsobům a umí mluvit, naráží na neschopnost se s kýmkoli dorozumět, ať už jde o lidi, nebo o zvířata. Je několikrát napálen, trpí hladem, porozumět mu a pomoci dokážou zase jen děti pracující na poli. Poté, co skončí bezvládný a umáčený v dešti, jej zachraňuje Oluška z klanu cirkusové rodiny Kludských. Cirkusáky mluvící kocour nešokuje tak jako jiné lidi, a tak je Mikeš angažován a vystupuje jako mluvící pytel Žok. A zřejmě je i kreativním spoluautorem programu, což vyplývá z následných událostí a s nadějemi, se kterými se k němu cirkus v budoucnu upíná..
Mikeš poté, co se vrátil do Hrusic s náhradou krajáče pro babičku a spoustou dalších dárků, pobývá několik týdnů ve svém rodišti, když za ním přijde delegace od cirkusu. Slon, medvěd, opice a papoušek, což v typicky českém venkovském prostředí Hrusic vzbudí pořádné pozdvižení, zejména když se babička rozhodne všechna exotická zvířata pohostit, což je u takového slona docela výzva. Cirkus každopádně stihla tragédie v podobě onemocnění ředitele Kludského, jehož nákladná léčba vedla ke krachu a z celého slavného cirkusu zůstalo pět zvířat, starý zřízenec, starý rezervní stan a asi patnáctiletá Oluška s dluhy na krku. A na Mikeše se obracejí jako na poslední záchranu. Mikeš neváhá a odjíždí cirkusu pomoci. Zhostí se manažerské role a s omezeným ansámblem secvičí improvizované představení, pro které připraví trumf v podobě hry „Tajemný kocourek“, kde vystupuje z anonymity a celý svět se jezdí dívat na hru s velice ujetou, typicky ladovskou pointou, ve které vystupuje mluvící kocour. Cirkus se bleskově dostává z potíží, zanedlouho přibývá neméně absurdní hra „Potrestaný čmáral“, kde cirkusový ansámbl posilují i Pašík, Bobeš a Franta Kuldanů. Úspěch je takový, že uzdravený pan Kludský dělá z Mikeše spolumajitele cirkusu a Mikeš až do konce knihy vystupuje jako někdo, kdo nemá hluboko do kapsy. I poté, co se veškeré osazenstvo cirkusu včetně Mikeše rozhodne odejít do penze, tak platí Pepíkovi studia, pomáhá dalším chudým dětem, do toho staví pro vysloužilá zvířata velké sídlo v Hrusicích.
Jsou čtenáři, kteří mají tuto knihu rádi do chvíle, než se Mikeš ocitl u cirkusu, protože poté se z ní trochu vytrácí banalita a kouzlo historek ze staré vesnice. Já osobně jsem ale velkým fanouškem jeho cirkusové anabáze, kdy kniha dostala nový rozměr. A Mikeš, ač se stává v podstatě úspěšným kreativním manažerem, se díky své dobromyslnosti a výchově ve vesnickém prostředí plném pantátů, dostává i zde do spousty vtipných situací. A své kořeny nezapře právě ve zmiňované hře „Potrestaný čmáral“, jejíž zápletka spočívá v tom, že hlavní hrdina Franta Kuldanů cosi provede a kozel Bobeš ho vymáchá v louži. A protože to musí být náramná podívaná, marketing je založený na tom, že Bobeš zve publikum na další představení, kdy ho vymáchá znovu.
Kde však knize přece jenom řetěz spadne, to je chvíle, kdy se po konci cirkusu děj stěhuje zpátky do Hrusic. Sledujeme osudy cirkusových zvířat sžívajících se s českým venkovským prostředím, Mikeš se vypravuje odměnit ty, kteří mu v životě pomohli, ale je vidět, že všechny nápady už byly v knize vyčerpány a vytěženy. Takovým návratem ke kořenům je Mikešova výprava do Pepíkovy školy v Praze, kam je pozván jako zákonný zástupce. A zatímco Mikeš jede plný starostí, zda Pepík (nyní již seriózní student) neočesal někomu v Praze strom s hruškami, ředitel školy se vytasí s návrhem na stipendium. A jelikož Mikeš tento pojem nezná, vzniká další nedorozumění. Ač je Mikeš příběhem, kde vystupují mluvící zvířata (a ve kterém se ani nepočítá, že čuník Pašík byl asi původně určen na zabíjačku), čtenář má po celou dobu pocit, že kdyby těch pár zvířat okolo sebe naučil mluvit, mohly by podobné příběhy zažívat i obyvatelé jeho dvorku a chlívků. Jenže v poslední části knihy nám do Mikešových služeb přichází z pohádky kouzelná hůl, která je pro děj zbytečná, přesto je jí věnováno více kapitol, a nakonec i kouzlený pohádkový dědeček. Kniha pak končí dvěma pohádkami a svérázným převyprávěním křesťanské mytologie (ale se zachovanou vážností a patosem).
Jak už jsem psal na začátku, Mikeš je sága. Je metaforou jednoho naplněného života, od naivních prvních krůčků přes velmi slušnou kariéru až po spokojený odpočinek. Je to o někom, kdo něco dokázal, ale nikdy nezapomněl na své kořeny, nikdy se nezapomněl odvděčit těm, kteří mu k úspěchu pomohli, vždy dokázal pomoci svým přátelům a záleželo mu na tom, aby všichni kolem něho byli spokojení. A v tom spočívá kouzlo této knihy. Dává dětskému čtenáři jakýsi návod na naplněný život. Možná tam jde všechno až příliš snadno, ale poselstvím je, aby člověk, ať už ho životní pouť zavane kamkoli, nikdy nezapomínal na to, čím byl a čím by měl ve svém nitru zůstat.
Své dojmy z knihy můžete porovnat s jinými čtenáři i na Databázi knih.
Kniha byla též zpracována do večerníčku.
Kdo má rád trochu turistiky, může si udělat vycházku po stopách Mikešovy cesty do světa.
