Článek
Zapomeňte na Plitvická jezera a další krásy jugoslávské přírody. Zapomeňte na anonymní masy indiánů v podání hnědou barvou potřených komparzistů s jednotnými parukami. Zapomeňte na patetické hry s polystyrenovými šutry. Zapomeňte na Lexe Barkera a jeho nadpozemskou sílu a schopnost trefit kouzelnou puškou komára na druhém konci amerického pobřeží. Ostatně, zapomeňte i na to, že by i sám Vinnetou měl schopnosti nad možnosti běžného smrtelníka. Zapomeňte na režii Haralda Reinla i na typickou hudbu Martina Böttchera. A to nejzajímavější nakonec. Zapomeňte i na Karla Maye.
Řeknete-li před někým jméno Vinnetou, automaticky zazní i jméno jeho pokrevního bratra Old Shatterhanda. Řeknete-li však jméno Vinnetou před někým, koho zastihl v první polovině 80. let tento seriál, je dost možné, že z něho ještě dříve vypadne jméno Tašunka. Když jsme šli se školkou ven a dostali vždy prostor k volné hře na jednom kamenném prostranství, pobíhaly tam Vinnetouů, Old Shatterhandů a Tašunků spousty. A jelikož jako malý v tom má člověk trochu chaos, později jsem při televizních reprízách slavných Reinlových filmů stále čekal, kdy se tedy Tašunka objeví. Čekal jsem samozřejmě marně.
Jak už asi všem došlo, vysvětlení je jednoduché. Jde o dva různé projekty. Posledním dílem filmové série byl Vinnetou a Old Shatterhand v Údolí smrti, který už ale nedosáhl ani zlomku popularity svých předchůdců. Natáčení filmů s Vinnetouem se tak na delší dobu ocitlo u ledu. Až úspěch Pierra Briece na Karl - May - Festspiele v Elspe oživil myšlenky na to, že by se zase mohlo něco dít. Na konci 70. let se tak skutečně začaly spřádat plány na natočení seriálu, jehož scénář napsali francouzští autoři Jean Gérad a Jean - Claude Deret. Základní myšlenkou seriálu je, že Vinnetou bojuje za práva indiánů v rezervacích a je přitom doprovázen mladým adoptivním synem, kterého zasvěcuje do způsobu života jeho předků. V seriálu se objevuje i Sam Hawkens (dokonce v podání Ralfa Woltera, který jej ztvárnil i ve filmech, a s fantastickým dabingem Luďka Kopřivy) a samozřejmě Old Shatterhand v podání jednoho z nejpopulárnějších německých herců Siegrieda Raucha (a dabingem Aloise Švehlíka). U nás ho známe jako kapitána luxusní lodi, jenž radí svým pasažerům s jejich romantickými i rodinnými trablemi, z romantické série Loď snů anebo ze seriálu Doktor z hor. Působí o poznání méně epicky než v podání Lexe Barkera, je to spíše postarší zarostlý zálesák s počínajícím pupkem, ale se stále tvrdou ranou, nekonečným klidem a suchým humorem.
Zatímco před 40 lety jsme si všichni hráli na Vinnetoua, Tašunku a spol., když se podíváme na hodnocení na ČSFD, zjistíme, že tehdejší nadšení vydrželo jen málokomu. Aspoň tedy z těch, co si na seriál po letech vzpomněli. Hodnocení 25 %, dokonce 257. nejhorší seriál. Recenze plné zklamání a údivu nad tím, co se na tom dotyčnému mohlo před dávnými lety líbit. Ti největší znalci se dokonce předhánějí v tom, kdo z nich poznal už tehdy při premiéře, jak strašně nekvalitní to je.
Mně v době premiéry nemohlo být víc než 5 let a v hlavě mi nemohlo uvíznout víc než jen několik útržků. Když se mi seriál s původním dabingem ocitl na internetu přímo před očima, šel jsem do jeho sledování vyzbrojen těmi nejhoršími obavami vyplývajícími z přečtení komentářů na ČSFD. A jak u mě tento Vinnetou pochodil?
Všechno je úplně jinak. Ano, skutečně zapomeňte na všechny ty věci, které jsem popsal výše. Místo širokých plání se pohybujeme v lesích a houštinách. Místo okázalé barevnosti zde máme trochu střízlivější prašné prostředí, kde se vše odehrává. Ale úplně jiný je i samotný Vinnetou. Potkáváme ho ve chvíli, kdy vzpomíná na mrtvé členy své rodiny. Bilancuje svůj život a je plný zloby. V jeho nitru spolu bojují touha po pomstě na straně jedné a přirozená odpovědnost na straně druhé. Jeho bratrství s Old Shatterhandem je zde zbaveno patetičnosti, Vinnetou si sám pokládá otázku, zda to byl dobrý nápad, spojit svou krev s bílým mužem, ale stalo se, takže to bere jako fakt. Ale celkově mám z celého seriálu pocit, že Vinnetou své bílé přátele spíše útrpně toleruje, nežli by k nim hořel nekonečnou oddaností. Kromě Old Shatterhanda nebo Sama Hawkinse je zde i hláškující a vždy dobře naladěný negr Ambros (nelekejte se, negrem jej nazývá Old Shatterhand a i on sám se tak s dávkou sebeironie nazývá, když přechytračí bandity).
Příběh zde nechci úplně převypravovat. Ale nacházíme se (podobně jako v Posledním výstřelu) v dobách, kdy je v podstatě hotovo. Vinnetou může být jakkoli naštvaný a odhodlaný k boji, ale on sám ví nejlépe, že je dobojováno a už jde jen o to, zda v té rezervaci se všemi ještě volně žijícími kmeny skončí hned nebo až později. A železnice a města se stavět budou bez ohledu na to, zda někdo bude proti. Hned v prvním díle se stáváme svědky vyvraždění dalšího kmene, kde má Vinnetou přátele i jednoho ze svých adoptivních otců Velkého Medvěda, kterému za mnohé vděčí. Je zraněn, zachrání ho fotograf Charbonneau, který má v celém seriálu velký prostor (aby ne, hraje ho přímo pan scénárista). Ještě zraněný se vydává ke svému kmeni, po cestě ho ale přepadne mladý komanč Tašunka. Tento mladý, zpočátku poněkud přitroublý indián se sice pokusí ještě Vinnetoua zradit, ten jej však nakonec okouzlí svým klidem, ale i přímočarostí:
Tašunka: „Nejsem tvůj sluha!“
Vinnetou: „Nejsi. Jsi můj zajatec.“
Ze zajatce se nakonec stane něco jako mladší bratr, Tašunka se postupně stává snesitelnou postavou, ale místo návratu k Mascarelům, k nimž Vinnetou patří, se dostanou do víru úplně jiných událostí. Když druhá odnož apačského kmene, než ke které patří Vinnetou, zajme fotografa Charbonneaua a smíšenou bělošsko - indiánskou rodinu byrokrata pro indiánské záležitosti, podaří se Vinnetouovi v dlouhatánském jednání svou výmluvností a racionálním zhodnocením možných důsledků dosáhnout jejich osvobození. Ale jak on, tak jeho protějšek Yaqui moc dobře vědí, že tato epizoda nezmění běh dějin a oba vědí, že jejich dohoda není žádný důvod k radosti a že jednoho dne nastane vyúčtování na téma, kdo z nich měl pravdu.
Po osvobození dvou čejenských dívek ze spárů banditů přicházejí Vinnetou s Tašunkou do čejenské vesnice, která se už zanedlouho stane dějištěm tragických událostí. Předzvěstí je už přivítání, kdy rada starších u dýmky děkuje Vinnetouovi za záchranu dvou dívek, ale s přímočarou upřímností se jej ptá, jak je možné, že únosce na místě nezabil a nechal to dle svých zvyklostí na Velkém duchovi tím, že je poslal svázané na voru po řece.
Přeskočme nejdramatičtější úseky seriálu a podívejme se na jeho konec, kdy Vinnetou s Tašunkou přijíždějí do města, aby hájili u soudu náčelníka Velkého medvěda, Vinnetouova adoptivního otce. Tam už je evidentní, že všeobecná nálada nějakému soužití bílých osadníků a indiánů není nakloněna a nikdy nebude. A zřejmě i celková skladba obyvatel města bude velice zajímavá.
Soudce: „Máte pro mě seznam lidí do poroty, šerife?“
Šerif: „Ano, z možného seznamu jsem vyjmul všechny opilce, rváče, bandity, trestance, bankrotující obchodníky…“
Soudce: „A přesto vám tam pořád zůstalo osm lidí. Výborně.“
Tento Vinnetou je každopádně úplně jiný, než jakého známe z filmů. Naturalismus do morku kosti. Vinnetou, který je plný zloby a který nešetří životy bílých proto, že by mu tak napovídal jeho křišťálově humanistický charakter, ale prostě proto, že ví, že pomsta by přinesla ještě více mrtvých indiánů. Během své cesty s mladým Tašunkou je svědkem konce indiánských kmenů utápějících se v alkoholu a odevzdávajících poslední zbytky své důstojnosti. Šokovaný pak zjistí, že ohnivou vodu, která se i k těmto indiánům dostává, vyrábí ve velkém Sam Hawkins. Ten se sice Vinnetouovým výtkám brání, jelikož je sám evidentně také věčně v lihu, ale nakonec svou výrobnu kompletně zničí. Vinnetou také potkává kmeny, které jsou na válečné stezce plné odhodlání pustit se z posledních sil do beznadějných bitev a racionálně se je snaží přesvědčit, že luky a šípy bílé osadníky vyzbrojené hromovými holemi ze svého území stejně nevyženou, jen proti sobě poštvou armádu, která je postřílí všechny. Vinnetou je sice u ostatních kmenů vesměs respektován, ale také má pověst toho, jehož pacifismus přispěl k tomu, kam se situace vyvinula, což mu dá při poradě, co si počít po vyhlazení čejenské vesnice, najevo sám Yaqui, který před nedávnem jeho řečem podlehl. I to je důvodem, proč Vinnetouovy argumenty v tomto seriálu nejsou plné patetických řečí o míru a přátelství, ale zaměřují se vyloženě na racionální zhodnocení toho, co by po indiánských ofenzívách následovalo.
Ačkoli je poznat, že seriál je relativně nízkorozpočtovou televizní produkcí, rozhodně si nezaslouží tak nízké hodnocení. Brutální naturalistický příběh, skvěle vystavěný a vygradovaný. Věrohodné kostýmy, na kterých si dal někdo více práce než v oněch velkofilmech. Dobrodružství, kde hrdinové neprokazují výkony vymykající se lidským limitům. Rozhodují tady věcné argumenty, a ne vzletné fráze jako v těch námi milovaných filmech. A také je zde vrchovatá míra sebemrskačského antirasismu, kde tvůrci skutečně překročili únosnou míru (byť dnes by to bylo považováno za standard).
Celkově šlo pro mě o velice příjemné překvapení a celý seriál jsem zhlédl doslova na jeden zátah. Tak nízké hodnocení a výsměšné komentáře si rozhodně nezaslouží. Jediné, co mě překvapuje, je to, že byl se svou brutalitou nevyhýbající se ani tématu znásilnění vysílán ve víkendovém ranním pásmu pro děti.
Odkazy:
O seriálu Vinnetou (nebo též Můj přítel Vinnetou):
Seriál Vinnetou na ČSFD:
Děj seriálu (ale opravdu doporučuji spíše zhlédnutí):
