Článek
Samotné přítomnosti na provedení Verdiho díla samozřejmě předcházela internetová příprava. Ta spočívala v nahlédnutí do fotogalerie na stránkách divadla. Současná zpracování (nejen) oper totiž často hrozí tím, že budete svědky zvěrstev, jakým bylo kupříkladu nedávné znásilnění Prodané nevěsty.
Galerie napověděla, že se nebude konat historická kostýmní podívaná, ale zároveň nehrozí extrém, jenž jsem nastínil výše. Naživo pak byla scéna, která byla (stejně jako kostýmy) vyvedena výhradně do černobílé kombinace, skutečně působivá, a to i přes svůj minimalismus. Jedna velká jakoby štukovaná stěna (která se dala různě přeskládat) a jeden kus nábytku. Operu to tak zbavilo pout konkrétní doby, ale zároveň ji to udrželo nekonečně daleko od nejrůznějších bláznivých experimentů.
To však neznamená, že by se režie nedokázala utrhnout ze řetězu. Už úvodní scéna, kdy baron Douphol usedá na pohovku evidentně s výrazem spokojeného zákazníka kurtizány Violetty, napovídá, že budeme svědky velmi přímočarého provedení. Že jsme se nemýlili, o tom už nás definitivně přesvědčí scéna orgií v kasinu, kdy nechybí ani absolutní nahota (nahoře i dole, pokud jsem dobře koukal) a předání peněz v takřka znásilňovacím pornostylu. To ve scéně, kdy se Alfredo rozhodne zaplatit Violettě za její lásku v sebeklamném přesvědčení, že se tak očistí před přihlížející společností.
Jak je to se všeobecnou znalostí této opery mezi publikem opeře neholdujícím? Myslím, že obsahuje minimálně 4 hudební motivy, u kterých si vážnou hudbou nepolíbený jedinec řekne, že už to někde slyšel. A rozhodně bude mít pravdu. Tyto motivy se pak prolínají celým dílem v různých variacích, takže člověk pak bude mít pocit, že poslouchá něco, co je mu blízké, byť nemusí být fanouškem vypjatých operních recitativů.
Orchestr hrál pod taktovou Jiřího Štrunce, jehož skvělou práci jsem mohl oceňovat již před lety za svých studí, kdy působil v plzeňském divadle. Ansámbl poctivě pracoval pro celek, navíc se mi nesmírně líbil jeho zvuk v příjemně barevných podmanivých lyrických pasážích.
Co se rovněž nesmírně povedlo, bylo obsazení, zvláště když od všeho vydělím herecký výkon. Na internetu můžete vidět nejrůznější záznamy této opery ze všech koutů světa. U mnohých se těžko budete zbavovat pocitu, že na scéně nepozorujete postavy prožívající nějaký příběh, nýbrž příchod figurín a panáků soustředících se na suverénní podání svého pěveckého partu. V hlavní roli Violetty excelovala Lucie Kaňková. Kromě naprosto jistého pěveckého výkonu mě zaujala právě onou přirozeností, kdy své party zvládala s přehledem, aniž by jí při ztvárnění šťastných okamžiků zmizel z tváře úsměv a při ztvárnění smutných okamžiků výraz trápení. V pěveckém projevu nebylo tolik parádiček a exkamotérských kousků jako u v současnosti nejznámější představitelky této role Diany Damrau, ale o to bylo vše přirozenější. To samé mohu říci i o Alfredovi, kterého ztvárnil mladý italský tenorista Oreste Cosimo. Oproti jiným představením, kde se rolí ústředního páru zhostili zasloužilí rutinéři, tento pár dodal díky svém mladosti celému příběhu na důvěryhodnosti, jakkoli je třeba náměty všech oper brát s velikou nadsázkou (vše před lety vyčerpávajícím způsobem shrnul operní režisér v podání Jana Hartla ve filmu Donšajni). Třetí vlnu pochval bych nasměroval i k představiteli Alfredova otce Štěpánu Drobitovi, jenž kromě čistého barytonu dodal roli značnou dávku lidskosti. A čtvrtou vlnu nasměruji ke sboru, který zněl skutečně pompézně, zejména díky tomu, že se vyhnul dominanci ženských hlasů. Zjednodušeně a sedlácky řečeno, dynamika nebyla přepištěna ženskou částí souboru. Poněkud překvapující bylo zkrácení árie ve třetím jednání, kdy byla zcela vypuštěna její druhá část, kde hlavní hrdinka rozjímá o svém hrobu bez jména a bez lidí, kteří si na ni vzpomenou. A ještě předtím jsem byl zcela minut tím, že by se mezi baronem a Alfredem skutečně schylovalo k souboji, o kterém se v druhém jednání zpívá.
Než vše shrnu, zastavím se ještě u samotné budovy Státní opery stojící naproti hlavnímu vlakovému nádraží. Nebudu popisovat její exteriérovou a interiérovou krásu, fotky si asi každý dokáže najít. Ale budete-li chtít do lóže, počítejte s tím, že na místě předních dvou sedaček by asi bylo lépe umístit jen dvě. Ale i tak se zde sedělo velmi pohodlně a celý večer v lóži na mě dýchal honosným luxusem. Každý divák pak má před sebou displej, kde si může něco přečíst o opeře samotné i o představitelích hlavních rolí, v průběhu opery mu tam pak běží titulky v češtině a angličtině, zatímco z jeviště poslouchá italštinu.
Jiné zpracování La traviaty jsem neviděl naživo, ale musím říci, že při porovnání se všemi verzemi, které jsem viděl přes televizní obrazovku, si pražské zpracování vede po všech stránkách naprosto skvěle a rozhodně stojí za navštívení.
Odkazy:
La traviata ve Státní opeře:
Představitelka hlavní role Lucie Kaňková:
Dirigent Jiří Štrunc:
Opera La traviata:
Diplomová práce s podrobným rozborem role Violetty z opery La traviata:
Autor opery Giuseppe Verdi:
