Článek
Planeta Mars hraje v historii i současnosti lidského druhu výjimečnou roli. Již starověké civilizace ji sledovali, byť pouhým okem, a dali jí i jméno podle boha války. Když pak v 17. století dalekohledy umožnily bližší pohled na jeho povrch, začaly vznikat i teorie o jejím osídlení. V roce 1877 objevil Giovanni Schiaparelli na povrchu Marsu „kanály“, což vedlo kvůli špatnému překladu a optickému klamu k mylné teorii o jejich umělém původu. Roku 1898 pak H. G. Wells vydal svůj slavný román Válka světů o útoku Marťanů na Zemi. A přestože vědecký výzkum planety dosud existenci obyvatelstva Marsu nepotvrdil, ani na něj zatím nedopravil pozemšťany, jsme již připraveni na udržování času na jeho povrchu. Dokonce máme i několik kalendářů. A jeden z nich má svůj původ i v našich končinách.
Pro sestavení kalendáře a i hypotetické budoucí osídlení je příhodné, že den na Marsu trvá zhruba stejně jako na Zemi - přesně je marťanský den, nazývaný Sol, dlouhý 24 hodin, 39 minut a 35,244 sekund. Oběh Marsu kolem Slunce však trvá o dost déle, než je tomu v případě Země, marťanský rok trvá téměř 1,9násobek roku pozemského, přesně 668,5921 Solů. Máme tedy dny, roky, avšak ekvivalent cyklu měsíčních fází bychom na rudé planetě hledali marně - její měsíce ji totiž oběhnou v řádu hodin (Phobos zhruba 7 a púl, Deimos něco málo přes 30).
Umělecká představa osady na Marsu
Historie marťanských kalendářů je docela pestrá. Již v 19. století začal americký astronom Percival Lowell vyjadřovat čas na Marsu v termínech marťanských dat analogických k Gregoriánským datům. I když nešlo o skutečný kalendář, Lowellův systém pomohl lidem lépe porozumět ročním obdobím na Marsu. Významný pokrok přišel ve 30. letech 20. století, kdy američtí astronomové Andrew Ellicott Douglass a William H. Pickering představili kalendář, kde prvních devět měsíců obsahovalo 56 Solů a poslední tři měsíce 55 Solů. Kalendářní rok na Marsu začínal severovýchodní rovnodenností 1. března, čímž napodoboval původní římský kalendář.
Srovnání navrhovaných kalendářů
Poté přišel Robert G. Aitken přišel v roce 1936 se svým nápadem na kalendář, který se skládá z 16 měsíců. Jeho zvláštností je, že každý čtvrtý měsíc má o jeden Sol méně. Následoval ho I. M. Levitt, který v roce 1954 představil komplexnější systém. Levittův kalendář zahrnoval koncept epochy, což je srovnávací bod v čase, který poskytuje jednoznačný referenční moment v časovém systému. V tomto případě byla epocha stanovena na pravé poledne světového času dne 1. ledna roku 4713 př. n. l. podle zpětného Juliánského kalendáře. Další vývoj marťanských kalendářů pokračoval v roce 1977, kdy britský astronom Sir Patrick Moore představil vlastní koncept marťanského kalendáře s 18 měsíci.
Následně v roce 1986 představil Thomas Gangale Darianův kalendář. Tento kalendář byl navržen tak, aby se co nejvíce přiblížil délce měsíce na Zemi, a tak má rok na Marsu 24 měsíců. Ty jsou pojmenovány po znameních zvěrokruhu - liché měsíce využívají latinské názvy, sudé názvy podle hinduistické astrologie. Jeho zvláštností je, že má více přestupných let než nepřestupných, a to šest v každé dekádě. Tento systém je nyní považován za jedno z nejpraktičtějších řešení pro měření času na Marsu.
V roce 1997 český astronom Josef Šurán představil svůj vlastní návrh marťanského kalendáře, kde je rok rozdělen do 24 měsíců po 28 Solech. Zatím nejnovější koncept pak představil roku 2022 ruský vědec Anton Ivanov. Tyto dva systémy spojuje originální řešení přestupných roků, které se od nepřestupných neliší o jeden den, nýbrž o celý týden.
Jak je tedy vidět, až se jednou noha pozemšťana dotkne povrchu Marsu, mohou hned vypuknout spory o tom, který den to vlastně bylo. Ale než na to přijde, mohli bychom se spíš věnovat té planetě, na které žijeme nyní. Aby z ní jednoho dne nebyla taková rudá pustina, jako je právě Mars…
Zdroje: Kalendar.beda.cz, Wikipedie, ScienceDirect.com
