Článek
V souvislosti s tím se ale začíná objevovat i jeden velmi nebezpečný a nespravedlivý názor: Měli by mít lidé bez dětí stejný nárok na starobní důchod jako ti, kteří vychovali novou generaci daňových poplatníků?
Moje odpověď zní: Jednoznačně ano. Pojďme se podívat proč.
Jiná generace, jiné priority
Starší generace a generace středního věku – ke které patřím i já – často hledá důvody poklesu porodnosti optikou toho, co bylo důležité pro nás. Ale mladá generace má zkrátka jiné priority a společnost jim často vůbec nerozumí.
Jejich důvody, proč nemají děti, mohou být úplně jinde, než kde je hledáme. Roli hraje nedostupnost bydlení, obavy z budoucnosti, environmentální žal, ale i prostá touha po jiném životním naplnění, než je tradiční rodina. A to není špatně – je to jen jiné. Proč bychom je za to měli trestat?
Kdo to vlastně všechno platí?
Nejčastějším argumentem zastánců krácení důchodů bezdětným je to, že „děti rodičů budou vydělávat na důchody všem“. To je sice pravda, ale zapomíná se na druhou stranu rovnice.
My všichni totiž přispíváme do jednoho státního rozpočtu. Bezdětní lidé se po celý svůj produktivní život finančně podílejí na podpoře dětí, které nezplodili. Z jejich daní se platí:
- Porodné, mateřská a rodičovská dovolená
- Školství (od školek po univerzity)
- Dětská zdravotní péče a dotované volnočasové aktivity
Kromě toho bezdětný jedinec většinou nemá kariérní pauzy. Pracuje nepřetržitě, čímž do společné kasy (na daních z příjmu a sociálním pojištění) odvádí mnohem déle a často i více peněz. Tím de facto sponzoruje systém, ze kterého čerpají rodiny s dětmi.
Mýtus jménem „děti se o mě ve stáří postarají“
Dalším častým argumentem pro pořízení potomků je představa, že se o vás děti na stará kolena postarají. O tom v dnešní době silně pochybuji.
Svět je globální a mladí lidé mají možnost se přestěhovat za prací kamkoliv na světě. Navíc budou muset sami tvrdě pracovat, aby uživili své vlastní rodiny a splatili hypotéky. Spoléhat se na děti jako na svůj jediný penzijní a pečovatelský plán je dnes velmi naivní.
Ne každý si může vybrat
Je také obrovsky necitlivé zapomínat na to, že ne každý je bezdětný dobrovolně. Mnoho lidí nemá to štěstí, že najde vhodného partnera pro založení rodiny. A pak je tu obrovská skupina těch, kteří děti mít ze zdravotních důvodů nemohou.
Tlak dnešní doby vztahům a rodičovství všeobecně moc nepřeje. Trestejme tedy lidi, kteří už tak trpí tím, že jim příroda nebo osud nepřály, ještě tím, že jim ve stáří sebereme důstojnost?
Česká anomálie: Tříletá rodičovská
Když už se bavíme o ekonomice a dětech, musíme zmínit i jeden český unikát – délku rodičovské dovolené. Být doma s dítětem tři nebo i čtyři roky je ve světě naprosto nevídané.
Když je rodič (většinou matka) mimo pracovní trh několik let, extrémně těžko se mu pak vrací a startuje kariéru znovu. Nemyslím si, že v jiných vyspělých zemích děti trpí tím, že s nimi matka není doma tři roky. Flexibilnější návrat na trh práce, podpora zkrácených úvazků a dostatek míst v jeslích a školkách by naší ekonomice – a ve výsledku i důchodovému systému – pomohly mnohem více než umělé rozdělování společnosti na rodiče a bezdětné.
Závěr
Debata o tom, že ti, co děti mají, mají větší právo na důchod, je neférová. Penzijní systém je založen na solidaritě. Bezdětní projevují solidaritu s rodinami během svého produktivního věku tím, že financují infrastrukturu pro jejich děti. Je tedy naprosto logické a spravedlivé, aby se společnost ve stáří postarala i o ně.
Namísto ukazování prstem na ty, kteří děti nemají, bychom se měli soustředit na to, jak náš důchodový systém reformovat, abychom se na něj mohli spolehnout všichni – bez ohledu na to, jakou životní cestu jsme si vybrali.
