Článek
A vy si říkáte: „Proč proboha prostě neodejde a nenajde si něco lepšího? Vždyť to není žádná věda!“ Po miliontém vyslechnutí už se vám z toho svírají zuby a máte chuť křičet: „Tak se sakra zvedni a jdi!“ Jenže… co když je to složitější? Co když „odejít“ není vždycky tak snadná volba, jak se zdá zvenčí? Co když se ta moucha v pavučině vlastně v koutku duše cítí… doma?
Předem avizuji: Nejsem psycholog ani kouč s padesáti certifikáty. Jsem jen pozorovatelka lidského chování (s trochou nadsázky a sebepoznání), která si dovolila sepsat pár postřehů, proč ti „chroničtí stěžovatelé“ (a dost možná i my sami) setrvávají ve své… ehm… zóně ‚(ne)komfortu‘. A berte to s rezervou, stejně jako já, když mi dojde papír v tiskárně.
1. Zvyk je železná košile (a strach z neznáma pořádná bota)
Dlouhé roky v jedné firmě, léta loajality (nebo prostě jen… setrvačnosti) a najednou… konec? Představa, že se máte jít „prodat“ někam jinam, absolvovat pohovory, znovu si budovat pozici a reputaci, může být paralyzující. Ne, nechceme to zlehčovat. Změna je prostě otravná, vyžaduje energii a kdo z nás ji má na rozdávání?
Můj postřeh: Přiznám se, i já mám sklony k tomuto „profesnímu srabíkovství“. Jsem v pozici, kde sama dělám pohovory a, upřímně, uchazečů je mi někdy líto. Ta představa, že se mám někde „prodávat“, je děsivá! Každý jsme jiný, každý zvládá nejistotu jinak a dokud neznáme konkrétní situaci dotyčného, je lepší zanechat unáhlených soudů. Někdy si člověk prostě musí na dno sáhnout sám.
2. Sebevědomí – ten tichý sabotér
Nízké sebevědomí dokáže člověka uzamknout v situaci, která mu dlouhodobě škodí. Když jste se třeba dlouho setkávali s podceňováním, šikanou nebo prostě jen negativní zpětnou vazbou (a teď nemyslím konstruktivní kritiku, ale spíš takovou tu „korporátní“), začnete věřit, že si nic lepšího nezasloužíte. „Kdo by mě vůbec chtěl?“ „Na to nemám.“ Tyto vnitřní hlasy jsou silnější než jakákoli externí motivace k odchodu a dokonce i silnější než vize vlastního podnikání.
3. Existenční hrozba (aneb dluhy a děti se neptají)
Tohle je asi nejčastější a nejsrozumitelnější důvod. Hypotéka na krku, rodina kterou musíte živit, další závazky… Představa, že by člověk odešel bez záchranné sítě (a to nedej bože bez odstupného), je jednoduše děsivá. Stres z nejistoty budoucnosti je tak ohromný, že může zastínit i tu nejhorší pracovní realitu. V takové situaci se prostě „riskovat“ nezdá jako racionální volba. A zkusit hledat novou práci s takovým existenčním stresem v očích? To je pak jako jít na rande po dvanáctihodinové šichtě – nikdo nechce poznat zoufalce.
4. Pohodlí v nepohodlí (‚lepší známé peklo než neznámý ráj?‘)
Ano, zní to absurdně. Ale i v té nejhorší práci víme, „jak moc špatné“ to může být. Máme naučené strategie přežití, známe dynamiku týmu, víme, které minové pole obejít. Představa, že jdeme do neznáma, kde sice může být lépe, ale může být i hůře (a navíc jinak hůře), je pro mnoho lidí odpudivá. Vždyť proč měnit status quo, když se už tak nějak "plácáme"?
5. Zlatá pouta (neboli vysoký plat)
Když už v jedné firmě ‚sedíte‘ dlouho, plat se obvykle vyšplhá do částek, které zajišťují určitý životní standard. A teď ruku na srdce, kdo z nás by rád slevil? Strach, že v nové firmě takovou mzdu hned nedosáhnete, je silným motivem k setrvání. Kdo by chtěl obětovat letní dovolenou na Maledivách za stres z nového začátku, že? Někdy je ten plat zkrátka příliš dobrý na to, aby se opustil, i když cena za něj je duševní nepohoda.
6. Skryté benefity (ten jeden, ale klíčový)
Někdy to není plat, ale něco jiného. Poloviční úvazek po mateřské, práce z domova, flexibilní pracovní doba, krátká cesta do práce, firemní posilovna zdarma… Je to ‚něco‘, co pro nás má takovou hodnotu, že jsme ochotni přetrpět zbytek. Pro někoho je to klíčové k udržení balancu mezi prací a životem, a to se nedá jen tak lehce opustit. Je to jako mít jedno perfektní tlačítko na dálkovém ovladači k jinak nefunkční televizi – pořád lepší než nic.
Společný jmenovatel: Sebevědomí a odvaha
Když se na to podíváme s odstupem, mnoho z těchto důvodů má jednoho společného jmenovatele: sebevědomí a odvahu. Ať už je to strach z neznáma, obava z vlastních schopností nebo pocit, že si nic lepšího nezasloužíme. Práce s vlastním sebevědomím je běh na dlouhou trať, ale je to klíč k tomu, abychom se necítili uvězněni.
Co s tím? Jako posluchači cizích stížností můžeme být empatičtější, ale zároveň si chránit vlastní energii. A jako stěžovatelé? Zkuste se zamyslet, co vás doopravdy drží. A jestli už ty stížnosti neubírají víc energie vám i vašemu okolí než kolik vám dává to „pohodlí“ v nepohodlí.
Pamatujte, někdy je prostě „odejít“ luxus, který si nemůžeme dovolit. Jindy je to jen nedostatek odvahy. Ať už je váš důvod jakýkoliv, je důležité si ho uvědomit. A hlavně udržujte si smysl pro humor. Protože v životě, a obzvláště v práci, je často nejlepší zbraň proti absurdním situacím.
Děkuji za pozornost a nezapomeňte – život je krátký na to, abychom se brali příliš vážně. Ale dost dlouhý na to, abychom se občas zamysleli nad tím, co nám v práci opravdu vadí a co s tím můžeme udělat… nebo aspoň s čím se smířit!
Napadá vás ještě jiný důvod k setrvávání ve špatné práci, na který jsem zapomněla? Pokud ano, podělete se o něj v komentářích. Možná nám to všem pomůže se navzájem lépe pochopit.
