Článek
Rok 1526 znamenal přelom. Smrt Ludvíka Jagellonského v bitvě u Moháče otevřela cestu Habsburkům k českému trůnu. Ale co kdyby Ludvík nezahynul v bažinách, válce předešel, bitvu přežil, nebo zanechal potomka? Mohla se dynastie Jagellonců udržet a vést české země zcela jinou cestou?
Jazyk: Čeština bez potřeby národního obrození
Za vlády Habsburků byla čeština postupně vytlačována z veřejného života. Po Bílé hoře přišla germanizace šlechty, rekatolizace, a český jazyk ztrácel postavení v úřednictvu i kultuře. Obnovené zřízení zemské z roku 1627 sice formálně srovnalo postavení němčiny a češtiny, ale v praxi měla němčina výrazně navrch.
V alternativním vývoji by ale čeština mohla zůstat silná. Už za Vladislava II. byla běžně používána v královské kanceláři, na zemských sněmech i v literatuře. Utrakvistické prostředí mělo silné národní cítění a podporovalo domácí jazyk.
Jan Amos Komenský by zřejmě nikdy nemusel odejít do exilu. Tradice domácího písemnictví by nebyla přerušena rekatolizačním tlakem. Čeština mohla zůstat jazykem vědy i školství již od raného novověku.
Na druhou stranu – bez národního obrození by chyběl onen „hrdinský příběh“ boje za jazyk, který ve 19. století tak silně formoval českou národní identitu.
Státnost a politický systém: republika, konstituční monarchie, nebo rozdrobení?
Jagellonci byli v očích mnoha historiků slabými panovníky. Vladislav II. byl často jen loutkou v rukou šlechty, Ludvík II. čelil odporu v Uhrách i v Čechách. Pokud by dynastie přežila, zřejmě by přetrval i stavovský systém s rozhodujícím vlivem šlechty. Absolutismus po vzoru Habsburků by se nejspíš neprosadil.
To mohlo mít dvojí důsledky. Pozitivní: české země by zůstaly samosprávné, decentralizované, bez vnucené centralizace z Vídně. Negativní: slabý stát by mohl být neefektivní a zranitelný vůči vnějším hrozbám.
Podobný vývoj zažilo Polsko – šlechtická svoboda vedla k neschopnosti reagovat na krize a nakonec k dělení země mezi velmoci. Český stát mohl dopadnout podobně – být v 18. století rozdělen mezi Rakousko, Prusko a Rusko.
Alternativně se však mohla vytvořit středoevropská unie – jagellonská federace sdružující Čechy, Polsko a Uhry. Volné soustátí s vlastními zákony a jazyky by mohlo být předobrazem federalismu.
Územní vývoj: zachování Slezska, Lužice i Slovenska?
Koruna česká v roce 1526 zahrnovala Čechy, Moravu, Slezsko a obě Lužice. Slezsko jsme ztratili až po válce s Pruskem v roce 1742, Lužici v roce 1635 získalo Sasko. Kdyby nedošlo k porážce na Bílé hoře a následné rekatolizaci, mohl by tento historický celek zůstat pohromadě.
Lužice s početnou slovanskou menšinou by dnes mohla být součástí České republiky. A pokud by jagellonská unie zahrnovala i Slovensko (tehdy část Uher), mohlo by vzniknout jakési předchůdce Československa už v 16. století.
Na druhou stranu, slabá centrální moc by mohla vést k pozdějším ztrátám – například při dělení vlivu v 18. století.
Ekonomika: bez reforem, ale s vlastními zdroji
Habsburské reformy, například zrušení nevolnictví Josefem II., by bezpochyby citelně chyběly. Šlechta by si udržela své privilegované postavení a bránila rozvoji svobodného trhu.
Na druhé straně by však české země nebyly hospodářsky vysávány centrální Vídní – zisky by zůstávaly doma. Praha by zůstala hlavním městem a mohla by si udržet silnou hospodářskou roli.
Namísto vídeňského modelu by mohl vyrůst domácí kapitalismus – založený na městských řemeslech a šlechtických statcích. Pivovarnictví, hornictví, sklářství – tradiční české obory by se rozvíjely bez vnějších zásahů.
Kultura a vzdělanost: žádná doba temna
Bez rekatolizace by zůstal zachován náboženský pluralismus. Jednota bratrská, utrakvisté, luteráni – všichni by spoluvytvářeli vzdělanou vrstvu společnosti.
Komenský by mohl realizovat svou pansofickou školu doma. Čeština by zůstala jazykem vědy, vzdělávání i literatury. Kultura by plynule navázala na husitské myšlenky a humanismus. Dějiny by nepsali obrozenci, ale potomci renesančních učenců.
Nevznikl by komplex „doby temna“, protože by k přerušení kulturního vývoje vůbec nedošlo.
Moderní republika: vznikla by vůbec?
Pokud by jagellonská monarchie přežila až do 19. století, mohla být smetena během napoleonských válek nebo revolucí roku 1848. Tehdy by mohl být vyhlášen nový státní útvar – republika buď v Čechách, nebo v širším jagellonském prostoru.
Anebo by monarchie přežila a stala se konstituční – podobně jako ve Švédsku či Británii. V tom případě by možná na Pražském hradě dodnes sídlil král z rodu Jagellonců.
Závěr: jiná cesta, jiný národ?
Bez Habsburků by Češi nebyli národem obrozenců a vzdorovatelů, ale spíše národem se silnou historickou kontinuitou. Možná bychom neoslavovali 28. říjen, ale jiný svátek – den korunovace Ludvíka III. či sjednocení českých a polských zemí.
Jedno je ale jisté: historie nezná „kdyby“. Přesto je fascinující si představit, jak by vypadalo Česko, kdyby Ludvík II. nespadl z koně u Moháče. Třeba bychom dnes místo na Masaryka vzpomínali na velkou jagellonskou říši, která kdysi spojovala střední Evropu.
