Článek
Pákistánské letectvo v nekončící smyčce odvet bombarduje „teroristické základny“ na afghánském území. Kábul hlásí mrtvé, odpovídá ostřelováním pohraničních postů a jeho mluvčí slibují „tvrdou odvetu“. Vzápětí přicházejí zprávy o nových útocích pákistánského Tálibánu (TTP) – tentokrát ale už na druhé straně hranice, proti pákistánské policii a armádě.
Není Tálibán jako Tálibán a jedna koloniální čára
Když slyšíme ve zprávách „Tálibán“, většinou si představíme afghánský Tálibán – hnutí, které po stažení NATO v roce 2021 převzalo moc v Kábulu a vládne celému Afghánistánu. Pak je tu ale také Tehrik-i-Taliban Pakistan (TTP), alias pákistánský Tálibán. Jde o povstaleckou organizaci, která chce svrhnout pákistánský stát a nahradit ho vlastním pojetím islámského emirátu. Mluví podobným jazykem jako afghánský Tálibán, sdílí ideologii, kmenové prostředí i zázemí v pohraničí.
Na druhé straně stojí Pákistán – jaderná velmoc, která sice oficiálně bojuje proti TTP, ale historicky sama podporovala různé islamistické skupiny v Afghánistánu jako nástroj své politiky vůči Indii.
A tito tři aktéři spolu žijí v nešťastném trojúhelníku podél tzv. Durandovy linie. Jde o hranici, kterou Britové načrtli v roce 1893 a která rozřízla paštunské kmenové území napůl. Historie těmto britským hrátkám s mapami zjevně moc nepřála.
Pákistán tuto linii bere jako každou jinou mezinárodní hranici. Jenže Afghánistán (včetně dnešního Tálibánu) ji nikdy plně neuznal – vnímá ji jako historickou koloniální křivdu. Pro místní Paštuny je jen administrativní překážkou. Lidé, zboží, ozbrojenci i ideologie přes ni přecházejí stejně snadno jako mraky na obloze.
Hranice, která nevyřešila nic
Durandova linie fungovala v koloniálních časech jako praktická domluva mezi britskou Indií a Afghánistánem. Neřešila ale základní věc: Paštunské kmeny na obou stranách mají vlastní zákony, tradice a zvyky. Na ně jsou státní hranice krátké. Když Pákistán začal stavět zdi, ploty a pevnosti, vnímaly to místní komunity jako symbolické ztvrzení koloniální křivdy. Pro mnoho Afghánců je to důkaz, že Pákistán chce z paštunského území udělat militarizovaný nárazník, nikoliv prostor pro život.
Paradoxní je, že obě strany jsou oficiálně islámské republiky či emiráty, ale v praxi zde hraje mnohem větší roli paštunský nacionalismus a pocit, že si od Islámábádu nenechají nic diktovat.
Fenomén TTP: Ironie dějin, nebo mezinárodní karma?
Pákistánský Tálibán (TTP) vznikl v roce 2007 jako koalice militantních skupin v reakci na pákistánské operace v kmenových oblastech. Od té doby se několikrát rozpadl, ale poslední roky opět sílí. Analýzy mluví o stovkách útoků a střetů s pákistánskými bezpečnostními složkami ročně.
Je to neblahá připomínka pákistánské politiky: produkt let využívání militantních skupin jako „strategického nástroje“. Pákistán v 80. a 90. letech podporoval islamisty v Afghánistánu jako zbraň proti Sovětům a později i proti proindickým vládám v Kábulu. Právě z těchto kořenů se zrodil i TTP, který dnes střílí na pákistánské vojáky.
Je Afghánistán hřbitovem impérií?
Oblíbený slogan dnešního Tálibánu zní: „Porazili jsme Sovětský svaz, porazili jsme NATO.“ Pro propagandu to zní hezky, ale z vojenského hlediska to neznamená, že by Tálibán mohl vyhrát klasickou válku proti sousednímu státu. Sovětský svaz se zhroutil zevnitř a ekonomicky vykrvácel; Afghánistán byl jen jednou z ran. Spojenci z NATO odešli v roce 2021 politickým rozhodnutím – unavení z nekonečné války a domácích problémů.
Tálibán je mistr v partyzánském boji, ale v otevřeném střetu s pákistánským letectvem a dělostřelectvem by byl v drtivé nevýhodě. Proto udržuje konflikt „na hraně“: využívá tvrdou rétoriku, toleruje TTP na svém území, ale dává si pozor, aby nepřekročil práh totální války.
Proč konflikt přitvrzuje právě teď?
V roce 2025 byl Pákistán podle vlastních dat nejkrvavější za poslední dekádu. Sešlo se hned několik faktorů:
- Návrat TTP: Po roce 2021 našli pákistánští bojovníci v Afghánistánu bezpečné útočiště k reorganizaci.
- Vyhošťování uprchlíků: Masové deportace stovek tisíc Afghánců z Pákistánu vyvolávají v Kábulu obrovskou frustraci a hněv.
- Operace Khyber Storm: Pákistánské nálety (včetně útoků v říjnu 2025 a únoru 2026) zasahují cíle hluboko v afghánském vnitrozemí, což budí touhu po odplatě.
- Jaderný arzenál: Pákistán je sice jadernou velmocí, ale v tomto asymetrickém konfliktu je mu to k ničemu. Nikdo neshodí atomovou bombu na vlastní pohraničí kvůli přestřelkám s ozbrojenci.
Co bude dál?
Z odstupu to vypadá jako „věčný konflikt“. Scénář je stále stejný: TTP zaútočí v Pákistánu, Pákistán odpoví nálety na Afghánistán, Tálibán zavře hranice a vyhrotí rétoriku, načež diplomaté (často z Kataru) vyjednají dočasné uklidnění.
Totální válka je nepravděpodobná – ekonomicky by zničila oba státy a zatáhla do hry Indii a Čínu, o což nikdo nestojí. Mnohem pravděpodobnější je pokračování současného stavu: generace lidí v pohraničí, pro které je život v bojové zóně podél neuznané koloniální čáry jedinou normou, kterou znají.
Zdroje:
https://www.britannica.com/event/Durand-Line
https://www.efsas.org/publications/study-papers/the-durand-line-a-razors-edge-between-afghanistan-and-pakistan
https://en.wikipedia.org/wiki/2026_Pakistani_airstrikes_in_Afghanistan
https://www.reuters.com/world/asia-pacific/pakistan-strikes-afghanistan-targets-clashes-intensify-2026-02-27
