Článek
Veřejné zakázky za stovky milionů korun si samozřejmě zaslouží pozornost médií. Transparentnost, dohled dozorčích rad i férová soutěž – to jsou základní kameny, na nichž má stát hospodaření městských firem. Jenže pokud se z investigativní žurnalistiky stane hon na senzace, výsledek spíš kalí vodu, než aby veřejnosti přinesl jasný obraz. Přesně tak působí dvojice článků serveru iRozhlas, které se věnují zakázce Pražských služeb na nákup svozových vozidel za 321 milionů korun.
Na první pohled mají texty všechny ingredience „velké kauzy“: zakázka bez konkurence, známí z mysliveckého spolku, firma sídlící ve stejném areálu, údajné obcházení pravidel. Jenže při bližším pohledu se ukazuje, že většina těchto tezí stojí na domněnkách a volných asociacích, nikoliv na tvrdých faktech.
Myslivecký spolek jako důkaz? To snad ne
První článek staví velkou část své dramatické linky na informaci, že spolumajitel vítězné firmy se zná s ředitelem Pražských služeb z mysliveckého spolku. Připomeňme si: v Česku jsou tisíce mysliveckých spolků, v nichž se potkávají lidé napříč profesemi. Známost z podobného spolku skutečně není důkazem korupčního jednání. Pokud bychom měli takto poměřovat všechny veřejné zakázky, museli bychom z podezření vyloučit polovinu země.
Podobně zavádějící je i argument se „stejným sídlem“. Faktem je, že firma provozuje autoservis v průmyslovém areálu Pražských služeb. To není žádná skrytá kancelář vedle ředitelovy židle, nýbrž zcela legitimní provozovna. A zároveň logická výhoda pro Pražské služby: mít dodavatele a servis doslova „za plotem“ znamená rychlejší opravy, nižší logistické náklady a tím pádem vyšší dostupnost vozového parku.
Proč by měli zakázku dělit?
Další často opakovaná výtka: Pražské služby nerozdělily zakázku na více částí. Jenže zákon to výslovně neukládá – pouze říká, že dělení má smysl, pokud by jinak docházelo k neodůvodněnému omezování konkurence. Naopak: u flotilových nákupů často dává smysl mít jednoho dodavatele. Nejen kvůli jednotné technice, servisu a zárukám, ale také proto, že velký hráč nese odpovědnost za kompletní dodávku.
Pražské služby mají ve správě stovky svozových vozů a potřebují, aby flotila fungovala jednotně. Je racionální chtít jednoho partnera, ne skládat mozaiku od různých výrobců, z nichž každý by měl jiné podmínky a servis. Média tento pohled zcela opomíjejí, protože se lépe vyjímá věta „zakázka šitá na míru“.
Tendr byl otevřený. A bez protestů
Redakce připomíná, že se do soutěže přihlásil jen jeden uchazeč. To je fakt. Ale stejně tak je faktem, že dokumentaci si stáhly desítky firem – a žádná z nich nepodala námitku ani protest. Nikdo ze „skutečných velkých hráčů“ neprotestoval, že by zadání bylo diskriminační. To je argument, který by měl v textu zaznít mnohem silněji. Pokud je dokumentace opravdu nastavena neférově, proč se nikdo neozval?
Navíc Pražské služby tendr opakovaly. Kdyby chtěly soutěž uzavřít na míru jednomu dodavateli, sotva by vyhlašovaly nové řízení a riskovaly odklad dodávek. Ani to autora článků Jana Horáka nepřesvědčilo.
.@Prazskesluzby při zadání největší zakázky za poslední tři roky obešly vlastní regule. Jedna ze dvou největších firem v majetku hlavního města neměla pro podpis kontraktu souhlas dozorčí rady, přestože to žádají stanovy. @iROZHLAScz. https://t.co/PgeI7qoneV
— Jan Horák (@Ian_Horak) August 18, 2025
Slabé místo: souhlas dozorčí rady
Je fér přiznat, že druhý článek míří na vážnější jádro. Stanovy Pražských služeb podle všeho vyžadují, aby u zakázek nad 100 milionů korun udělila souhlas dozorčí rada. V tomto případě rada výběr dodavatele pouze „vzala na vědomí“. Pokud se tato praxe opravdu dlouhodobě toleruje, je namístě otázka, zda tím není oslabována kontrolní role. To je legitimní téma k diskusi a médiím za něj patří kredit. Na druhou stranu z uvedených informací rozhodně nevyplývá, že by Dozorčí rada chtěla tendr zrušit, nebo měla proti vítězi konkrétní námitky.
Stálo by za to nabídnout víc než jen interpretaci stanov: například srovnání s jinými městskými firmami, vyjádření samotné dozorčí rady přímo k tendru (vadil?), či přímý dotaz na akcionáře – hlavní město. Jinak i tento dílčí problém působí spíše jako polotovar.
Co v článcích chybí? Tvrdá data
Pokud má veřejnost získat skutečný obrázek, je potřeba znát odpovědi na konkrétní otázky:
- Jaká je jednotková cena jednotlivých vozů ve srovnání s jinými městy?
- Jaké jsou záruky, servisní podmínky, smluvní sankce?
- Jaká je celková nákladovost provozu, tedy tzv. TCO?
Bez těchto čísel zůstává článek jen souborem indicií, domněnek a efektních, ale prázdných titulků.
Shrnutí: kritika ano, ale věcná
Pražské služby se jistě nemusejí bát věcné debaty o transparentnosti svých zakázek. Otázka souhlasu dozorčí rady je zcela na místě. Ale podsouvat veřejnosti představu o korupci jen proto, že se někdo zná z mysliveckého spolku, nebo že autoservis sídlí v areálu klienta, je nefér. Pan redaktor by měl autoservis možná navštívit, aby viděl jak vypadá sídlo v Pražských službách.
Občan Prahy by měl vědět především to, zda městská firma pořídila vozy za dobrou cenu, s výhodnými podmínkami a včas. A to se z obou článků nedozví. Místo toho dostane spíš senzaci než fakta. Ale okurková sezóna zřejmě ještě neskončila.
Zdroj:
https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/prazske-sluzby-zadanim-zakazky-za-321-milionu-obesly-vlastni-pravidla_2508180500_hrk
https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/321-milionu-od-prazskych-sluzeb-jedinemu-uchazeci-jeho-obchodni-partner-zna_2508150500_hrk
