Tak blbé, až trapné: „Nejchytřejší“ kauzy posledních let

Mnohé skandály posledních let spojuje prostá skutečnost – byly to neuvěřitelně hloupé nápady, které jejich autoři považovali za geniální, ale nakonec jim zlomily vaz. Jak trefně zhodnotila ministryně spravedlnosti Eva Decroix po poslední aféře s bitcoiny: „Je to tak blbé, až je to trapné.“ Pojďme si s lehkou ironií připomenout pár takových „géniů“, kteří věřili, že jsou o krok napřed před ostatními – a ošklivě na to dojeli.

Místo činu - statek v obci Netřeba, který patří exministrovi Petru Arenbergerovi. Právě zde si vinohradská nemocnice léta pronajímala sklad pro svůj archiv.

Začneme u jednoho šalamounského podnikatele ve zdravotnictví. Bývalý ředitel Fakultní nemocnice Královské Vinohrady (a krátce i ministr zdravotnictví) Petr Arenberger přišel na skvělý způsob, jak vytřískat více peněz z jím řízené nemocnice. Svou vlastní budovu na statku v obci Netřeba „nenápadně“ pronajal nemocnici, kterou řídil – a udělal z ní sklad archivních dokumentů. Na první pohled geniální win-win: nemocnice měla archiv, pan ředitel si přilepšil příjem. Za prostory ve svém objektu si účtoval okolo 100 tisíc korun měsíčně, takže si během pár let přišel na několik milionů korun. Vše skryto tak pečlivě, že u statku nebyla ani cedule, která by prozrazovala, že jde o nemocniční archiv. Arenberger dlouho neviděl problém: kontrakt byl přece „právně v pořádku“ a kontroly nic nenamítaly.

Problém ovšem viděli investigativní novináři. Když Seznam Zprávy kauzu odhalily, bylo po legraci. Arenberger rázem musel skončit ve funkci ministra (pověst „šikulky s realitami“ mu v pandemické vládě nepomohla). Nemocnice narychlo vypověděla nájem a hledala nový archiv. Sám Arenberger nakonec spasil situaci alespoň tím, že symbolicky snížil nájemné na jednu korunu měsíčně a slíbil rychlé nápravy. Inu, za chyby se platí – v tomto případě doslova.

Další ukázkou domýšlivosti byl čerstvý bitcoinový skandál, jemuž se na sociálních sítích trefně přezdívá „Blažcoin“. Ministr spravedlnosti Pavel Blažek hodlal přijmout jako dar státu 468 bitcoinů (tehdy skoro za miliardu korun) od Tomáše Jiřikovského, propuštěného provozovatele drogového e-shopu na darknetu. Nápad hodný génia: stát získá peníze, kriminálník si odemkne zašifrovanou peněženku – co by se mohlo pokazit? Všechno. Když to prasklo v médiích, nastal poprask. Blažek sice tvrdil, že je vše „ultralegální“, ale veřejnost i koaliční partneři to viděli jinak. Ministr s ostudou rezignoval, to aby nepoložil celou vládu.

Bitcoinová kauza odhalila, že i na vysokých místech bujela fatální naivita. Úředníci Ministerstva spravedlnosti se „nechali napálit“ a podlehli falešné představě, že platba bitcoiny je anonymní. Přitom se stačilo zeptat odborníků (či policie) a bylo by jasné, že pocházejí z darknetového drogového tržiště. Pokud si snad Blažek a spol. mysleli, že se na původ nikdo nezeptá, šeredně se zmýlili. Odborníci kroutí hlavou nad absurdní důvěřivostí – jak poznamenala kryptografka Anna Štrébl, tohle byla pro český stát zdravá facka a ukázka, že větší sumy v kryptu jsou naopak těžké skrýt. Výsledek? Peníze jsou zmražené, vláda otřesená a kauza vejde do učebnic jako exemplární případ, jak snadno se může stát nechat vlákat do pasti. Blbé a trapné – dalo by se znovu říct slovy paní ministryně.

Kdo by zapomněl na legendární Čapí hnízdo – příběh, kde se zrodil „nejlepší nápad Andreje Babiše“. Tak oligarcha Babiš nazýval svůj projekt zážitkového farmářského areálu, na který v roce 2008 čerpal 50 milionů Kč z evropských fondů určených pro malé firmy. Geniální trik spočíval v tom, že ze své obří firmy Agrofert dočasně udělal malého nenápadného žadatele: farma Čapí hnízdo se převedla na anonymní akcie, aby skryla skutečného vlastníka, a dotace přistály na účtu. Babiš se tím tehdy chlubil – skutečně prohlásil, že Čapí hnízdo je jeho nejlepší nápad.

Jenže ouha, co je moc, to je moc. Bruselští vyšetřovatelé i česká policie brzy prokoukli tuto průhlednou lest. Z někdejšího „nejlepšího nápadu“ se stal trestně stíhaný hlavolam, který Babiše pronásledoval téměř deset let. OLAF (evropský úřad proti podvodům) ve své zprávě konstatoval, že žadatelé dotace záměrně lhali a zatajovali informace, aby peníze získali. Babiš sám se do svých verzí zapletl: nejdřív Čapí hnízdo veřejně opěvoval, později najednou tvrdil, že neví, komu farma patří, a nakonec přiznal, že vlastníky jsou jeho děti. Trapas. Soud nakonec expremiéra v lednu 2023 osvobodil, ale pachuť zůstala. Kdysi výnosná dotace se proměnila v symbolickou ostudu, která Babiše stála spoustu politických bodů. Jak trefně glosoval internet: Čapí hnízdo se nakonec ukázalo být jeho „nejlepším nápadem“ jak si užít důchod po soudech.

Příběh jak z gangsterské frašky nám předvedl David Rath, někdejší středočeský hejtman a poslanec. Ten byl v květnu 2012 zadržen přímo s krabicí od vína napěchovanou bankovkami – uvnitř bylo rovné 7 milionů korun. Rath si pro úplatek přijel k ředitelce kladenské nemocnice Kateřině Pancové a odcházel s lahví „dobrého vína“ v ruce. Netušil, že za rohem číhá policie s kamerou. Když ho detektivové obstoupili, poslanec nejprve dělal nevinného: tvrdil, že v krabici má dárek – víno. Na poznámku policistů, ať vydá vše, co má u sebe, se dokonce snažil vytáhnout poslaneckou imunitu. Jenže to už kriminalista krabici otevřel a ta byla plná bankovek. Šokovaný Rath jen sledoval, jak policista suše glosuje: „No, víno to nebude.“. Tuhle památnou větu dnes zná každý politický recesista.

Následná Rathova obhajoba byla stejně komická jako drzá. Tvrdil, že krabici ztratil z dohledu a peníze mu tam někdo nastrčil, případně že to celé byly peníze na volby – zkrátka skoro za nic nemohl. Soud a důkazy jej však usvědčily z přijímání úplatků. Rath si vysloužil 7 let vězení a přišel i o pověst kdysi nadějného politika. Jeho jméno se stalo synonymem pro aroganci přistiženou při činu – dodnes, když někdo mluví o „krabici od vína“, málokdo si představí Merlot. Všem se vybaví spíše scéna, kterak se sebevědomý hejtman změnil během minutky v zaskočeného smutného pána opřeného o garáž, jemuž právě sebrali krabici plnou peněz.

Do kategorie „to nevymyslíš“ patří i skandál, který položil celou vládu Petra Nečase v roce 2013. Tehdejší premiér Nečas si myslel, že má vše pod kontrolou – ekonomiku, stranu, rodinu i milenku. Jenže právě ta mu zlomila vaz. Jeho pravá ruka (a tajná partnerka) Jana Nagyová totiž zneužila vojenskou rozvědku k naprosto šílenému účelu: nechala sledovat Nečasovu manželku Radku. Ano, čtete správně – premiérova milenka pověřila špiony, aby sledovali premiérovu choť, a to vše za zády ministra obrany. Důvod? Zcela prozaický: Nagyová chtěla získat informace o soukromí paní Nečasové, pravděpodobně aby dosáhla rozvodu a sama zaujala její místo. Do akce zatáhla i šéfy Vojenského zpravodajství, kteří jí na tenhle choulostivý úkol kývli – zřejmě v domnění, že se na to nikdy nepřijde.

Přišlo se na to spektakulárně. V červnu 2013 vpadlo na Úřad vlády komando ozbrojených policistů. Nečasova vláda se rozsypala jako domeček z karet a Petr Nečas musel jako první polistopadový premiér rezignovat kvůli skandálu. Jana Nagyová (dnes Nečasová, neboť si expremiéra skutečně vzala) stanula před soudem. Verdikt? Zneužití pravomoci – Nagyová byla uznána vinnou, dostala podmínku a zákaz působení ve státní správě. Soud konstatoval, že svou akci zosnovala právě díky „blízkému osobnímu poměru“ s premiérem.

Zkrátka si osobní vztah spletla s absolutní mocí. Kromě špehování vyplavala i další špína: Nagyová zařizovala trafiky pro poslance, brala luxusní dary (kabelky, šperky) od lobbistů výměnou za přístup k premiérovi. Kombinace chamtivosti a osobní posedlosti tak zlikvidovala celou politickou kariéru hned několika lidí. Nečas, kdysi přezdívaný „Pan Čistý“, odešel z politiky zdiskreditovaný a veřejnost jen nevěřícně kroutila hlavou  – nechat se zaslepit milostným románkem natolik, že v přímém přenosu zneužiju tajné služby. Tento příběh dodnes působí spíše jako špionážní komedie než realita.

Abychom si ukázali, že hloupost kvete i v cizině, dejme si jeden zahraniční bonbónek. V Británii se během covidu odehrála kauza „Partygate“, která stála křeslo premiéra Borise Johnsona. Ten zřejmě nabyl dojmu, že přísná lockdownová nařízení platí jen pro obyčejné smrtelníky, zatímco on a jeho tým mohou v poklidu pořádat večírky v sídle vlády. V roce 2020 a 2021 tak v Downing Street čile popíjeli víno a slavili narozeniny, zatímco zbytek národa seděl doma na zadku. Když se to provalilo, Johnson nejprve zatloukal a v Parlamentu opakovaně lhal, že žádná pravidla porušena nebyla. Fotky s drinkem v ruce ho však usvědčily. Následoval klasický taneček trapnosti: premiér se musel poslancům omluvit a tvrdil, že „upřímně netušil“, že ta zahradní akce porušuje covidová pravidla. (Představte si, že vydáte zákaz shromažďování, a pak jste překvapeni, že se oslava rovná jeho porušení  – to chce opravdu britský smysl pro humor).

Co říci závěrem? Snad jen parafrázi staré pravdy: Pýcha předcházejí pád – a v politice to platí dvojnásob. Všichni popsaní aktéři pevně věřili, že jsou o krok napřed před systémem i lidmi. Ve skutečnosti si však před celým národem utrhli ostudu. Tyto kauzy jsou pro nás ostatní možná hořce zábavnou podívanou, ale také poučením: politici by neměli podceňovat „obyčejné“ lidi ani zákony. Protože jakmile někdo propadne iluzi, že může všechno a na všechno vyzraje, končí to přesně tak, jak jsme popsali výše – je to tak blbé, až je to trapné.