Volba prezidenta lékařské komory - demokracie, nebo hra dinosaurů?

Prezidenta České lékařské komory (ČLK) nevolí přímo všichni lékaři, ale takzvaný sjezd delegátů. Každý okres má přidělený počet mandátů podle počtu registrovaných členů – přibližně jeden delegát na každých 200 lékařů.

Delegáty si volí okresní shromáždění, kam ale často dorazí jen malé procento členů. Jinými slovy: o tom, kdo bude volit prezidenta všech více než 60 tisíc lékařů v zemi, rozhoduje poměrně úzký okruh aktivních členů komory.

Volba samotná probíhá tajně, obvykle ve dvou až třech kolech. V prvních dvou kolech musí vítěz získat většinu všech delegátů, ve třetím už stačí většina přítomných.

Funkční období trvá pět let. Až v roce 2024 sjezd zavedl novinku: limit dvou po sobě jdoucích období pro prezidenta i viceprezidenty. Jenže bez zpětné účinnosti. To znamená, že se počítá až od teď – i ten, kdo byl dříve několikrát zvolen, má čistý stůl.

Milan Kubek, který stojí v čele komory už od roku 2006, tak může kandidovat znovu. A má reálnou šanci uspět, i když je dlouhodobě jednou z nejvýraznějších a zároveň nejkontroverznějších postav českého zdravotnictví.

Na sítích, v lékařských skupinách i v kuloárech nemocnic se objevují výroky, že „volba není demokratická“ nebo že „komora nereprezentuje skutečné názory lékařů“.

Tento dojem vzniká z prostého faktu. Na sociálních sítích může psát každý, ale na sjezdu volí jen několik stovek delegátů, kteří bývají se současným vedením komory v pracovním kontaktu.

Řadoví lékaři – zaměstnanci nemocnic nebo mladí medici často nechodí na okresní schůze, kde se delegáti vybírají. A kdo nehlasuje, ten nerozhoduje.

Proto i silná kritika mediálního stylu či výroků prezidenta, které občas budí emoce (např. spory o kompetence sester, postoj k očkování nebo komunikaci s vládou), nemusí mít na samotné volby téměř žádný vliv.

Prezident komory je zároveň její nejviditelnější tvář – komentuje úhradové vyhlášky, zákony i vztah k ministerstvu. Má tedy mediální prostor, který žádný vyzyvatel nemůže snadno dohnat. A i když se může zdát, že si kontroverzními výroky spíše škodí, na úzký okruh jeho „voličů“ to může mít zcela opačný účinek než se zdá z komentářů mnoha lékařů na sociálních sítích.

Delegáti, kteří se pohybují v prostředí komory dlouhodobě, ocení „stabilitu“. Mění se vlády, ministři i zdravotní pojišťovny – ale vedení komory zůstává stejné. Pro část lékařů je to symbol kontinuity.

Pro jiné spíš důkaz, že systém uzavřel sám sebe.

Z právního hlediska je systém ČLK samozřejmě naprosto legitimní – odpovídá zákonu 220/1991 Sb. o profesních komorách. Volby jsou tajné, výsledky kontrolují mandátové a volební komise, vše se tak děje podle schváleného řádu.

Ale přesto lékaři nejsou s procesem výběru svého prezidenta spokojeni. Když o vedení 60 tisícové profesní komunity rozhoduje pár stovek delegátů, které si zvolila necelá desetina členů, vzniká přirozeně silný pocit uzavřenosti. Mnoho lékařů si na sociálních sítích stěžuje, že komora od nich jen vybírá povinné „desátky“, ale jejich názory neprezentuje.

Muselo by se toho změnit dost:

Změna by ale musela vzejít zevnitř komory – a tedy z rozhodnutí těch samých delegátů, kteří nynější systém využívají a jsou s ním zjevně spokojeni.

Česká lékařská komora je zvláštní organismus – má ze zákona zastupovat všechny lékaře, ale aktivně se do jejího dění zapojuje jen menšina.

To, že se v jejím čele může jedna osobnost udržet téměř dvacet let, není důsledkem porušování pravidel, ale spíš neochoty většiny kolegů pravidla využívat.

Dokud budou okresní schůze poloprázdné a většina lékařů bude komoru vnímat jen jako výběrčí byrokratický aparát, zůstane šance na skutečnou změnu minimální.

Zdroje:

https://www.lkcr.cz/stavovske-predpisy-clk

https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1991-220