Článek
Říká se, že historii píší vítězové. Přesto známe příběhy poražených, kteří za sebou zanechali trvalý odkaz. Ač v boji poražení, dosáhli morálního vítězství, kterého si společnost dodnes náležitě cení.
Takový je příběh Jana Sladkého Koziny, hlavní postavy Jiráskova románu Psohlavci. Kdo ho dnes otevře, najde víc než chodské nářečí, které se nám tak těžko čte. Najde víc než jen romantický popis sedlácké rebélie.
Kozina: Ne vůdce, ale hlas svědomí
Když se řekne „psohlavec“, většině z nás naskočí Kozina jako ikonický vůdce rebelů. Jenže Jiráskovo líčení ho ukazuje jinak – jako člověka, který se do čela vzpoury rozhodně necpal. Často své druhy krotí, nabádá je k rozvaze a snaží se vyjednávat. Místo vůdce vystupuje spíše jako prostředník. A přesto právě on skončí na popravišti.
Je to jeden z nejsilnějších momentů románu – uvědomění, že někdy k odsouzení stačí morální autorita. Kozina měl charisma, lidé mu věřili, a navíc byl výřečný. Tím byl pro vrchnost nebezpečnější než rebel s mečem v ruce.
Lomikar: Opravdu jen záporák?
Zajímavý posun nastane, když si čtenář zkusí představit příběh z druhé strany. Co když je Lomikar méně chamtivým démonem a více produktem své doby? Jeho rodina panství zakoupila za velké peníze – pochopitelně očekával výnosy, poslušnost a respekt. Byl na svou dobu nečekaně podnikavý, když provozoval sklářskou huť, železárnu a textilní manufakturu. Místo poslušných poddaných měl však co dočinění se sedláky, kteří se oháněli starými listinami a odmítali robotu. Po Bílé hoře se mnohé změnilo a prastará zvyková práva Chodů pozbyla platnosti. Jejich roli strážců pohraničí již dlouho nikdo neoceňoval a ani nepotřeboval, a tak pro státní i feudální moc nedávalo již žádný smysl jim jejich privilegia ponechávat.
Z pohledu vrchnosti je Kozina obtížný poddaný, který místo mlčení mluví. Dnes by to Kozina jistě dotáhl nejméně k Evropskému soudu, ostatně i ve své době zkusil využít všechny právní možnosti. Přesto neuspěl. Výchozí postavení a možnosti těchto dvou protivníků rozhodně nebyly vyrovnané a přístup ke spravedlnosti při nejlepší snaze ani v demokracii nikdy není zcela rovný. Více peněz, více právníků, více času protahovat spor…dodnes bolest slepé spravedlnosti.
Prapor s psí hlavou je až produktem národního obrození. Ve skutečnosti měli ve znaku pár plstěných bot.
Chodské nářečí: čtenáři, nevzdávej to!
Jedním z typických znaků Psohlavců je jazyk. Jirásek se pokusil vystihnout chodské nářečí (ha, haby,…). Ha haby toho nebylo málo, kombinuje to s archaismi. Změny najdeme i ve slovosledu. Pro čtenáře 21. století to může být opravdu výzva. Prvních pár stránek vám může připadat jako utrpení, ale zkuste vytrvat. Oko i mysl trpělivého čtenáře si nakonec přivykne a čtení i chápání smyslu už nebude takový problém. Sem tam ještě kouknete do vysvětlivek, ale odměnou vám bude autentický zážitek - jako bychom tam s Chody sami seděli a dotýkali se hlasu a času místa.
Kromě autentičnosti má tenhle jazyk ještě jednu funkci – dává Chodům vlastní osobitou tvář. Nejsou to anonymní venkované, ale lidé se svou hrdou kulturou, svou řečí a svým způsobem vidění světa.
Momenty, které v díle rezonují:
Rozhodnutí nepodrobit se robotě – symbolický akt, který ukazuje, že svoboda není dárek, ale postoj. Důležité poselství národního obrození.
Kozina brání Lomikara – Kozina uklidňuje rozvášněný chodský dav a Lomikarovi tím zachraňuje život. Ten se mu „odvděčí“ nenávistí a úsilím o nejpřísnější potrestání, protože jej považuje za nebezpečný symbol a morální autoritu Chodů.
Lomikarova smrt – legendární vyústění prorocké věty „Lomikare, do roka a do dne…“ je víc než o pomstě. Je to naděje a důvěra v princip vyšší spravedlnosti. Lomikar zemřel při hostině necelý rok po popravě Koziny, ale lelegendu o této větě zapsal Ernst Papstmann až v roce 1799.
Odbojný hrdina? Kdepak, hlavně táta a fér chlap
Kromě politického boje nabízí román i silnou rovinu osobní. Kozinův vztah k rodině je dojemně civilní – vřelý, ochranný, odpovědný. Jirásek ukazuje, že jeho hlavní postava není jen hromotluk z hor, ale muž, kterému záleží na dětech a jeho ženě víc než na revoluci. Ve skutečnosti žádnou revoluci nechce, ale jen svobodu co jim podle jejich práva náleží. A právě to dává jeho odporu další rozměr: není to o slávě, ale o zajištění důstojnosti pro ty, které miluje.
Když jde Kozina na smrt, nejde tam jako fanatik. Jde tam jako člověk, který prohrál zápas se systémem, jako někdo koho soukolí tehdejší (ne)spravedlnosti semlelo a vybralo jako exemplární případ. Ale do posledního dechu se drží své důstojnosti a myslí na své blízké.
Psohlavci nepatří jen do povinné studentské četby. Za úvahu stojí i nám, věkem starším. Ukazují, že i ti, kdo se nechtějí ujímat vedení, někdy musí do děje promluvit a bránit svobodu svou i druhých. To je více než aktuální téma.
