Článek
Jako člověk smýšlející pravicově a kapitalisticky pochopitelně nemohu přijmout myšlenku, že mám platit za něco, co nevyužívám. Zvláště pak v situaci, kdy mě k tomu daňový systém nutí prakticky každý den. Na druhou stranu jsou ovšem oblasti, kde je třeba zvážit, zda takovéto platby slouží, či neslouží obecnému blahu.
Položme si otázku, ve světle současného boje o televizi a rozhlas, k čemu všemu zde ty poplatky vlastně slouží. Samozřejmě je to tvorba programu a v neposlední řadě i plnění peněženek manažerů, ředitelů a podředitelů. Nebuďme pokrytci a přiznejme si to. Kromě toho je ale třeba pečovat o technické záležitosti, a to také něco stojí.
Má tohle všechno být hrazeno z peněz občanů, navíc poté, co jejich finance prošly daní z příjmů? Jistě oprávněná otázka, navíc když argumentem bude, že občan ČT ani ČRo nesleduje a neposlouchá.
Nejlepší variantou v tomto případě by byla forma dobrovolnosti. To ale není jednoduché, protože člověk má tu povahu, že když je něco dobrovolné a nemusí to platit, tak by byl hloupý, aby platil. Nabízí se pak další možnost, a tou je udělat z veřejnoprávní televize televizi placenou. Tady nevím, jestli by to nebylo v kolizi se zákonem.
Dostáváme se tedy k bodu, že fungování veřejnoprávních médií bude zajištěno ze státního rozpočtu. A už nyní, přestože tento krok pouze schválila vláda a neprošel Sněmovnou, Senátem a psací potřebou prezidenta republiky, vidíme, kolik chaosu tento záměr přináší.
Především je nutné jasně říct, že i když zůstane současná forma financování, tedy že občané budou každý měsíc platit poplatek, není to zárukou, že vláda nebude ovlivňovat program. Prostřednictvím rady pro vysílání k tomu má veškeré možné prostředky. A tento nátlak už je možno vidět delší dobu. Takže si nedělejme iluze. Ovšem financování z rozpočtu je jiné kafe. Tam už se jedná o situaci, kdy se televize či rozhlas mohou stát přímo rukojmími vlády a politiků. A navíc, když jsme svědky v přímém přenosu, jakým způsobem vzniká rozpočet, tak kde je jistota, že z pěti miliard, které má televize dostat, nebudou v dalším roce miliardy tři?
Kde je záruka, že někdo, například z SPD, nepřijde s návrhem na vytvoření komise pro etiku televizního programu, která se pak usnese, že to či ono není v zájmu zdravého vývoje společnosti? Tady se můžeme odvolávat, jak chceme, na to, co už existuje, ale jistota, že nedojde k dramatickým změnám, u současné vládní koalice prostě není.
I když se mi to tedy moc nelíbí, musím konstatovat, že současná forma financování je asi tím nejlepším, co může být. Pokud chce někdo poukazovat na země, kde to funguje jinak, tak je třeba připomenout, že Česká republika není rozhodně v pozici těchto zemí. Pokud tedy nemáme na mysli Slovensko, kde tento krok byl nastaven právě kvůli možnosti zasahovat do nezávislosti médií.
Pokud tedy chceme, aby alespoň někde zněly seriózní debaty, informace a názory, nezbývá nám než přijmout sice nedokonalý a z velké míry nespravedlivý systém přímé platby.
Když jsem psal v úvodu o blázinci, měl jsem na mysli i akce zastánců televize a rozhlasu. Dodnes mi běhá mráz po zádech, když si vzpomenu na stávkovou akci v České televizi před mnoha lety, kdy během hlavní zpravodajské relace za moderátory stály v pozoru osobnosti kultury jako pan Svěrák a další a tvářily se, jako by zrovna vypukla morová epidemie. Bylo to tak nehorázně patetické a já se dodnes divím, jak se právě zmíněný pan Svěrák k tomu mohl propůjčit. A do jisté míry se situace dnes opakuje. V pondělí má být stávka v ČT. V neděli svolává pan Minář demonstraci. Každý si chce přihřát svou polívčičku.
Výsledek ovšem může být jiný, než by kdokoli chtěl. Proč?
Stále ještě to nedochází všem, kdo se dostali ve volbách k moci. Nejsou to politici, kteří by byli ochotni naslouchat a pracovat pro občany. Jsou to političtí hazardéři a kariéristé, kteří sledují pouze a jenom svoji vlastní agendu. Za půl roku se ve svých funkcích, na svých pozicích opevnili tak, že protesty, demonstrace a veřejné akce s nimi nehnou. Jsou to politici, jejichž hlavním výrazovým prostředkem jsou arogance a osobní útoky na oponenty. Ti dnes hýbou a rozhodují o dění v zemi.
Patetické akce, zdvižené prsty ve tvaru V, hymna, Modlitba pro Martu a plamenné projevy s nimi nehnou. Je třeba vyvíjet přímý politický nátlak. Tlačit na poslance. I na ty koaliční. Připomínat jim, kdo a proč je volil. A postupně vládní koalici rozklížit zevnitř.
