Článek
Je velice povzbudivé, kolik lidí vyjádřilo podporu prezidentu republiky. To není bohužel samozřejmost a fakt, že více než půl milionů lidi podepsalo loajalitu ve formě petice a téměř sto tisíc přišlo v nedělní mrazivé odpoledne do centra Prahy, a nejen tam, vyslovit totéž je velice významným signálem směrem ke vládě a parlamentu. Teď tady ovšem přichází otázka, co bude dále.
Podobných demonstrací už republika v posledních letech zažila více. Vždy proti někomu, tentokrát poprvé pro někoho. Ale také demonstranti řekli, že volby jsou sice jedna věc, ale vítěz si nesmí myslet, že když ty hlasy dostal, že tím pro něj veškeré snažení končí.
Kdysi jsem četl moudrý názor. Demokracie je výborná, ale současně velice nebezpečná. Dává totiž občanům veškerá možná práva, ale když se z nich stanou politici, nemají žádné povinnosti. Ty zůstanou jen těm občanům.
A paradoxně se to týká především poslanců parlamentu. I takový ministr si musí dávat „pozor“, protože může dojít k jeho odvolání, ovšem poslanec má své jisté na celé volební období. A ještě má imunitu. I tu. Takže jaký vlastně praktický význam má včerejší a prakticky každá demonstrace? Mohlo by se zdát, že žádný, ale nemuselo by to tak být.
Vše totiž záleží především na tom, kdo svolává a vede takovou demonstraci. Ten by měl shromáždění seznámit se skutečným stavem věci, který je:
Politici, poslanci i ministři jsou zaměstnanci občanů a mají se jim zodpovídat se své práce. Bohužel tomu tak není, a právě ty demonstrace by to mohly změnit. Pokud si občané uvědomí svou sílu. Každý poslanec totiž zastupuje své voliče. Má nebo měl by mít kancelář pro styk s občany. A ne tak, že tam posadí kamarádku nebo milenku či milence, ale že tam určité dny bude sedět a s občany se setkávat. A řešit jejích připomínky. A to je mnohem větší síla než demonstrace. Pravda, na náměstích jsou lidé více vidět, jenže poslanec nebo ministr to nebere vážně. Proč také? Nic jím nehrozí. Jestliže ale budou čelit nájezdům voličů přímo ve svých kancelářích, nebo dokonce během jednání poslanecké sněmovny, která jsou veřejná, pak svou práci budou muset brát se vší vážností.
To, o čem píšu, se může zdát složité, nicméně je to ta základní forma kontroly fungování demokratické společnosti. V té totiž zodpovědnost občana nekončí vhozením volebního lístku do krabice. Tím vše teprve začíná. Tak jako nikomu nespadnou pečení holubi přímo do úst bez práce a ani koláče bez ní neochutnáte, ani společnost se nebude správně vyvíjet, když bude ponechána napospas a bez kontroly. Jinak se může stát, že lidé jako například Jindřich Rajchl, který dnes šířil lži o demonstraci na podporu Petra Pavla a nazval jí proukrajinskou, že tito lidé budou mít pocit všemohoucnosti.
To by měla být hlavním varováním pro jakékoliv příští demonstrace. Vytvoření podmínek pro to, aby zástupci současné vládní koalice, ale hlavně poslanci ve sněmovně pocítili, že jsou sledováni.
Ty demonstrace samy o sobě jsou povzbudivé, ale řekněme si upřímně, přijít, zazpívat si hymnu, poslechnout projevy, cosi zakřičet, zazpívat modlitbu a znovu hymnu a pak jít domů, to je jen část práce. Ta méně náročná. Je nutné udělat více. Ale hlavně nečekat na příští volby. To může už být pozdě.
