Článek
Je děsivé si uvědomit, že nacistické Německo se svými spojenci bojovalo proti téměř celé Evropě, zatímco Rusko útočí na jediný stát – na svého souseda Ukrajinu.
Co pro ukončení agrese udělal svět?
Dalo by se odpovědět jednoduchým slovem NIC. Ano, kromě nic neřešících sankcí vůči Rusku a jeho politikům a oligarchům, které jsou kompenzovány ruským obchodem s Čínou a arabskými zeměmi, je tu pomoc napadené zemi, která je ovšem velice nedostatečná. Ostudný je hlavně přístup USA a Donalda Trumpa, který budí pocit, že má velice silný vztah k Vladimiru Putinovi. Na jakém podkladě je založena tato důvěra, není známo ovšem jeho neochota pomáhat napadené zemi je více než zřejmá.
Horká válka na Ukrajině trvá už více než 4 roky a nikdo nepodnikl žádné relevantní kroky k jejímu konci. Lidé umírají a konflikt se rozšiřuje s masivnějším použitím dronů i na ostatní evropské země. Sílí také ruské provokace a hrozby jadernými útoky na evropské metropole.
NATO by mělo tvrději reagovat na ruské provokace na východním křídle Aliance, uvedl prezident Petr Pavel pro britský Guardian. Podle něj Moskva rozumí hlavně „jazyku síly“ a Západ nesmí působit nerozhodně.
Toto prohlášení prezidenta České republiky vyvolalo v určitých kruzích silnou bouři nevole, nicméně prezident má absolutní pravdu.
Jak dlouho budou ještě NATO a Evropa přihlížet ruským provokacím? A jak dlouho budou tolerovat konflikt na evropském kontinentu, který může ve kteroukoliv chvíli přerůst z lokálního na globální? Ukrajina totiž není konečným cílem ruské hegemonie.
NATO bylo primárně založeno jako forma ochrany proti rozpínavosti SSSR a zemí tehdejšího východního bloku. Mělo být zárukou, že Evropa už nikdy nebude postižena strašlivými válečnými hrůzami. Tím, že se ke společenství připojily i nové země, se dalo očekávat, že bezpečí je opravdu zajištěno. Jak ale můžeme vidět, není tomu tak a Rusko, opojené svou prozatímní nezastavitelností a také nečinností ze strany NATO, si troufá čím dál tím více.
Naskýtá se tady otázka, nikoliv zda, ale kdy se Putin nebo kdokoliv jiný rozhodne udělat krok směrem k ostatním zemím Evropy. Polsko, nebo Pobaltí? Kdo další může být na řadě? A je tedy členství v NATO dostatečnou ochranou vůči agresorovi?
Nejen Evropa, ale i svět stojí před hrozbou globálního konfliktu. Proto by NATO mělo postupovat rozhodněji a hlavně jasně definovat priority a poslání. Zda je stále ještě pevnou hrází vůči hrozbám, anebo už se přežilo a je nutná restrukturalizace. A v této souvislosti mě napadá i nadcházející summit v Turecku, kde se bude projednávat ledacos – poplatky, ekonomika, ale nepochybně také bezpečnostní otázky. A tady si opravdu neumím představit, co užitečného by tam mohli nabídnout Babiš s Macinkou a Zůnou. V otázce bezpečnosti a vojenských struktur je v České republice odborníkem Petr Pavel, a proto by měl být součástí delegace, která nás bude v Turecku reprezentovat.
Zažil jsem v životě mnohé. Nebyly to vždy hezké věci, ale nikdy jsem nevěřil, že se dočkám doby, kdy bude existence lidstva viset na tak tenkém vlásku, jako je tomu nyní. A kdy samotní lidé budou skutečné hrozby přehlížet a raději řešit pitomosti. Mám kamaráda, který je katolický kněz. V době jeho studií jsme často diskutovali o různých otázkách a on říkal, že ještě naše generace zažije onen biblický Armagedon. Smál jsem se a nevěřil mu. Tvrdil jsem, že se lidé poučili a už nedopustí další války a hrůzy. A i dnes tomu chci věřit. Jenže současně chápu to, že nikdo, ani Bůh, ani osud nám ten klid a mír zdarma bez našeho přičinění nedá. Že každý den života bez válek musí být tvrdě vybojován.
A ten boj můžeme vyhrát jen vlastním přičiněním.
Nejnovější zprávy hovoří o masivním útoku na Kyjev. Není toto dostatečným varováním a výzvou před summitem NATO k razantním krokům vůči ruské agresi?
Kyjev před válkou :
Francisco Anzola, wiki commons, CC BY 3.0
