Článek
Po roce 1989 byl snad uveden jednou, včetně povinné ideologické masáže na téma, jak máme jednotlivé díly chápat. Jakoby divák byl trouba, jenž si neumí udělat názor sám. Pak jej snad odvysílala Prima a od té doby nic.
Přesto se čas od času objeví, možná z nedostatku jiné a důležitější práce, jednotlivci nebo skupiny těch, kteří cítí nutnost připomenout lidstvu, o jak odporný seriál zde šlo. Nabízí se samozřejmě otázka, komu tyto připomínky směřují, protože starší a část střední generace ví své a svůj názor má jasný a mladší diváky k obrazovce s Honzou Zemanem nepřikováte.
Nejnověji se objevila studie ústavu pro studium totalitních režimů, snad nějaká přednáška, jejíž úvodní část odvysílala ČT v pořadu 90. Dva znalci zde opět vysvětlují notoricky známá fakta a tváří se u toho, jako by snad každé shlédnutí bylo přímým ohrožením bezpečnosti státu.
Vážně?
Nebudu urážet inteligenci čtenářů popisem děje ani tím, co si mají o tom myslet. Kdo viděl, ví a myslím si, že většina z nás, kteří se k některým epizodám i po létech rádi vracíme tak nečiní z nostalgie nebo snad lásky k onomu režimu, ale prostě proto, že je to velká legrace. Osobně si neumím představit, že by ty příběhy kohokoliv přesvědčily o slušnosti a solidnosti práce StB. U většiny dílů se dokonce diváka muselo nutně napadnout, zda tvůrci ve skutečnosti ten režim neparodovali.
Mohu jen namátkou zmínit například scénu u kolotočů, kde malá Lída sleduje balonky, které někomu ulétly a Zeman se dívá k nebi. Je to alegorie na jeho zastřelenou manželku, přičemž ten pohled k nebesům svědčí o něčem jiném, než jej učili v hodinách marxismu - leninismu. V posledním díle zase nelze přehlédnout láskyplné zacházení s Bibli svatou, kterou si prohlíží doktor v podání Vladimíra Ráže. No a vynechat nemohu akční scény Rudolfa Jelínka, při kterých u mně pokaždé následuje výbuch smíchu. Připomenu okamžik, kdy sleduje Reginu Rázlovou na pláži v severním Německu, kde skáče šipku za keříky a divák, si má myslet, že jej nikdo nevidí. Anebo rvačku v metru nebo v baru White lines, kde polský emigrant v poslední vteřině života křičí „máš to“. A pochopitelně vrcholem je celá anabáze v Jižní Americe a závěrečný boj v džungli, kde Hradec umírá.
Ani v dobách, kdy neexistoval internet ani VHS kazety nemohl být socialistický divák tak naivní až hloupý, aby uvěřil tomu, co je mu předkládáno. A tvůrci se pohybovali na velice tenkém ledě, když například v epizodě studna nechali postavu pomocníka VB vyslovit větu : „kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby nepřijeli“. Tohle udělat v roce 1974 vyžadovalo velkou dávku cynismu od tvůrců i od schvalovací komise.
Ale proč i dnes, více než 50 let od vzniku, tento seriál stále budí vášně a nutnost pořádat semináře a přednášky? A neexistují v tvorbě tehdejší Československé televize daleko problematičtější díla?
Samozřejmě že existují.
Okres na severu:kde divák je přesvědčován, že s pomocí KSČ vždy spravedlnost zvítězí.
Žena za pultem:kde divák vidí, jak dobře je vše zásobeno.
Nemocnice na kraji města:kde socialistické zdravotnictví je povýšeno na vrchol péče
Malý pitaval z velkého města:Ano, tento téměř nedotknutelný seriál je prakticky na stejné ideologické úrovni jako major Zeman. Sice se zde řeší „běžné“ kriminální případy, ale podprahově existuje sugesce policie, jako těch, kdo za každou cenu i za cenu vlastního nepohodlí slouží občanům.
A mohl bych pokračovat dále.
Jenže největším strašákem stále zůstává pouze 30 případů majora Zemana. Přestože už je téměř zapomenut, přestože zůstává v paměti pouze pár tisícovek věrných, snad ze sentimentu a pro ostatní je jen relaxem a připomínkou, ze které může mrazit.
Proč se nad tím zamýšlím? Z prostého důvodu. Úřad pro studium totalitních režimů dosud neuzavřel otázku agentů StB. Nemyslím spolupracovníků a těch chudáků, kteří pod nátlakem podepsali. Ti mě nezajímají. Zajímají mě zaměstnanci. Skuteční agenti. Ti, kteří přímo a vědomě škodili, kteří vedli a úkolovali. Důstojníci a jejích nadřízení. Kam všude tato chobotnice sahala. Seznamy se jmény těchto lidí dodnes nejsou veřejné, a pokud se někdo po létech nelehkého bádání dostane ke konkrétnímu jménu toho, kdo mu zničil život, tak soud skončí symbolickými tresty. Důležité ale je, že mezi lidmi stále chodí v klidu a anonymitě ti, kteří mají na svědomí hrůzné zločiny a nevypadá to, že by existovala snaha o jejích zveřejnění.
