Článek
Začnu zlehka tím, že jsem strašně rád, že žádný novinář se dosud nerozhodl celou aféru nazvat například jako Macinkagate, nebo Hradgate nebo jiné –gaťe. Někdy to čtu v tak neuvěřitelných souvislostech, že jsem se opravdu tentokrát obával. Nicméně pojďme k tomu důležitému, co chci napsat.
Pan premiér Andrej Babiš přišel s nápadem, uspořádat sezení všech zúčastněných. Tedy kromě pana Koláře, který je sice zúčastněným, nicméně pouze jako taková vrba, skrze, kterou to vše proletělo. Tedy setkání Pavel - Babiš - Macinka.
Reakce pana prezidenta byla jednoznačná a logická. Takovou formu odmítl s tím, že o problému je ochoten jednat pouze s předsedou vlády a že pan Macinka pro něj není v tomto směru partnerem.
Okamžitě nastala bouře a kritika a nařčení ze zbabělosti. Jenže ono je vše jinak a rozhodně v tom žádná zbabělost nehraje roli.
Diplomacie je obor, kde každý krok lze vykládat různými způsoby. Například když mi nějaký Pepa z Brna dá facku, mohu se s ním za pár dní v klidu sejít někde u sklenky koňaku a následně se rozejdeme jako nejlepší přátelé. Je to normální, nejsme politici. Když se ovšem něco podobného stane ve vysoké politice, a nemusí jít nutně ani o Pepu, ani to nebohé Brno, sklenka koňaku to nevyřeší, zvláště když se ta „facka“ probírá ze všech stran na veřejnosti.
Ty SMS zprávy byly fackou hned několikerou. Předně se jednalo o nátlak na prezidenta. Nepřijatelný, nutno dodat. Dále pan Macinka neměl dostatek charakteru nebo odvahy, aby své požadavky napsal přímo prezidentovi, ale zvolil prostředníka s tím, že má předat vzkaz. A v neposlední řadě během tiskové konference hovořil nepravdu, když říkal, že na prezidenta nemá kontakt. Sám se z té nepravdy, hned dvakrát během tiskovky usvědčil, když uvedl, že mu prezident psal. Tento souhrn jasně ukazuje, že pan Petr Macinka se z jakékoliv další diskuze sám vyloučil. A nejen tím, co jsem napsal.
Jeho chování na zmíněné tiskové konferenci zcela postrádalo sebemenší sebereflexi a třeba i předstíranou lítost nad tím, kam situace zašla. Naopak, jeho vystoupení bylo sebestředné od samotného úvodu, včetně diskriminace některých medií.
Za této situace není možné, aby se prezident republiky, jako hlava státu s Petrem Macinkou sešel. Nejedná se totiž o běžný spor dvou občanů. Jedná se o politickou kauzu, při, které řešení musí spočívat v ostré diplomacii.
Pokud by Petr Pavel na takové setkání přistoupil, nejenže by dal formě, kterou zvolil Petr Macinka punc legálnosti a oprávněnosti, ale sám by snížil váhu svého úřadu a sebe sama jako prezidenta republiky. A fakticky by mohlo dojít k výkladu, že Petr Macinka měl v něčem pravdu.
Neměl.
Česká republika není ani balkánskou zemí, ani žádnou banánovou republikou, kde je možné si na prezidentovi cokoliv vynucovat. Pokud pan Okamura například hovoří o tom, že podobný styl diskuze je ve sněmovně běžný, je to velice smutné hned dvakrát. Jednak tím, že se to děje a pak tím, že to pan Okamura přiznává s úsměvem na rtech. Prezident je ovšem o stupínek výše a je tedy na místě větší respekt k vážnosti jeho úřadu.
To by si měli uvědomit všichni zástupci politické scény v České republice. V tomto okamžiku především Andrej Babiš, který má jen dvě možnosti.
Buďto se zachová jako ten, kdo vyhrál volby, jako silný premiér, který vládu řídí a má věci pevně v rukou a proto co nejdříve Petra Macinku odvolá. Anebo jej nechá ve funkci a tím dokáže, že není zase tak silný a že v rukou má vládu někdo úplně jiný.
