Článek
To rozhodně není legrace, protože se jedná o prezidenta, kterého si drtivou většinou hlasů vybrali v přímé volbě samotní občané. Nejedná se tedy o politiky dosazeného papaláše. Problém je hlavně v tom, že ty lži a pomluvy neustávají, jak by se dalo čekat s postupem času, kdy se lidé mohou přesvědčit, že volili správně. Přestože Petr Pavel je po Václavu Havlovi zdaleka nejkvalitnějším prezidentem a jsou oblasti, kdy Havla dokonce předhání, intenzita útoků nepolevuje a naopak sílí.
A co je tedy obsahem těch útoků?
Je to v jistém směru humorné, protože Pavla nenávidí jak komunisté, tak i ti údajně praví antikomunisté a kritici režimu před rokem 1989. Pro komunisty je nepřijatelná jeho orientace směrem na západ, NATO a kritika Ruska, pro příznivce současné sněmovní většiny a vlády je Petr Pavel vše to, co jsem vypsal v názvu svého článku. Což, jak každý rozumně uvažující člověk jistě chápe, je naprostý nesmysl a nehorázná lež.
Proberme si tedy v krátkosti, jak to vlastně s Petrem Pavlem ve skutečnosti je.
Do KSČ vstoupil z kariérních důvodů. To je fakt, který on sám nikdy nepopíral a mnohokrát vyjádřil lítost. Samotné členství v KSČ o člověku mnoho neříká. Bohužel, jak se zdá, většina kritiků dobu před listopadem 1989 nezažila a informace čerpá pouze zprostředkovaně. Právě z řad této generace se rekrutují novodobí radikální antikomunisté, kteří ovšem svými postupy a názory připomínají ty nejtvrdší stalinisty. Život v Československu před rokem 1989 rozhodně nebyl jednoduchou záležitostí. Pokud se váš život odvíjel v rovině „běžného“ občana, tedy bez kariérních tužeb a naplnil vás pětidenní pracovní týden s osmihodinovou pracovní dobou, pak jste mohli proplouvat poměrně bez problému. Ovšem pokud jste chtěli naplnit například své dětské sny, nebyla nutnost přijmout kompromisy ničím zvláštním. Někdy to hodně bolelo. Dělo se to napříč společnosti. Především lékaři, vědci, výzkumní pracovníci ti všichni museli tu více tu méně projevit loajalitu vůči straně. A armáda nebyla výjimkou. Pokud jste chtěli něčeho dosáhnout, musely zásady a nestrannost ustoupit. V případě Petra Pavla hrál samozřejmě roli i fakt, v jaké rodině vyrůstal a byl vychováván.
Speciálně pánové mi jistě potvrdí, že většina kluků, kteří si hráli na vojáky, chtěla být vojáky i v dospělosti. Chtěli být hrdiny. Ty „rozumnější “ to postupně přešlo ale přesto se našli tací, pro které služba v armádě byla smyslem života.
Petr Pavel patřil mezi ně. Můj názor ale je, že jeho cílem nebyla jen služba v poli, ale chtěl působit na vyšších postech. Proto se účastnil kurzů, školení a studia na různé pozice. Důležité ovšem je, že komunistickým rozvědčíkem se nikdy nestal a ti, kteří to tvrdí zkrátka lžou.
A je to tedy s tím komunistou? Už jsem to na různých místech psal vícekrát.
Pokud vstoupíte například do křesťansko-demokratické strany, nemusíte být nutně křesťan. Totéž platí i pro Piráty. Anebo si myslíte, že Hřib nebo Bartoš ve volném čase spolu s paní Richterovou kdesi v Karibiku nebo Africe přepadají lodě? A myslíte, že podmínkou ke vstupu k Motoristům je vlastnictví řidičského průkazu? No a totéž platí o členech KSČ.
Troufám si tvrdit, že mezi členy KSČ, bylo skutečných komunistů procento, možná dvě, a to ještě pouze hned v počátcích, tedy v době první republiky. Ani v době těsně po válce a kolem února 1948, kdy KSČ rostla na síle i moci, její členové o komunismu a jeho podstatě nevěděli tolik, aby mohli být za komunisty považováni. A jak šel čas a léta ubíhala, tak komunismus, zůstal jen v názvu zločinné strany a jeho význam neznámý, stejně jako význam slova bolševik. Tak to prostě bylo a jakkoliv samotné komunistické učení bylo zrůdné a nelidské, stejně jako nesmyslné a nerealizovatelné, tak politické subjekty, které se tímto názvem prezentovaly, v mnohém tu krutost překročily. Ve skutečnosti ovšem nikdy nešlo o nic jiného než o touhu po moci, po ovládání a chamtivost. A název byl druhořadý.
To píšu hlavně proto, že často ty útoky vůči prezidentu Pavlovi doprovázel dodatek, že byl kovaným komunistou a snažím se tedy vysvětlit, že toto obvinění je naprosto absurdní.
Petr Pavel si plnil svůj chlapecký sen. A jeho cílem bylo pracovat na zahraniční misi. O jeho charakteru snad nejvíce svědčí fakt, že řady KSČ opustil v době, kdy zdaleka nebylo o budoucnosti Československa rozhodnuto. Země si mohla oddechnout teprve v létě 1990 po skutečně prvních porevolučních svobodných volbách. Do té doby to stále bylo jako na houpačce a jistotu, že z východu nepřijde zase nějaká ta bratrská pomoc, tu neměl nikdo. Takže jeho krok byl krokem velice odvážným. Navíc mu splnil přání se na ty zahraniční mise dostat a plně tam uspěl. A celá následující léta pracoval ve prospěch svobodné České republiky.
Tak co mu tedy kritici zazlívají? Oni to vlastně ani nejsou kritici. I kritika by totiž měla mít úroveň. Tohle ale není kritika. To je hon na čarodějnice vedený nenávisti ke svobodné demokratické společnosti.
Paradoxem ovšem je, že pro tento boj, došlo ke spojení jak veškeré levice, tak teatrálních antikomunistů doplněné o kariéristy a prospěcháře, pro které jsou politické floskule pouze záminkou, jak se dostat ke svému cíli. Takový slepenec zla se neštítí ničeho při snaze dosáhnout svých zájmů.
Jakých?
Například dostat na Hrad někoho, kdo bude poslušně vykonávat příkazy a nebude moc vystrkovat růžky. Co se týče pravomocí, nemá jich sice prezident mnoho, nicméně je důležitou tváří vůči spřátelené i nepřátelské cizině.
Takže si to shrneme:
Petr Pavel není komunistou, nebyl komunistickým rozvědčíkem a jako prezident republiky svou funkci zastává tím nejlepším možným způsobem. A pokud mu chce někdo vyčítat životopis, ve kterém se objevila zmínka o okupaci z roku 1968, pak by si měl takovýto kritik uvědomit, že se jednalo o kompromis podobný tisícům jiných kompromisů, ke kterým byli občané nuceni. A tak jako vážení a respektovaní umělci byli donucení podepisovat takzvanou antichartu, jiní zase do svých životopisů museli vložit různá prohlášení, která ovšem neměla hodnotu ani toho papíru, na kterém byla napsána. Občané mohou být rádi, že je reprezentuje člověk slušný a inteligentní, který v zahraničí nedělá ostudu a nevyvolává pohoršení. Můžeme si všichni jen přát, aby se rozhodl kandidovat i pro druhé období. Nikoho lepšího pro tuto funkci momentálně nevidím a Marek Vašut, to je doufám žert.
