Článek
Jenže setkání prezidenta republiky Petra Pavla s českými tenistkami, které po vítězném tažení ve Wimbledonu doslova převrátily tenisový svět vzhůru nohama, proběhlo zcela jinak. Nebylo to jen ocenění a gratulace k výhře či reprezentaci, ale byla to oslava sportu a také v případě Lindy Noskové oslava vůle nevzdát se, i když je vše zdánlivě ztraceno.
Český sport nemá v poslední době mnoho příležitostí k oslavám. Hokej hledá jak navázat na roky slávy, o fotbalu nemá smysl psát. Proto je výkon českých tenistek doslova a do písmene pohlazením po duši. A pozor, přestože hlavní pozornost logicky směřuje k Lindě Noskové a Karolíně Muchové, bylo by nefér zapomenout na Lucii Šafářovou a Barboru Strýcovou, které zazářily v kategorii legend letošního Wimbledonu.
Zkrátka byl to skvělý tenisový rok.
To, že tenistky následně dostaly pozvání na Hrad na setkání s prezidentem republiky, bylo logickým krokem, i když se přiznám, že bych čekal podobný krok i od předsedy vlády, Sněmovny či ministra sportu. To se nestalo a je to možná dobře. Vždyť ministr by ty chuděry možná nutil chodit po schodech. Pozvánka od prezidenta republiky ovšem byla známkou skutečného ocenění s hlubším významem.
Mýlil by se ale ten, kdo by očekával, že půjde jen o formální potřesení rukou doplněné frázemi známými z minula.
Můžeme-li soudit podle zveřejněných záběrů, ukázala se v plné síle prezidentova neformálnost, vzdáleně připomínající doby Václava Havla. Namísto prkenného přijetí a rozpačitých výrazů ve tvářích jsme mohli vidět setkání lidí, kteří vědí, o čem je řeč. Ta kšiltovka na hlavě Petra Pavla nebyla jen obyčejným žertíkem. Byl to symbol toho, že prezident, který má sám ke sportu blízko, je sportovcem nejen tělem, ale i duší, a snad mi to z Hradu prominou, když napíšu, že v něm stále sídlí duše kluka, který se nezdráhá projevit nadšení a radost. Byl to symbol sounáležitosti přesahující sport, ale týkající se prakticky veškeré reprezentace země.
Myslím si, že prostory Pražského hradu si už dlouho neužily tolik pohody a radosti jako během tohoto setkání. To navíc přineslo něco příjemného i směrem k veřejnosti: totiž to, že v nejvyšší státní funkci nesedí kožený panák, který tu a tam přednese nějaký projev, ale že na Hradě je člověk, který své zemi slouží na oficiálním i neoficiálním poli a dělá to sakramentsky dobře.
