Článek
Byl jsem zvědavý, protože Jarek mě provází dlouhá léta mého života, a dokonce nedávno, kdy jsem prožíval těžké období, mi osobní setkání s ním hodně pomohlo. Za což mu jsem vděčný, i když on to vůbec netuší.
Poprvé jsem Nohavicu slyšel z kazety, kterou mi poslal kamarád a byl tam jakýsi záznam koncertu nebo setkání v rámci SSM. Nebo kýho čerta. Dodnes si pamatuju, byla to taková červená kazeta, původem z Iráku a já měl hrůzu z toho vložit, jí do svého přístroje. Ale překonal jsem obavy a nelitoval. Nahrávka byla sice strašná, ale to, co Nohavica zpíval, mělo šťávu a drive. Hned první skladba, tuším, že dnes už notoricky známá pod názvem „Spartakiáda“ byla dokladem, jak si Jarek umí hrát s jazykem. Nenechte se mýlit, to, že je vulgární a sprostá nesnímá nic z faktu, že ten text je prostě geniální. Samozřejmě nemohu zde v tomto prostoru sloužit, ale jsem si jistý, že na youtube tuto skladbu, najdete. Je ale v jeho tvorbě výjimkou, prokazující jisté rebelství, o kterém mluvil právě ve filmu, který minulý týden vstoupil do kin.
Těšil jsem se na něj a jaký je tedy můj pocit? Jsem nadšen. Doslova a do písmene. A proto mi vadí různí recenzenti, kteří se po premiéře vyrojili a nešetří odsudky a kritikou. Co vlastně od filmu čekali? Že jeho tvůrci Nohavicu pohaní, zesměšní nebo zadupou do země? Čekali snad, že Nohavica se před kameru postaví s kýblem popela či pomejí a vyklopí jej na svou hlavu? Pak chápu, že jsou zklamání skutečností, že se nedočkali.
Naopak.
Jakmile dospěl film do momentu, kdy šlo do tuhého a nastal čas jít takříkajíc s pravdou ven, udělal to Nohavica tím jediným možným způsobem.
Znáte to pořekadlo o lejnu, ve kterém se hrabete? A čím více do něj šťouráte, tím více smrdí? Tak přesně tomu se Jarek vyhnul. Co se týče Puškinovy medaile, tak zcela jasně vysvětlil, že se nejedná o medaili Putinovu a že jí dostal za svou práci. A na dotaz ohledně vrácení logicky odpověděl, že by to bylo jen prázdné gesto. A já si v tom okamžiku vzpomněl na umělce, kteří dostávali řády a tituly zasloužilí a národní a pak je po roce 1989 najednou vraceli a už nebyli národní umělci. Prázdné gesto. A vzpomněl jsem si i na Karla Gotta. Ten k možnosti vrácení titulu po roce 1989 přistoupil stejně jako Nohavica a jaksi jsem nikde nezaregistroval, že by došlo k jeho dehonestaci.
Jakýsi autor v recenzi filmu láteřil, že Nohavica nazval Putina úředníkem. Jenže pan autor poněkud opomenul citovat celou část. Nohavica řekl, že Putin je úředník, který mu tu Puškinovu medaili předal. Což je pravda. Nic více nic méně. Chápejte, to je právě to lejno, ve kterém se Jarkovi moc nechtělo přehrabovat, a tak to řekl naprosto naplno. Tak jak to cítí.
Nohavica Podpis
A pak tu máme kauzu StB. Dovoluji si v tuto chvíli milé čtenáře poprosit, aby nahlédli do kalendáře. Ano, máme rok 2025 a po 36 letech se dnes řeší, že Jarek Nohavica se spustil se státní mocí. Co k tomu zaznělo ve filmu? Dvě věci.
Jednak Nohavicův pocit, který měl, když byl na výslechu, a jak se mu třásly ruce. Kdo nezažil, nemůže vědět, o čem je řeč. Najednou jste v naprosto nepřátelském prostoru. Víte, že není úniku. Nepřítel s vámi hovoří mile až laskavě, kávu vám nabídne, ale vy cítíte a víte, že v té kávě „může být kyanid“. To je totiž naprosto jiný prostor než ten, kde si jdete pro občanský průkaz nebo nahlásit krádež zavařenin ze sklepa. Musím přiznat, že když jsem Jarka poslouchal, běhal mi doopravdy mráz po zádech.
Druhou věcí bylo pak prohlášení, kdy s přímým pohledem do kamery jasně řekl, že není nikdo kdo by mohl říct, že díky němu trpěl, že byl šikanován a že StB jej nechtěla, aby jím donášel, ale aby věděl, že o něm ví a v neposlední řadě, aby věděl, že jej mají tak říkajíc pod palcem, pokud se jím to bude v budoucnu hodit. To ostatně byla podstata všech těch spolupracovníků a tajných agentů. StB nepotřebovala udavače. Potřebovala jména. Podpisy. Dušičky. A dehonestovat dnes kohokoliv na základě toho, že StB něco archivovala je opravdu mimořádně hloupé.
Stejně hloupá jsou obvinění, že donášel na Kryla nebo Pavla Kohouta, kteří žili v klídečku a pohodě a bezpečí v zahraničí. Mimochodem, zaregistroval jsem, že mezi těmi, kteří v diskusích na Nohavicu plivali za údajné donášení na Pavla Kohouta, byli lidé, kteří plivali na Pavla Kohouta za jeho komunistickou minulost v padesátých letech.
Jaký je tedy film Jarek? To vám nepovím. Musíte si na něj zajít sami a nezaujatě posoudit, co tam uvidíte a uslyšíte. Pro mě byl úžasným pohledem na člověka, který není Bohem, není celebritou, není ikonou, ale je to normální obyčejný chlap, který žil a žije svůj život tak, jak jsme chtěli všichni v roce 1989. Tedy po svém. Je to muzikant, který neměl problém vytvořit „Spartakiádu“ neměl problém a nestydí se za skladbu „Dežo“, a současně dokáže vytvořit klenot, jakým je skladba, kterou zde vkládám.
