Článek
Poté, co jsem těsně před Vánoci na TikToku viděl video s outloněm, žvýkajícím zřejmě kus ovoce, jsem měl jasno – pořídím si domů vlastního. Tušil jsem, že by se mi hodil na jeho chov kotec, ale vzhledem k rozměrům mého bytu 1+1, mu bude muset stačit přepravka, ostatně, stejně by mohl být většinu času puštěný na volno, napadlo mě, je to přece nějaký druh opice, ne?
Jen jediné se zdálo být problémem, podle jeho očí, připomínajících kuličky na cvrnkání, bude asi rád vzhůru v noci. Inu, tohle budu řešit, až se mnou bude bydlet, nejhůř ho okřiknu, kdyby byl vzhůru moc nahlas, nebo po něm případně vrhnu papuče.
Na okamžik jsem zakolísal, když mi internet ochotně prozradil, že outloni žijí až kdesi v Kambodži. Do Asie to bylo kus cesty a na běhání po džungli jsem neměl boty ani tolik času, jelikož by mohla přijít kontrola z nemocenské. Mysl mi naštěstí prořízla alternativní myšlenka. V ostravské zoo totiž tyto roztomilé chlupáčky chovali. Nebylo tedy třeba vážit nikterak dalekou cestu a jelikož jsem bydlel blízko od zoo, namísto pálení nafty jsem mohl zkusit jet hromadnou dopravou, kde topení ve vozech fungovalo lépe, než v tom mém, kudy táhlo jako ve skvótu.
Úskalím se zdálo, že by outloň mohl kousat a prý to pekelně bolí, avšak připravil jsem se – k nutnému pytli, který mi zbyl od Mikuláše, jsem si oblékl svou rockerskou koženou bundu, kterou ta potvora neprokousne tak snadno. Mnouce si ruce nad svou zchytralostí, vystoupil jsem, oděn v černém a jako úspěšný černý pasažér, před zoo, kde jsem obešel parkoviště a u benzinové stanice zahnul doleva, odkud mne koleje vedly půl kilometru až k díře v plotě, kam jsem strčil nohu, přehoupl se, a aniž bych dal těm vydřiduchům korunu, stanul na půdě zoologické zahrady. Někdo by mě nazval lakomcem, přitom mám jen rád šetrnost.
Ačkoli jsem opomněl návnadu, kterou bych si tu kouli naklonil, abych ji nemusel chytat jako divou zvěř – počítal jsem, že outloň ze zoo bude už celkem krotký a možná mi sám i vleze na ruku – sebral jsem bez ostychu v nestřežené chvíli z ptačího pavilonu papouškům z krmítek všechny ořechy a ovoce a s pocitem připravenosti vykročil do nitra zahrady. Kapsy jsem si nacpal k prasknutí a tak šlo bez výčitek uždibovat, když už jsem musel pro tento riskantní podnik vynechat oběd u maminky.
„Co bych pro toho drobečka nepodstoupil,“ povzdechl jsem si dlouze, hledaje, kudy k outloňovi.
Zapřemítal jsem, že bych se měl připravit na možnost, že mne ošetřovatelé odhalí moc brzy a já se nestihnu vmáčknout do stínů, či vmísit mezi matky s dětmi, které tu, v moci displaye telefonu, tráví poledne. Nedávno jsem však trénoval vytrvalostní běh, když jsem běžel z autobusu naposledy do práce a opičí dráhu zase při středečních strkanicích mezi důchodci v Kauflandu, kde mi mé mladší klouby umožňovaly prokličkovat mezi většinou protivníků a silnější kosti přetlačit ty starce, kteří by se vzdali banánů za 15,90,- leda svou vlastní smrtí, což se ostatně jednou patrně i stalo.
Neochvějně jsem pevným krokem kráčel zahradou křížem krážem, pídě se po ukazateli, který by mě ke kuliočkům nasměroval, ale kde nic, tu nic. A pak jsem u jedné z tabulí přečetl zprávu, která mě dopálila. „Takže oni si je tu jako mají a lidem je neukazují? To jako jde, chovat tu zvířata úplně na nic? Co z toho jako ta blbá zoo má? To je může rovnou vypustit někam do přírody jako uštěkaného psa, člověk si to tu platí a…“ A já tu na Vánoce nevážil takovou cestu proto, abych měl prázdný pytel. Během okamžiku bylo rozhodnuto – outloň se mnou odejde, ať mi klacky pod nohy hází kdo chce. „Tohle vám nedaruju,“ utrousil jsem a jal se hledat nedaleký vchod do zázemí budovy, kde si beze studu můj budoucí mazlíček lebedil.
Plot jsem zdolal snadno a hbitě jako ninja, po krátkých několika minutách, třebaže branka opodál, jak jsem zjistil, byla otevřená. „Brankou stejně chodí jen hlupci,“ shledal jsem popravdě.
Můj pochod po břehu kolem vodní hladiny, připomínající neslyšené našlapování rysa uťal až kontakt s botami, lýtky a koleny a vodní hladinou. „Proč to tu dali tak blbě?“ hartusil jsem a neochvějně pokračoval. Sílu mi dodávala představa, že to dělám pro toho malého tvorečka, jehož mi bude doma závidět každý kámoš, co se staví a každá baba, kterou sbalím. Ne, tenhle úspěch mi nikdo nesebere.
Do karet mi hrálo, že o Vánocích nechali nedbale otevřeno a já pohodlně vklouzl do útrob budovy. Orientoval jsem se podle šestého smyslu šelmy, a když opomenu škobrtnutí, zakopnutí a následný kotrmelec do kádí, o jejichž obsahu bych pomlčel, dorazil jsem na místo bez problému. Ačkoli byla ve výběhu outloně tma, můj vyvinutý hmat byl přesný a zvíře záhy prakticky samo sklouzlo na dno pytle. Bylo sice těžší, ale zatnul jsem zuby a vyklouzl zase ven. Až na chodbě jsem si po nakouknutí dovnitř uvědomil, že jde o hasící přístroj. Musel jsem tedy napodruhé do temnoty, kde se měl nacházet. Tentokrát jsem se nemýlil. Po krátkém intenzivním kontaktu jeho drápů s mým obličejem jsem outloně s potupným pláčem polapil. Po nedlouhé úvaze jsem pod bundu a do kapes přivřel ještě tři kosmany ze sousedství a štrádoval si to ven. No, když už tu jsem… Tetelíce se blahem jsem nevěře svému štěstí ani nevnímal, že byl v zoo vbrzku vyhlášen poplach.
Věděl jsem, že jsem nápadný s chvějícími se boulemi na bundě a zmítajícím se pytlem na zádech. Ukryl jsem se proto do podrostu, ale kdovíproč si mě někdo skoro okamžitě všiml. Vyrazil jsem k plotu. Přesto se za mnou ohlíželo několik lidí a já měl neblahé tušení, že mi nikdo neuvěří, že mám v pytli jen zlobivé dítě, které se včas nedostalo do pekla.
A pak mě na hlavní ulici ošetřovatelé náhodou zpozorovali. Možná to byl kvílející outloň, co mě ve své malověrnosti prozradil. Zakolísal jsem nad Sofiinou volbou a pak s těžkým srdcem hrábl do rozkroku kalhot, kam se jeden z kosmanů přesunul za teplem. „Máte na výběr,“ křikl jsem, „buď chytnete mě, nebo kosmany, které držím v ruce,“ vyjednával jsem lstivě.
Když se pohnuli, vrhl jsem tři malé koule na obnažený keř opodál a nečekaje na reakci s outloněm spěchal pryč. Ohlédl jsem se. Plán zafungoval. Kosmani za stovky tisíc jim byli milejší.
Záhy ovšem nastala další šlamastyka. Jakmile jsem vběhl mezi stromy a překontroloval outloně, k mému zděšení zvíře nejevilo známky života. Polekal jsem se a naštval zároveň. „Takže já si tě vezmu, abys měl celý byt jen pro sebe když nebudu doma a ty si dovoluješ zdechnout, ty šupáku jeden?“ okřikl jsem jej a šťouchl do něj klacíkem. Bez účinku. Ten nadutec!
Zapřemítal jsem, jak z nastalé situace ven, ale to už tu byla policie a slyšel jsem dokonce i vrtulník. Jistě policejní. Takhle to nesmí dopadnout – musím se stát hrdinou a outloně zachránit. Z kapsy jsem po chvíli vylovil kousek slámky, otevřel outloňovi tlamičku a se slovy „Pojď zpátky, nechoď za světlem, ty magore,“ jsem mu před zraky strážníků zkusil dát umělé dýchání. Brčko se však zlomilo, bylo zle. „Do háje s tebou. Já přece neselžu kvůli blbýmu papírovýmu brčku. Tohle je ta udržitelná budoucnost, Evropská unie?“
Zdráhavě jsem mu dal dýchání z úst do úst a outloň se po chvíli probral. A kousnul mě do nosu.
Vzhledem k jedu, který ten malý dementní záprtek měl, jsem sice musel být před soudem hospitalizován a přeočkován proti vzteklině. Pro sebe jsem však byl hrdinou, co zachránil nebohého outloně před skonem.
Večer v půl osmé poté na Nově proběhla zpráva – z úst Reye Korantenga se chtiví diváci dozvěděli o mé maličkosti – „Zřejmě zdrogovaný muž se v ostravské zoo vloupal do technické budovy, kde se pokusil uloupit vzácné exempláře kosmana a outloně. Po dramatickém pronásledování jej nakonec policie zadržela ještě v areálu.“
Ačkoli jsem strávil svátky ve vazbě, už teď jsem byl pro všechny celebrita. Na Instagramu se mi již tvořil fanklub sledujících. Příště ale budu chytřejší. Jak se asi chová taková kapybara?
Autor je jedním z vítězů literární soutěže Hledá se autor bestselleru. Semifinalista několika dalších soutěží. Ačkoli tvoří hlavně „do šuplíku“, ve své tvorbě se věnuje absurditě všedního dne - jako zde. Dále ovšem i jiným žánrům, detektivkám, hororům a fantasy ságám.
Odkaz na mou další povídku:
