Článek
Postavy v povídce jsou pouze dílem fantazie autora a s výjimkou psa jménem Bono, nemají nijak reálný základ, není tedy úmyslem nikoho a nic jakkoli poškozovat, pouze pobavit. Jakákoli podobnost je čistě náhodná.
Žila byla, ležela takřka na hranicích s Polskem titěrná obec Třebom, kde měli velkou svízel. Vsi zela v rozpočtu díra jako by tam hospodařila poslední vláda a místní samospráva si začala pomalu uvědomovat, že pokud nenaleznou spásné a dlouhodobé řešení, Třebom zmizí z povědomí lidského a možná i z Mapy.cz. Navíc zlí jazykové šířili zvěsti, že by to nebyla nijak bolestná ztráta. V jeden nudný den proto v hospodě, u teplého piva zasedla místní rada, aby vyčenichala, jak z toho ven.
„Pánové,“ ujal se prvně slova starosta, velký muž s ještě větším břichem. „Vedle v Sudicích žije jedna věštkyně, co mluví, i vypadá, jako nebožka Jolanda, co se zeptat jí? – Já věštím už teď, že ty Rakvičko, dneska víc zelený nedostaneš, stejně z tebe táhne jak bys doma potají chlastal Listerin.“
„Hele,“ ohradil se spílaný dotčeně, „mentol se váže na pokles teploty a já se zapotil během cesty sem. Musel jsem se zchladit!“
„Jo,“ smál se třetí přítomný jménem Urnovský, „ušel jsi asi dvě stě metrů. Ještě sto a byla by to mrtvička. Hele ty náš vytrvalostní matadore, radši zapoj do zásuvky tu vytřepanou makovici. A myslím, že tu věštkyni nedávno zabásli – porušovala autorská práva.“
„Že já radši nezůstal dělat toho hajlzdědka na Svinově v Ostravě,“ posteskl si Rakvička, „co mi chybělo? Teplíčko i v zimě a průjem měl obecně málokdo.“
Starosta se vážně přes svůj břich zahleděl na oba radní. „Z rozpočtu musela obec škrtnout i krmení pro ptáky na zimu, prodali jsme střechu i zdi bývalé JZD a sypat cesty musíme nakradeným štěrkem z Rohova.“
Rakvička se poškrábal ve vousech, odkud vylovil něco, co bylo buď drobkem nebo vší. „Navíc,“ prohlížel si svůj objev, „lidi už se tu nudí víc jak u Silvestra z roku 1976, který stále tvrdošíjně vysílají na ČT. Většina těch lidí už ani není mezi živými!“
„Ale,“ navázal Urnovský, upil piva, které u něj vyvolalo dávivý reflex, „nápad vybírat mýto z loňska byl takovým fiaskem, že nebýt televize, ani bychom nevěděli o okolním světě. Nikdo sem ani nepáchl! Pokud by někde spadla bomba, k nám by se to dostalo asi tak brzo, jako k vězňům toho sklepmajstra z Rakouska. Předloni jsme na Váš nápad u cesty prodávali tu.. no, Živou vodu od nás z pramene a zabralo to. Co to zopakovat?“
Starosta obrátil oči v sloup, až to vypadalo, že sám onu zmiňovanou mrtvici dostal. Po chvíli se dušně nadechl. „Ano. Ale jen do doby, než do vody nateklo hnojivo! Naštěstí se většina jen veledůkladně vysrala z podoby. Nezapomeňte ovšem, že pro pět lidí byla málem Živá voda lístkem do márnice. A pro nás do basy. A ne… nechci slyšet, že to můžem prodávat pod názvem Voda do podsvětí. Nechme to až jako poslední možnost.“
Vtom se do výčepu zadýchaně vpotácel místní farář, „omlouvám se bratři.“
„Zamodlil jste se, svatý muži?“ pohnuly se Urnovského rty.
Farář se posadil kroutíc hlavou. „Díval jsem se na Slunce, seno, erotika, bratři. A ztratil pojem o čase.“
„Ale to je ono!“ Hýkl Rakvička. „Troška je bůh!“
„Probůh bratře,“ pokřižoval se farář. „taková slova!“
Všichni se na Rakvičku nechápavě zahleděli, čekajíce jeho slov. „Nejstarší řemeslo nám zajistí existenci. Otevřeme tu Bránu do nebe.“
Ještě dlouho čtveřice hrdinů neohroženě o novém nápadu rokovala a v hostinci také nocovala. Částečně kvůli množství všeho alkoholu, jimž hostinec disponoval, což u tří zúčastněných hraničilo s takřka deliriem tremens, kdy se starosta zkoušeje absint, nad ránem pokusil lovit bílé myši a namísto nich málem ulovil smrtelnou pojistnou událost. Ale zejména z důvodu, že nadšení, které nápad provázelo, šlo takříkajíc ruku v ruce s přípravami.
Shodli se, že jejich podnik bude stát blízko cesty na Polsko, na statku po Rakvičkových rodičích. „Žena by řekla, že se naši musejí v hrobě obracet – ale jak víte, sama už je bohudík nebožka, a tak mi do toho kecat nebude. Rašple jedna.“
Přikyvovali. Rakvička byl znám svou dobrosrdečností a všichni pamatovali, jak se kdysi s nasazením života obětavě přidal k pátrání po zmizelém místním a několik hodin s policií herkulovsky pročesával Třebomské luhy. Až večer se přišlo na to, že celou dobu hledají jeho, neb po několika dnech, co nepřišel z hospody domů, po něm bylo vyhlášeno pátrání.
Místo měli. Přesto bylo nutné sehnat také personál. Každý z kvarteta myslel na jedinou povolanou – všemi opovrhovanou Naděždu Anskou, alias Nancy Ains, která byla uznávanou i nenáviděnou osobou po celé Prajzké. Její kariéra v jistých kruzích doslova obletěla svět. Zkušenosti z Německa, Belgie i Budapešti z ní v oboru udělaly dodnes vyhledávanou celebritou, i přes pokročilejší věk a havarijní stav kyčlí.
„Měl by to být starosta,“ odtušil Urnovský. „Je z nás nejto… nejmoudřejší a…“
Starosta si odříhl jako Shrek, jehož vlastně i připomínal. „A kdo si od ní jako jediný koupil její produkt? Ty u ní budeš mít lepší oko!“
„Ahá, myslíte, jak se snažila prodávat urny? Jo. Viděl jsem, jak je smutná, že jí nejde nový kšeft a já chci být připravený po tom, co mi tuhle v novinách omylem dvakrát otiskli nekrolog.“
„Bratři,“ zadrmolil málo srozumitelně farář, stále se potýkající s vysokou hladinou alkoholu. „Dám všem klientům slevu na zpověď. Pokání! Stejně… je kostel po cestě,“ pronesl maličko mimo téma.
Starosta si dlouze povzdechl a alkoholový výpar z jeho úst mocně prosytil vzduch. „Kde je ta mrtvice, když ji člověk potřebuje,“ zformuloval pomalu a pracně. Pak mocně vyprázdnil zbytek láhve vodky s názvem Notorikův sen.
A jak řekl, se také stalo. Obstarožní Nancy Ains se po nedlouhém přemlouvání přeci jen stala součásti byznysu a sama se jala přesvědčovat dámy z okolních vesnic, aby přestaly vysedávat u Onlyfans a raději začaly pracovat řádně po staru.
Nikdo se nedozvěděl, jestli šlo o skrytý talent, či skryté vydírání, ale její slova na děvčata působila jako první tráva na mladistvé – holky se skelným pohledem naslouchaly, jako by nabídka nebyla tím jediným, co od své mentorky obdržely. Nancy přesvědčila ještě náctiletou Kristýnu ze Sudic, známou jako Tiffany, snící o velké kariéře. Marušku neboli Mercy z Chuchelné, od níž utekl manžel za nějakým chlapem a ona se chtěla mstít, nymfomanku Markétu až z Opavy, která si nechala říkat Maggie a Lenku, Lenny, o níž nikdo nevěděl, odkud se vlastně vzala. Že je studentka už jí nikdo nevěřil, ale šuškalo se, že krom téhle práce nedovedla udělat pořádně snad vůbec nic.
Mamka se svými kuřátky se velmi rychle zabydlela ve svém kurníku, statku, jenž dostal název Brána do nebe, přesně, jak si to vysnil starý Rakvička.
Necelý měsíc před otevřením se nejvíce činili právě radní – Rakvička s Urnovským objeli polskou stranu, nenápadně i nápadně šuškajíc o novém nevídaném podniku, stojícího nedaleko a jen ze sousedního města Ketř měli hned několik objednávek.
Naproti tomu starosta se jako jezevec vmísil mezi ostatní starosty na nejbližším sjezdu a dohodl tajné partnerství s Bolaticemi i Píští.
Přesto byl ve svém snažení nejúspěšnější farář. Ten totiž spravoval další čtyři kostely, od Sudic až po Bohuslavice, a tak se díky místním babkám i dědkům šířila zpráva rychlostí po větru nesených, týdny na slunci hnijících odpadků. Ano, natolik úspěšný muž boží byl. Možná i proto, že neustále lamentoval, jak jsou dnes lidé k bližním lhostejní a on s tím jako služebník páně něco provede, i kdyby měl pozvat do jejich „nebe“ samotného Satana.
A tak, po sáhodlouhých přípravách Rakvička s Urnovským konečně nad zděnou bránu nainstalovali neonový nápis Brána do nebe, lemovaný andělskými křídly, která večer měla otevřít nebe nad Slezskem a jeho ozdobou - Třebomí, zadluženou nyní jako rozvojová země. Tato křídla ale neměla spasit duše, nýbrž vysávat peněženky jako telešoping důchodce. Chystali se zaútočit na rozvaliny mravní integrity v okruhu alespoň čtyřiceti kilometrů.
Když padla noc a polovině obce na moment díky odběru nového klubu vypadla elektřina, rudo-růžové neony lákaly zákazníky jako sleva na nově otevřený kebab. Děvčata se otáčela jako šrouby a jejich práce byla do polí slyšet až do ranního kuropění.
A pak farář, zúčastnivší se slavnostního otevření pronesl, že svým vyvinutým sluchem zjistil, že by dcery měly začít též docházet zpívat do sboru, neb dokázaly čistě zapět vysoké Cé, a navíc prý často také vzývaly boha, což bylo podle něj obzvláště bohulibé. Následně se se slovy o morálním pragmatismu odpotácel do kostela, kde na rozhřešení, jež nabízeli v takzvaném Velkém balíčku, čekalo již pět klientů.
Míjely měsíce a všem bylo jasné, že riskantní podnik na nejstarší řemeslo v ospalé vísce zakotvil jako neléčený syfilis a obec přeci jen v mapách zůstane. Jako všude, i zde se sice objevovaly dílčí problémy, kdy například místní zemědělec Dubohlav nespokojeně jednou v neděli v kostele protestoval, že mu neony tvrdošíjně svítí na dům, čímž jej nutí tam opakovaně docházet, žádaje na svatém muži zastání a nápravu. Avšak poté, co s provozní Nancy situaci projednal a bylo mu nabídnuto, že manželka se může za příplatek koukat i přidat, nesnáze utichly.
Přesto bylo nutné dodržovat mnohá pravidla. V klubu se dbalo na všelicos. Vchod Brány do nebe strážil pes Bono, přičemž U2 se v klubu na jeho počest hráli velmi pravidelně, pouze s výjimkou písně „Stále nenacházím, co hledám“, poněvadž se shledalo, že by to mohlo klientům často srážet sebevědomí.
Zaměstnankyně měly píchačky, třebaže se ozval smích pokaždé, co to kdokoli vyslovil nahlas a starosta s pedantskou pravidelností kontroloval stejnokroje. Rakvička s Urnovským ostrouhali, a tak školili alespoň BOZP a požární ochranu. „Děvčata,“ kladli jim na srdce, „klienta vedeme za ruku a požár oznamujeme slovy, hoří!“ Přičemž si vše s každou zaměstnankyní názorně předváděli. Často opakovaně.
A tak po roce provozu měli již osm zaměstnankyní. Starosta sice nepřestal z Rohova štěrk krást, ale nyní mohl bez obav lup za hranicemi zpeněžit, a nikdo si ani nevzpomněl na již dávno ztracený jediný traktor, co obec vlastnila, a který byl naposledy spatřen kdesi u Užhorodu. Dařilo se natolik, že do Třebomi začaly jezdit další spoje, jak z Hlučína, tak Opavy, i polské Ketři a pasažéři jim lidově přezdívali Povozy touhy, nebo ti méně sečtělí zkrátka Bordel-busy. Ačkoli byla před rokem v obecní kase jen tma, Třebom zachránilo nejstarší řemeslo.
Líbila se vám záchrana Třebomi? Sledujte můj profil pro další příběhy z pomezí reality a absurdního humoru.
