Článek
Když jsem se rozhodl vypravit na dlouho plánované, největší dobrodružství svého života, má drahá žena mi zabalila rychleji, než bych si na Baníku zašel pro pivko.
A když jsem zaváhal, se slovy, že bych vše odložil, slzy v jejích očích a nářek našich dětí mne jen utvrdily v tom, že jet musím. Když jim tolik chybím už teď, napadlo mne, jaké asi bude přivítání, až se vrátím. I sousedé, které jsem minul na chodbě plakali.
Jeden batoh a stará dobrá igelitka z Kauflandu – lepší než ty papírové šmejdy, to byla má výbava pro následující dva týdny.
Hrdina víc ani nepotřebuje, napadlo mne, vykračujíc si po nádraží. Lístky na vlak byly drahé, ale manželce kupodivu nevadilo, že s dětmi budou kvůli tomu jíst jen čínské polévky a hrách na husto. Ale co, však jsem si to taky zasloužil – na pracák chodívám pravidelně, jednou jsem málem šel i na třídní schůzky. Ano, já si zasloužil dovolenou!
Když mě vlak začal unášet vpřed, zasunul jsem předloktí do útrob ruksaku, hledaje pivo, ale kde nic, tu nic. Zařval jsem zlostí a bouchl do sedadla před sebou.
„Coje?“ obořil jsem se na starší ženu, která se obrátila, se slovy o slušném chování.
„Stará mi nezabalila ani jednoho Radka!“ křikl jsem, ale ona stále trvala kdoví proč na svém. Spor by patrně trval dál, kdyby se nepřipojilo i několik stevardů, vyhrožujících, že mě na další zastávce vyhodí z vlaku. A tak jsem si se slovy, že „moudřejší ustoupí“ nahlas pomyslel cosi o zadní části těla a řekl si, že si to na konečné vynahradím.
„Ježibaba. By mohla hrát v Mrazíkovi… Beztak tam mají nádražku,“ zapřemítal jsem s nadějí.
Cesta, trvala víc jak pět hodin. Konečně jsem vyprahlý dorazil na místo, mysle, že tak dlouhá střízlivost mne zahubí. Byl jsem bez jediné kapky piva, neboť stevardi mi jej opakovaně odmítli prodat, i když jsem nakonec stěží zadržoval slzy.
„Žízní by nechali člověka chcípnout!“ spustil jsem hrdě na nástupišti, „aby vás zem vyhodila, až umřete!“
S dobrým pocitem jsem vykročil nebo spíš vkročil rovnou do nádražní hospody. „Pivo!“ poručil jsem. Jejich výběr mě ovšem uvrhl do rozpaků. „A kde je jako Radek, nebo Ostravar aspoň… co to je za hnusy?“
Hospodský obrátil kdovíproč oči v sloup. To mne však neodradilo. „Na Baníku to mají u každého stánku ksakru. To jste tu sto let za vopicema?“ Pak jsem se napil jejich piva a dál nešetřil – dle mého oprávněnou – kritikou.
Tím jsem vzbudil pozornost štamgastů, kteří mi důrazně doporučili, ať brzdím. Jelikož jsem si nehodlal nechat nic líbit, zrzka jsem ani nedopil a byl nedbale pohozen na ulici.
„Vlastně nebylo zase tak špatné,“ fňukal jsem, toulaje se městem. „Příště na to musím jít jinak, abych se spřátelil,“ usoudil jsem prozíravě.
Tak mě přivítal východ Slovenska, s perlou, jíž jsem si vyhlédl – Prešovem. Ten i jeho okolí jsem chtěl prozkoumat a zjistit, jak se vlastně v této metropoli, o níž jsem již tolik slyšel, žije.
Netušil jsem, kde budu nocovat, ale bylo jaro a tak mi to bylo jedno, bundu jsem přece měl. Cítil jsem v kostech, že nastalo největší dobrodružství mého života.
Procházel jsem městem křížem krážem a jakožto vzdělanec jsem hodnotil pamětihodnosti od katedrál po muzeum, v paláci nějakého Rákócziho. „To se nemohl jmenovat nějak normálněji?“ hartusil jsem, „Novotný by znělo do huby teda mnohem líp.“
Svou Kaufland igelitku jsem alespoň po návštěvě místního Lidlu naplnil plechovkami hořké dvanáctky Radka a svět se zdál zase růžovější.
Večer jsem zapadl do krčmy, jak tomu Slováci říkali a snaže se družit, zapředl jsem vbrzku debatu na jejich hrdinu Rastislava Štefánika, o němž jsme s přáteli často po zápase Baníku v restauračním zařízení vedli hluboké debaty.
„Hej, chachaři,“ vzal jsem si slovo, třebaže můj jazyk již nějakou chvíli neposlušně padal přes patro, „ať zvedne ruku, kdo ví, že Milana.. no jako Rastíka Štefánika sestřelil Masaryk s Benešem.“ Ale namísto zvednutých paží jako v hospodě pod Bazaly v Ostravě, tady se ozvalo jen mručení.
„A ty si čo vyglgal, že si taký múdry?“ ptal se jeden z nich. „Tu nie si v Prahe, aby si tliachal takéto hovadiny.“
Jeho břitká slova mnou otřásla. Začal jsem mít pocit, že snad nemají rádi humor. „Z Ostravy! Však chlapi, jsem to myslel jako prdel, ne?“ nenechal jsem si kazit náladu, věříc, že další můj poznatek již konečně prolomí ledy.
„Doufám,“ pokračoval jsem bodře, „že znáte poslední zprávy o Jánošíkovi. Kluci u nás v hospodě tuhle říkali, že se prý narodil kdesi u Komárna a logicky to byl Maďar.“
Ešči jedno slovo,“ křikl kdosi, „a taku ci prijebem po papuli, že ce ani vlastna mac nepozna!“
„Ta ja mu jednu najebem rovno, preventivňe!“ houkl další.
Už jsem ani nestihl je v lokále poučit, o svůj poznatek, že žádné Slovensko vlastně není, a že jde o Horní Uhry, poněvadž už mě ti surovci vlekli za nohy ven z hospody. Jejich škoda. Dostal jsem ale i vzdor tomu pár na pamětnou s výhružkou, že jestli se vrátím, zavěsí mě za pupek na stejný hák, jako Jánošíka.
„Marš do tej tvojej debilnej Ostravy, ty Maďar sprostý, kým ti ten hák naozaj neukážeme!“ ječeli na mou nebohou maličkost, když jsem se v rychlosti sbíral od popelnic za hospodou, kam mne odhodili.
Jelikož jsem měl v sobě osm piv a pět boroviček, své břicho jsem si raději nechal. Přesto mnou jímalo velké zklamání a rozhodl jsem se, že pověstnou slovenskou pohostinnost musím hledat jinde.
„Ano, zítra se vypravím do-do hor, za bači-či,“ vysoukal jsem ze sebe, jektaje zuby na lavičce v městském parku. Igelitka z Kauflandu, jíž jsem se snažil zahřát, hlasitě šustila, dokud jsem neusnul.
Šoural jsem se směrem k nádraží, doufaje, že se přímákem dostanu do Vysokých Tater, když jsem si všiml upoutávky na Spišský hrad. Měl jsem jasno, zastavím se tam – musím přece poznat slovenskou kulturu, abych zjistil, jestli může tato pevnost konkurovat pražskému hradu. A jeden nikdy neví, kdyby se cokoli stalo, třeba zrovna já najdu mezeru v jeho obraně.
„Ano,“ přisvědčil jsem si. „Tohle nikoho nenapadne. Každý hlupák jen projde kolem,“ chválil jsem se.
Trvalo přibližně dvě hodiny, než jsem se s přestupy dostal co možná nejblíž k tomu hradu. Zakolísal jsem, jakmile mě vlak vysadil doslova uprostřed ničeho. Kolem byly jen holé vršky. „Debilní kopce!“ hřímal jsem, doufaje, že uvidím nějaký obchod, kde bych srovnal hladinku. „Kde je obchod? Tady není nic. Nic! Jak tu může někdo přežít?“
Přesto jsem se napomenul, že to není jen dovolená, ale teď i poslání. Zatnul jsem zuby a zalovil v igelitce pro poslední pivo. Poslední. Až mě z toho vědomí zamrazilo.
Po asi hodině pochodu, kdy jsem omylem kamsi zahnul, jsem stanul před bránou hradu a znovu se zhnusil.
„Vstupné?“ kroutil jsem hlavou. „Si ti Slováci dělají ze mě prdel! A stojí skoro jak lístky na Baník! A za co? Za pár blbých šutrů? Jim to tu rozkopu!“
Pak jsem se ovšem blahosklonně usmál nad svým bezmála geniálním nápadem – vlezu tam přes zeď. Zadarmo.
„Já vás převezu,“ chichotal jsem se lstivě.
Spadl jsem třikrát, než se mi povedlo v jednom místě zeď zdolat a sedřený zadek mě ukrutně pálil. Kulhal jsem jako po výprasku areálem, kontrolujíc, nemám-li zlomenou také páteř, když se přihnali nějací lidé, chtějící vidět můj lístek.
„Jsem ho ztratil,“ odvětil jsem chytře. Překonával jsem se.
„Ti drbe? Šak si liezol cez ten múr a videlo ťa dvanásť ľudí, ty dilino!“
Sice jsem nerozuměl, co mi ten domorodec říká, ale nehodlal jsem se ztrapnit. „Kontroluji statiku hradu,“ pousmál jsem se.
Namísto porozumění se mě pokusili odvléci a tak došlo k potyčce. A ačkoli skončila nerozhodně, raději jsem se naoko nechal přemoci, aby netrpělo jejich ego. Dokonce i pláč jsem zahrál tak přesvědčivě, že jsem málem oblafl i sám sebe.
A tak jsem si po pouhých dvou dnech u policie – kdy jsem lišácky ušetřil za hotel – vykračoval svahem ve Vysokých Tatrách. Na kameni jsem snědl paštiku se sedmnáctiprocentním obsahem masa a zapil místním pivem.
Že jsem několik hodin nepotkal ani živáčka mne nepřekvapilo, stejně jsem neměl na společnost náladu. Na kecy, že se mám držet cest jsem nic nedal – já si budu chodit kde chci a jak chci. „Nenechám si od těch parenicožroutů diktovat, co mám dělat.“
Palouk halil hustý podrost zeleného lesa a já si začal zrovna pobrukovat svou oblíbenou hymnu, „Baníčku pívo s tebooou…“
Jenže tu se přede mnou objevil medvěd. Vrhl jsem po něm zbytek rohlíku, ale zbytečně. Hrozivě na mě hleděl a mně došlo, že musím vzít rozum do hrsti – buď ho zkusím přeprat nebo – ta horší možnost, mu nechám poslední piva. Vrhl jsem se proto neohroženě proti té hoře chlupů.
Bojoval jsem srdnatě, jako David proti Goliáši a má plná igelitka se zavířením trefila zvíře přímo do čenichu. Vítězoslavně jsem zařval, když se kolos ztratil mezi stromy.
„Baník, pííp,!“ zvolal jsem za ním vítězně.
Hledaje usedlosti bačů jsem zdolal jakousi horu, třebaže cesta dolů byla místy i po hlavě, kterou jsem si maličko rozbil o kamení. „Aspoň jsem rychleji dole,“ myslel jsem pozitivně.
A tu na mne s přibývající tmou vykouklo světélko z chalupy. Kolem bučely ovce a já věděl, že jsem došel do cíle.
Bača mi nechtěl otevřít, ale jakmile viděl mou milou tvář, svůj postoj přeci jen přehodnotil. Rány mi vypláchl borovičkou a začali jsme debatu o tom, co jsme s chlapama z Baníku řešili snad stokrát. O původu slovenštiny.
„Já si myslím,“ ukázal jsem prstem, „že slovenština vlastně neexistuje,“ hloubal jsem.
„Si sa musel dobre jebnúť do tej palice, že trepeš také hovadiny,“ odvětil nevzrušeně starší muž a uhladil si vous.
„Hovadiny?“ nevěřil jsem svým uším. „Já mám, panáčku, nastudováno! U nás v hospodě pod Bazaly ví i ten největší mamlas, jak to s tím Štúrem bylo. Vy tu máte akorát tu borovičku a nulový přehled! Chlastal někde na Hané a bo je to tam podobné, jako to jak šprechtěj, tak stačilo něco málo přimyslet a bylo na světě. Kdo ví, ten ví.“
Bača mlčky vstal a poodešel k ohništi. „A dál?“ utrousil ledabyle.
„Pak, když zjistil, co to natropil, radši se zastřelil. Jako myslel to dobře ten týpek. Neříkám. Ale nedal to. A tak se vymyslelo to, jak mu to jakože omylem vystřelilo. Ta gana jeho.“
Bača mě pohrabáčem zmlátil naprosto dokonale. „Ta ty teraz doopravdy vystrel dakedaj do rici!“ řval za mnou, když jsem se ztrácel kamsi do noci.
Ještě více než týden jsem bloudil hustými lesy východního Slovenska, přešel Vysoké Tatry a vyšel kdesi v Polsku. Měl jsem omrzliny a po mém stravování hmyzem a jinými lahůdkami jsem vzezřením nejvíc připomínal Gluma z Pána prstenů.
Alespoň jsem se dostal do zpráv, a to se povedlo málokomu. Titulky zněly: Pomatený český turista si chtěl prohlédnout Tatry, po týdnu v divočině se objevil v Polsku. Málem zemřel.
Hazard so životom: Slovenskí policajti a horská služba pátrajú po pôvode Čecha, ktorý nelegálne prekročil hranice a takmer zamrzol v Tatrách.
Patrne choromyseľný Čech sa vlámal na Spišský hrad a takmer zahynul v Tatrách: Našli ho v zúboženom stave!
Dovolená mi nicméně vyšla akorát. A navíc jsem si články vytiskl, zarámoval a pověsil nad televizi. Tak končí největší hrdinné dobrodružství mého života – jo, chlapi na Baníku budou závidět a zírat jak tele na nový vrata. Jsem větší celebrita než ten blbec, co si udělal rikšu ze staré Oktávky.
