Článek
Když Věnceslav Dubový stál již takřka mučivou věčnost – za 48 minut by tomu bylo hodinu, na Stodolní v Ostravě a stále zůstával bez zákazníka. Opět přibližně po sto dvaaosmdesáté proklel do desátého kolena každého člověka, majícího cokoli společného s osobní přepravou. „Ty holé prdele by nikam bez těch svých navigací netrefily!“ skřípal zuby a zlostně dlaní narazil do volantu. Následné křupnutí mu napovědělo, že nešlo o volant, ale páku směrovky, která kamsi odlétla. „Všem Boltům v Ostravě propíchám gumy! Vy gumy! Šupáci a boltošlapové! Matky aby vás potratily!“
Již několikátý rok marně s pivem v ruce vzdoroval tomuto kolosu se svou starou bytelnou a také dosti obitou Škodou Octavia z roku 1998, jenž s ním prožila dvojí zatčení ale rovněž dvojí úspěšnou honičku s Policií ČR. Rád žertoval, že je to 2:2 a až ta třetí rozhodne o vítězi.
Přesto, v roce 2026 už jeho Ovečka nebyla nejnovějším výkřikem techniky a rovněž tachometr, ukazující stav 837 tisíc svědčil o tom, že nezničitelné TDíčko pomalu dodělává, jako starý důlní valach, mířící rovnou do salámu. Tušil, ač by to nikdy nepřiznal, že svůj podíl na tom má i fritovací olej, jaký svého času pořizoval číhávaje každé pondělí u popelnic stánku s langoši – tehdy vyváželi hnědé zlato, jak tomu říkával.
Přesto Věnceslav nebyl ochoten, byť jen uvažovat o změně, řka svému okolí: „Nikdy ji neopustím. Nikdy! V roce její výroby naši vyhráli v Nagánu! Taková zhovadilost!“ A jeho názor neoblomil ani fakt, že na dálnici ve směru na Frýdek-Místek mu loni upadlo kolo, které, způsobivší dopravní nehodu, vlétlo přímo do hospody nedaleko silnice, kde důkladným průrazem všeho co mu stálo v cestě zdemolovalo výčep, a místní štamgasté Věnceslava pronásledovali ještě několik měsíců, kdy mu schválně pivem polili potahy – alespoň si rád nalhával, že to bylo pivo – a v nestřežené chvíli také bezostyšně zcizili sedadlo spolujezdce, řadící páku a rezervu, jíž pak triumfálně vystavili nad novým výčepem. Restaurace U Ohnivého kola se stala hitem.
Kolem jeho korábu silnic prošla parta výrostků a pořvávali všemožné nadávky a posměšky. „Kdes ten vrak vyhrabal, ses potápěl ve stoce?“ smál se jeden.
„Nesměj se mu, kdyby ten zadek uřízl, byla by z něj super rikša. Co ty na to, pane taxikář? Zapadl bys na TV Barrandov, kámo!“ pichlavě pronesl další.
„Jo, přímo… k Soudci Alexandrovi a Nebezpečným vztahům,“ smál se třetí. „Co je? Babka to sleduje.“
Měl sice u sebe pistoli, ale věděl, že když ji použil naposled, scházelo málo a šel do basy. Za svou svobodu vděčil pouze nápaditému JUDr. Zapíralovi. Byl to snad nejlepší advokát v republice. Prý dokonce nějakému magorovi pomohl u soudu vyhandlovat, že když se cítí jako netopýr – už nikdy nemusí do práce. Zimoval teď prý kdesi v Moravském krasu. Klikař.
Tehdy se to semlelo tak, že na něj párek důchodců zavolal policii proto, protože stál u východu pro pěší z parkoviště a oni museli kvůli tomu udělat celý jeden krok do trávy.
Stáli tam, trpělivě čekajíc, než strážnici přijedou, aby vše patřičně prošetřili. Policii nezajímalo, že tam stojí pouze z nouze, poněvadž v okolí jiné místo nebylo. „Máte holt černého Petra,“ sdělili mu vyhýbavě.
A tak se s hlubokým pokývnutím sehnul pod sedadlo a na pár uvědomělých letitých spokojeně se tvářících občanů, zodpovědných za jeho mastnou pokutu vystřílel celkem osm nábojů než byl přemožen. Ano, stihl dokonce přebít a dodnes byl za to na sebe potají pyšný.
Když nad tím zpětně přemítal, nikdy už pokuty neplatil, ať v okolí stál, kde chtěl. A ani nevadilo, že šlo pouze o poplašnou pistoli k plašení ptáků a jiné otravné havěti.
Proto po nadávkách těch mladých buranů pouze otevřel okýnko a jednou ranou do vzduchu adolescenty zahnal do uctivé vzdálenosti. Alespoň si to v tu chvíli myslel.
Po nějaké době na čelní sklo totiž dosedl kámen, vlastně spíš balvan. Dalších několik menších kamenných krychlí vykotlaných ze silnice pak rozvlnilo kapotu a zničilo světla. Jeho pouhých osmadvacet let stará kráska tam, na zaplivané Stodolní ulici vydechla naposledy.
Po týdnu myšlenek na sebevraždu Věnceslav dostal nápad, na který jej ve skutečnosti přivedl jeden z těch dobytků, co mu rozbil auto.
Další den již byl na magistrátu a během nekonečného čekání cítil, jak z něj to místo saje život, jako zlatokopka miliardáře.
Když přišel na řadu, připadal si ne na šedesát, ale přinejmenším na šedesát jedna let. „Chci provozovat rikšu,“ oznámil úřednici lakonicky.
Ta si jej změřila poněkud zastřeným pohledem. „Kolik bude vážit?“
Prohmatal se, „zapomněl jsem váhu v druhé bundě,“ odvětil kousavě.
Žena si vydechla a vypadalo to, že během té chvíle zestárla. „Pokud bude lehká, zapadá do jiné kategorie než potah. Povolení na potah vám vydám, ale musíte mít koně.“
Věnceslav zbystřil. Řekl, že má doma mezka Stáňu, jehož chtěl dávno upotřebit. Úřednice na něj z pod pytlovitých obočí upřela neobyčejně dlouhý skelný pohled. Scházely vteřiny a sanitka ji naživu nestihla.
Cirkulárka Ovečku rozkousla přesně vedví jako si dvě tlusté děti hamižně dělí krtkův dort. A kolo, ukradené před lety nyní již mrtvému sousedovi spojila v jednu bytost svářečka uloupená ve sběrném dvoře.
Věnceslav na rikšu po několika incidentech s kopnutím proudu připojil dynamo, aby mohl v zadní části svou pílí v ulicích zatopit, a na kufr si koupil na benzínce písmena, z nichž poskládal úhledný stříbrný nápis: Škoda RikšaQ. „Ano, teprve takhle budu nepřehlédnutelný,“ mumlal si spokojeně.
„Dědku stará, tebe snad ta krychle musela trefit do makovice,“ obořila se na něj jeho drahá choť nevybíravě. „Jiní chlapi jdou na ryby, rabujou, nebo chodí na hokej a ty ze sebe děláš akorát tak debila – podívej se na ten svůj pupek? Však bys nepřejel ani Frýdlantské mosty, nedej bože, že by někdo chtěl na ten krpál na Slezské, to by rovnou volali pohřební službu!“
„Kuš, ty promlčená vraždo,“ zformuloval. „Já ti ukážu! Všem ukážu! Každý v okolí bude znát jméno Věnceslav Dubový!“
„Až tě prohlásí za nesvéprávného, nečekej, že za tebou budu do blázince jezdit, poťapanče,“ podotkla, čímž rozprava skončila.
Věnceslav se postavil na své staré místo a nijak nevadilo, že březnové počasí bylo poněkud nevlídné. Měl dobré boty a na kole nové gumy i přehazovačku. Má přece moderní rikšu, ne nějakou hujdu z džungle severního Vietnamu.
Jako první přijeli policisté. „Pane, ehm, řidiči. Ukažte mi doklady od…“ přejel očima celou tu prapodivnou konstrukci, „vozu?“
„To je rikša, hošové, „osvětlil Věnceslav s úsměvem. Prostředek původně z Asie, mnou upravený na evropské poměry. Vzadu jsou sedačky i topení, chcete se projet mou jedinečnou Škodou RikšaQ?“ vybídl je s vážnou tváří.
Oba muži potlačující dávivý smích na okamžik zaváhali. „Tady píšou, že to je registrováno jako povoz, ale zvíře nevidím.“
Věnceslav smutně pokýval hlavou. „Můj mezek Stáňa odmítl šlapat a když jsem jej pak přesvědčil mrkví, pořád vám, od chvíle, co jsme vyjeli zatáčel mrcha jen a jen doprava. Buď měl svůj den, nebo je to sleporytýda.“ Strážci zákona se raději dál nevyptávali.
Lidé chodili kolem a nechápavě se zastavovali, jak úchylové před panoptikem. Krom fotek však Věnceslav neměl nic, čím by se pochlubil a tak četl staré knihy, vypůjčené z nedaleké knihobudky. Šlo o poezii. Věnceslav se rozhodl napravit fakt, že za celý život nedovedl ani pořádně vysvětlit jaký význam slovo poezie má.
Trvalo dlouho, než se kdokoli odvážil do rikši sednout a několikrát to stejně bylo pouze omylem. Jednou se dokonce známý místní houmlesák Venca pokusil pronajmout si sedadla jako svůj skvót, ale jinak stál Věnceslavův výtvor stále na stejném místě bez užitku.
Když se v květnu oteplilo a Věnceslav vážně přemítal, že udělá promoakci a bude jezdit nahoře nebo dole bez, skupina studentů odkudsi z Asie se nechala postupně vozit po celém centru – smůla byla prolomena, stejně jako jeho kolena další den.
„Čert aby to spral, za to stejně můžou ti zlořečení boltošlapové,“ skuhral ženě, nemohouce se postavit.
„A možná je vina jen na straně pomateného šílence, co ztratil kontakt s realitou,“ opáčila manželka.
„Dost! Řekli jsme jasně, že o strýci Kvídovi a jeho útoku koňmo na sídlo KSČ už mluvit nikdo v rodině nebude!“
Po pár dnech se dala Věnceslavova kolena dohromady, a tak usedl zpět na rikšu. Cestou jej však zastavili policisté, chtěje vědět, cokoli bližšího o jeho dopravním prostředku.
Věnceslav vytáhl z náprsní kapsy fotku lichokopitníka a podávajíce ji policistům líčil, jak dnes vyměnil mezka za své nohy. „To máte hroznou svízel, synci. Stanislav, ta potvora má chmelovou slepotu. Vyzunkl sousedovi celý sud Koníčka. Ironie co? Přilepil se pyskama k pípě a nemohli jsme jej odtrhnout. A teď to hovado vyspává opici.“
Jakmile Věnceslav s funěním Vodního buvola dorazil na své stanoviště, zákazníci si přáli odvést k vysokým pecím. Podotkl cosi o tom, že si nevšiml, že by měli něco s nohama avšak neochotně svolil.
Míjela je spousta aut. Některá s hlasitým troubením. Jiná s vulgárními slovy, která však Věnceslav pokaždé s gustem trumfl. Jak se jako smůla vlekli kolem Vysokých pecí, napadlo jej hromově zarecitovat, co se naučil za svých dlouhých pauz:
„U pece stojí Antonín topič,
dívá se v plameny kruté,
zda ocel se třepe a vře a pění,
či ještě studená …zzzbude…
…do háje a to tu u pecí není ani kopec,“ hekal. „To… byla bala-da o očích Topi…čových, vy nevzděla-ná chátro. Ste… ve škole neb-rali, co?“ Snažil se nedat na sobě nic znát, zhluboka se nadechl a sveřepě pokračoval podle svého:
„Kolem pecí se jak vítr ženu,
Za skřípení ozubených kol,
Hlavně abych umlčel ženu,
Nemám ani čas, hleděti vůkol,“
vydávil ze sebe pracně. Po příjezdu se pak chvatně zhroutil na parkovišti. Měl ale dobrý pocit, jednak proto, že nedostal infarkt ani mrtvici, ale také proto, že jen tato jediná pekelná jízda mu vydělala jako půl dne ježdění autem. „Já těm boltošlapům dám ještě bídu,“ drmolil si sám pro sebe, když pominula jeho paralýza.
Protože se nudil, tak během dlouhé chvíle doplnil na kufr své Škody RikšaQ ještě nápis – Živý potah, ½ koňské síly. Protože mu tolik naměřili na STK.
Zbytek odpoledne trávil hlavně oddechováním ze své druhé jízdy, vedoucí do Přívozu, kde následně o svůj pracně nabitý výdělek musel pěstmi soupeřit s místními, kteří, jak usoudil, využili jeho slabosti, kdy nehybně a téměř nedýchajíce ve stavu podobnému kómatu ležel v trávě.
Přivolaní policisté poté dali Věnceslavovi dýchnout a pak i za pravdu. Jen ho varovali před zbytečným používáním jeho poplašné pistole. „Chlape,“ kárali ho, „víte, že máte vroubek. Tady v Přívoze se to ještě snese, ale ne, že vás uvidíme s tím poplašňákem někde v centru. Úplně stačilo, jak jste se před nedávnem vsadili, kdo na Masarykáči vyleze výš na Morový sloup. Jojo, nekoukejte. My víme všechno! Je to památka obětem moru, vy hlupče! Nestačily vám za to ty veřejně prospěšné práce?“
„Máte pravdu, pánové,“ přisvědčil takřka kajícně. „Příště zkusíme raději most Miloše Sýkory, není tak na očích a teče pod ním Ostravice.“
„No vidíte, že to jde,“ chválil ho muž v uniformě.
„A kde máte mezka?“ zajímal se druhý.
„To byste nevěřili, chachaři,“ vrtěl hlavou. „On se ta potvora nějak vžil do tramvaje číslo 4. Pořád by ten šupák běhal jen na Výstaviště a Slezskou a zpátky. Úplnej potrat! A tak je doma v depu a má voraz.“
Když pojednou vezl centrem města Pražáky, rozhodl se, že jim také zarecituje. A tak funivě spustil, zatímco RikšaQ zastavil na červené:
„Sto roků v šach-tě žil… mlčel… jsem!
sto roků jsem kopal tento…. uhlí,
za sto-o-o let v ramenou bezmáslých,
kolena v železo mi ztuhly,“
dořekl a ztěžka oddechoval, spokojen se svým umem barda.
„Nemáte tam náhodou chyby,“ ozvalo se ze sedadel. „Bezmáslých?“
„Já jsem si jist, že ta ramena byla i bez másla,“ protestoval hrdě Věnceslav. „A když celé dny šlapu jak vymletej křeček v těchle pedálech, si pište, že mi kolena zatuhla v železo. Večer se někdy ani nepostavím… To je mládež,“ hartusil. „Furt nějakej problém. „abych vás nevyklopil někde v příkopě u silnice jak toho tatu od Maryčky Magdónové!“
Ten den měl ještě pět kšeftů. Rita se s dobrým počasím hrnula a pověst recitátora poezie spojeného s výletem jedinou rikšou v Ostravě se stávala větším lákadlem, než Bolt Tower a celá Dolní oblast Vítkovic. Málem každý kolemjdoucí si chtěl s Věnceslavem udělat fotku. Byl slavný. Že se občas lidé smějí, bral prostě tak, že jsou při pohledu na něj veselí.
A tak jednoho dne přijela do Ostravy točit TV Barrandov. Jakmile se štáb objevil u nevšedního prostředku, Věnceslav, jako místní král vystoupil ze svého povozu a čněl tam hrdě a neohroženě. „To jsem čekal, že se sem přise… přišourá spíš ČT, mají to tady za humny, ale nechce se jim nejspíš zvedat řitě.“
Neodbytná redaktorka Věnceslava důkladně vyzpovídala a když se zeptala na důvod, proč vlastně s tímto podnikem začal, odpověděl: „Zdraví. Nejsem teď tak agresivní na lidi a ty všivé boltošlapy! No a taky, protože střílet na lidi se mi nikdy moc neoplatilo.“
