Článek
Každý člověk má své sny, pro které je ochoten obětovat i vlastní matku. Mým snem bylo matku obětovat za to, abych už nemusel do práce, jenže žádný z pokusů ji výhodně prodat se nezdařil.
A tak jsem v pouhých dvaačtyřiceti musel skutečně hledat zaměstnání. A se slzami v očích jsem vydržel několik týdnů, které rovněž má manželka vítala. Její slzy však byly od dojetí, že jdu doopravdy z domu, neboť se tomu pokaždé zdráhala uvěřit.
„To je nejšťastnější den od chvíle, kdy tvou matku zavalil ten náklad polystyrenu a ona kus omylem vdechla,“ zajíkala se štěstím.
Mé místo pomocného vrátného ale vbrzku bylo nad mé síly a můj nadřízený pro mé přepracování žel neměl žádného pochopení. Pane Vydutý, Vaše pracovní morálka je stejná jako vaše příjmení – vypadá to, že existuje, ale je to pouhé zdání. Byl byste dobrý politik, Cecile. Ale i pomocný vrátný jste na hovno.“
Pomyslel jsem si, že to je vlastně kompliment, neboť politici jsou přece vzdělaní a čest jim rovněž není cizí. Přesto jsem opět musel přemítat nad tím, jak přestat pracovat již nadobro.
„Kdyby mi nedělal takový problém stavět stan, mohl jsem se stát bezdomovcem,“ dumal jsem nahlas v hospodě, pijíc tradičně na sekeru, „ale ani krabicové čůčo mému hrdlu nikdy moc nelahodilo,“ zalitoval jsem sklesle.
Když jsem za bědování své choti vycházel na další schůzku na pracovním úřadě, uvažoval jsem ještě usilovněji, ale spásný nápad se v mé nápadité mysli kdoví proč neobjevil. Stačil jsem se naštěstí vybrečet, než jsem došel do cíle své cesty.
Jakmile jsem si vzal lístek s pořadačem, nenápadně jsem jako špion zrakem zalétl k hloučku v rohu čekárny, vypadajícího, že se vyzná. Dřív jsem je tu nepotkal a tak jsem usoudil, že musejí mít techniku, jak být z práce unavení snad od školky – v duchu jsem se zaradoval – ti měli své omerty, kodexy, tajná vědění, o která se jistě podělí, pokud se jim vetřu do přízně.
„Chci znát vaše střežená umění,“ oslovil jsem je bez okolků, poněvadž jsem měl zanedlouho přijít na řadu. Nevěnovali mi však než letmý pohled a dál si vzrušeně švitořili mezi sebou. Domnívaje se, že k nim má žádost nedolétla, přistoupil jsem blíž a důrazně vše jako mantru opakoval.
„Odpal, pitomo,“ zabučelo to. Pak mě za salvy smíchu pěst zbavila vědomí a já si bezodkladně ustlal na podlaze jako kocour po celonočním mrouskání.
Kdosi do mě neuctivě kopl se slovy, „to svinstvo si běžte brát jinam, dobytku!“ Já však v té chvíli dostal další spásný nápad. Nehledě na drobný neúspěch u těch filutů jsem vyplivl dva zuby a rozpotácel se vpřed. Jako člen gestapa jsem málem vyrazil dveře a dosedl na židli naproti mladé slečny, která se mne patrně trochu polekala.
Zazubil jsem se a jelikož se vyděsila ještě víc, řekl jsem vlídně: „dobrý den. Nebojte, jsem neškodný, jen se identifikuji jako netopýr.“
Přes její řev, trochu připomínající nastartovaný křovinořez jsem jí ani nemohl sdělit, že nejsem žádný pobuda, nýbrž uvědomělý netopýr, a proto musím po státu požadovat invalidní důchod na základě celé plejády věcí.
Poté, co se konečně vyječela, jsem jí pokojně sdělil své jméno: Cecil Vydutý a oznámil, jak se celá věc má. Nechápal jsem však, jakým právem se mi krutě vysmála a navrch podotkla cosi o mé prostotě.
Chtěl jsem přeletět místnost a zamotat se jí do jejích nevzhledných vlasů, připomínajících mulet, ale chránilo ji plexisklo, do něhož jsem narazil.
„Ještě o mně uslyšíte!“ ucedil jsem dotčeně a vyšel s pohyby ne nepodobnými drsným marvelovským hrdinům, chtějící světu dokázat, své schopnosti.
S novou identitou jsem začal na odpolední ulici zjišťovat, že mi začíná vadit denní světlo, zhoršilo se mi vidění a sonar, podle něhož jsem se chtěl začít pozvolna orientovat v městské džungli, vypadl z provozu - tak rychle jako EET. A poprvé jsem znejistěl. Mžoural jsem snaže chytat se předmětů ve svém dosahu, až jsem se chytil do pasti – díry, jíž tu nedbale kopali dělníci, opravující vodovod.
„Chlape, spadl jste z višně?“ dolehl ke mně nelibozvučný hlas. „Všude jsou cedule a troje zábrany, že by tam nespadl ani debil!“
„Nejsem debil, jsem netopýr,“ opáčil jsem.
Další příchozivší dělníci na okraji díry propukli ve zlořečený smích. „Tak poleť ven,“ hýkali posměšně.
„To nevíte, že netopýři ze země nevzlétnou?“ kroutil jsem hlavou nad jejich nevzdělaností.
Další z těch neerudovaných hlupců pronesl. „Tak někdo zavolejte hasiče, ať si toho vola odvezou na záchytku.“
Zacloumal mnou záchvat vzteku nad tou omezeností. „Jste hluší? Jsem netopýr – volejte Zvíře v nouzi!“
Ačkoli jsem nakonec přeci jen musel vzít zavděk i hasiči, abych nezůstal v díře uvězněn jako bába pod kořenem, nedal jsem najevo své rozhořčení a doma se jal trénovat, jak být správný netopýr.
Na YouTube mne poučila písnička jménem Mojmír netopýr, která byla očividně velmi populární, pustilo si ji ke dvěma milionům diváků – a tomu už lze důvěřovat.
Cvičil jsem také lov hmyzu, zůstávajícího mi v zubech a zdokonaloval se ve zvucích, které netopýři vydávají. Doma přivrtal žebřiny, abych mohl spát hlavou dolů, přesto jsem měl nejraději starý klepáč na našem dvorku, na něhož jsem se mohl zavěsit. Nosil jsem také výhradně staré černé pončo s třásněmi, jež jsem potají uloupil ženě.
„Smrdíš jako tchoř, prase jedno,“ spílala mi po dvou týdnech, patrně ve snaze zviklat mé ryzí přesvědčení. Ale já se nedal. Netopýři se přece nekoupou a ani nepracují, pochopitelně. Mohl jsem pouze tu ubohou duši v její prostoduchosti politovat.
Bál jsem se létat příliš daleko, neboť mne děsila srážka s větrnou elektrárnou, a tak jsem většinu času lovil v blízkosti domova. Když jsem pojednou v noci létal po sídlišti, odkud sousedům záhadně zmizeli všichni malí mazlíčci, jako papoušci, křečci, morčata a jedna kočka, kterou prý dokázal Netopýr velký ulovit, jsem narazil na reklamní tabuli: JUDr. Zlatan Zapíral, a uhrančivý slogan: se mnou zapřete i vlastní matku, bylo mi předem jasné, že mám vyhráno.
Titulky ve všech novinách vyvolaly poprask po celé ČR. Identifikuji se jako netopýr! Státní správa poprvé v historii narazila na sonar, nebo: Příběh muže, který chce přechytračit úřady a vybojovat si právo na zimní spánek. Či také: Vyšinutý netopýří příživník chce vysávat stát.
Přesto byl můj obhájce, doktor Zapíral, neoblomný. „Můj klient, vážený soude, nikdy nebyl člověkem v právním slova smyslu. To, co vidíte, je pouze biomechanická schránka v dočasné formě Cecila Vydutého, leč uvnitř které tluče srdce ohroženého savce!“ Navíc se nedal ošálit prakticky žádnou otázkou. „Ctihodnosti, klient neodpovídá, neboť právě provádí sonifikaci soudní síně a vaše otázka se odrazila od protější stěny jako irelevantní.“
Ano. Sonar jsem již plně ovládl, stejně tak zvuky netopýra, neúnavně trénujíc mlaskáním a hvízdáním na bezostyšně chrápající manželku skrze zuby, které mi tehdy vyrazili na úřadu práce. Což jsem, dmouc se pýchou, v soudní síni k údivu všech několikrát předvedl.
A tak se stalo, že spravedlnost, ač slepá a tím netopýrům tolik podobná, sezdala, že jsem skutečně podle práva netopýrem.
V očích mé drahé choti jsem tolik upřímné radosti nikdy neviděl, zejména, když jsem jí oznámil, že jako netopýr musím též patřičně zimovat a vyhlédl jsem si pro to jeskyně v Moravském krasu, kde budu vegetovat několik měsíců, v příjemné teplotě osmi stupňů.
Nikdy jsem neviděl, aby byl kufr zabalený tak rychle.Manželka mne odprovodila co nejdál, popřála mi hodně nových zážitků se záchranáři, a ať prý domů nikterak nespěchám. Že stejně není kam. Tak přeci jen je to laskavá a starostlivá bytost.
Otočil jsem se vstříc novým zítřkům. „Zdalipak mají v Moravském krasu Wi-Fi?“ zauvažoval jsem nahlas.
