Článek
Pedagogický sbor připomínající oživlé mrtvoly, seděl jako tlupa štamgastů v nonstopu a předstíraje bedlivé naslouchání monologu principála Milomíra Kokosíka, se křečovitě ovíval návrhy na ředitelské důtky a občas i dvojkami z chování. Štamgasty vlastně také byli, alespoň někteří, zdárně odolávající vedení tohoto vedoucího pedagoga již desátým rokem, a to pouze s malými psychickými poruchami a povětšinou základními antidepresivy.
„Kolegové,“ pravil vítězně, „letos jsme ušetřili nejvíc peněz v historii školy, za což mě město ocenilo pochvalným mailem. A kdo měl pochyby o tom, že školník nezvládne spravovat čtyři budovy, nechť je vyveden tímto z omylu.“
„Ale pane řediteli,“ ozvala se jedna z učitelek, která z monologu jako jediná neupadla v klinickou smrt, „školník spadl do žumpy. Když ho bez… ehm, známek života po pár dnech vylovili, konstatoval lékař, že nespal asi tak tři dny.“
Někteří členové sboru a asistenti cosi mezi sebou ševelivě zamumlali.
„To není podstatné,“ oponoval rázně ředitel. „Dokázal jsem ušetřit? Dokázal. Nebudeme se tady zatěžovat malichernostmi. A dále… účetní zde bude již jen jednou za čtrnáct dní.“
„A proč ne rovnou jednou za měsíc, ty vole,“ zabučelo to z davu.
Kokosíkův obličej se rozzářil. „Vidíte! To je nápad,“ zapsal si poznámku. „Ačkoli uznávám,“ pokračoval, „že je poměrně teplo, sportovní slavnosti školy se rušit nebudou. Omluvenkou je jen potvrzení od lékaře. Městu je to sice jedno, ale já tam chci každou třídu, i kdyby mělo být čtyřicet ve stínu.“
„A nazveme to Hrou o přežití, kdyby se někdo ptal,“ opáčil zástupce pro sport Pitomis, rovněž nepostradatelný mozek školy, jehož největší slabinou byla tvrdá a měkká i, jak bylo patrné z každého pokusu o mail nebo kostrbaté zprávy.
Slovo si vzal zástupce ředitele pro první stupeň Proutek, připomínající monstrózně nafouklého, tři dny mrtvého lvouna vyvrženého mořem na břeh. „A protože je ve škole málo místa v učebnách, rozhodlo se vedení, že všechny půlené hodiny již nebudou půlené, ale spojované. Doba je zlá, musíme i nadále šetřit.“
Jakmile zazněly polohlasné výhružky a syčení vulgárních nadávek na adresu vedení, slova se ujal opět Kokosík. „Kolegové, oslovil je bodře, téměř otcovsky, „doufám, že globusy nejsou již užívány k výuce jak jsem žádal. Uděláme z nich rozmilou výzdobu šaten – přeměníme je na planety sluneční soustavy. Brigáda na to bude po vyučování. Všichni se účastníte.“
„Já mu asi skočím do úsměvu,“ ozval se neuváženě jeden z nových kolegů, nemající pro své mládí patřičnou trpělivost.
Netušil, že se tím připravil o prémie, které občas ten, kdo byl u ředitele v přízni dostal alespoň slíbené, jako když chudák, co našel v popelnici novou bundu slibuje hory doly tomu, co tolik štěstí neměl.
„Kolego,“ okřikla jej zástupkyně druhého stupně Baňatá, jíž se při jejím vlastním řevu zkroutil obličej jako při mrtvici a zaměstnanci v duchu jásali, že tím bude porada u konce. Žel po čtyřiceti osmi minutách čekání, se skoro svižně pokračovalo.
Všichni přítomní již připomínali namísto často vysokoškolsky vzdělaných učitelů torza pytlovitých trosek z hlavního nádraží, mátožně se komíhajících na vrzajících křeslech svých nekonečných muk.
Zástupkyně ke smůle těch trpících duší cosi drmolila, třebaže to chvílemi vypadalo, že i její těhotenství, trvající podle odhadů (a sázek) již dvacátý druhý měsíc konečně celé martyrium zvané porada, uzavře. Nestalo se. „Papíry,“ mumlala si pro sebe dutě, pracně vsazená do židle, „musí mít všechny papíry ke kontrole…“
Když bylo zřejmé, že její blábolení nebere konce, pokračoval Kokosík: „dnešní školní rok byl úspěšný i v tom, že nebyla žádná sebevražda…“
„Promiňte, pane řediteli,“ řekla kousavě další pedagožka, „a co ten skok z okna minulý měsíc?“
Ředitel mávl rukou, jako když odhání otravný hmyz, „to bylo ráno, před výukou, během školní hymny, tudíž se to nepočítá,“ usmál se lišácky.
Tu se Baňatá probrala z mrákot. „Papíry, připomínám, že budete mít vytištěné třídnické hodiny, potvrzení o konání akce pro výlety, povolení akce, třídní schůzky, jejich záznamy s podpisy rodičů, předmětové komise, potvrzení na stvrzenky za zničené i nezničené učebnice…“
„Moment, prosím,“ zahučel dutě jeden starý učitel a poprvé za celou poradu se pohnul. Osazenstvo kolem si zhluboka oddechlo, že není po smrti, neboť mu do důchodu scházelo pouhých sedmnáct let. „To budem zase tisknout i účtenky děckám, které nic neplatily?“
„Ano, co je na tom k nepochopení,“ ozval se Kokosík a vysloužil si stále hlasitější protesty. Někdo si ulevil vulgarismem, jiný se nerozpakoval vedení vyhrožovat násilným trestným činem. Nebylo to ale nic platné. Ještě než se všichni s vedením rozloučili, připomněl zástupce Pitomis, že vedení bude svědomitě procházet docházku každého zaměstnance, aby zjistilo, jestli všem sedí počty hodin a připomněl, že to platí až do posledního dne, a že všechna okna v přízemí i prvním patře jsou již pro jistotu opatřena mříží.
Dva kolegové se na zástupce vzápětí vrhli a obdařili jeho i ředitele několika přesnými zásahy pěstí, zejména do obličeje.
Když je vyváděli, začali se nepříčetně smát, nedbaje faktu, že budou čelit trestním oznámení za napadení, na což bylo ovšem vedení za ta léta celkem zvyklé. Každým rokem navíc fyzických ataků ubývalo.
Ředitel ještě na závěr pochválil sám sebe za největší počet gratulačních a jiných pochvalných mailů jeho vlastní osobě za deset let a dodal, že nože jako u těch dvou již na poradách nechce vidět, neboť zástupce Proutek nemusí vždy vše zachránit úctyhodnými zásobami podkožního tuku.
A tak začalo v tom ústavu, občas titulovaného i jako škola, posledních čtrnáct dní. Uzavírání známek, školní výlety a zmiňované vracení učebnic a malá trocha papírování. Učilo se do poslední chvíle, přičemž Kokosík, jemuž žáci vymysleli pokleslou vulgární přezdívku odkazující na mužské genitálie, obcházel za školní hymny, (kde dívky roztomile švitořily o radostech, sounáležitosti a krásných zážitcích ve škole, což reálně spíš každému postupně pláchlo mozek lépe než lobotomie), i když zrovna nehrála třídy, aby se přesvědčil, že je vše v úplném pořádku a probírá se, protože nejde o to, jestli je vše probráno, ale zdali se pracuje.
Během předposledního týdne jeden z vyučujících jménem Zajíček, odhopkal do nedaleké nálevny, kde při osmém panáku a třetím pivu přes silnici skrze otevřená okna zkoušel žáky z dějepisu. „Juchelíku, řekni to znova, jezdí tu tramvaje, není tě slyšet! Co? Slánský nebyl dělník v solných dolech! Za pět!“
Další pedagog Králíček zase neunesl tří stý poslech školní hymny, napjal své mocné zadní běhy a za triumfálního vyvrcholení písně o tom, že ve škole jsou všichni kámoši a to že jim sluší, doslova vylétl zavřeným oknem ven.
O tři dny později byl hospitalizován na oddělení duševních chorob v místním blázinci. Ředitel tento incident uzavřel slovy, že to byl pouze důsledek síly zážitku, jaký v lidech školní hymna dovede vzedmout.
Dalším, tentokrát smutným faktem bylo, že učitelé již nemohli za dobré známky konfiskovat například lepší svačiny nebo cigarety a probírat žákům peněženky, jak bývalo zvykem přes celý školní rok.
A tak alespoň někteří zkoušeli předat své znalosti posledním devátým ročníkům. Učitelka Střelcová přestřelila, když v posledních hodinách přírodopisu chtěla názorně předvádět žákům různé pochybné praktiky erotického zaměření.
Učitel Houba, učící v tandemu s vyučující Hřibovou chemii v deváté A, hráli flašku. Každý, na koho láhev hrdlem neoblomně spočinula, musel do sebe vpravit spravedlivě náhodné druhy alkoholu. Vyhrával ten, kdo vydržel nejdéle bez návštěvy toalety, či umyvadla. Kdo uboze vrhnul obsah žaludku příliš brzy, byl diskvalifikován a navždy vyřazen. Své jednání poté osvětlovali slovy: „Bylo to lepší, než kdyby pořád seděli na těch mobilech nebo hráli Dostihy a sázky jako někde na prvním stupni.“
Obecně se dost polevilo v kázni. Učitelé se občas zamykali v kabinetech, odmítaje vylézt, kabinet tělocviku se navíc zamkl tak dobře, že dveře nešly odemknout, a tak museli po pouhých třinácti hodinách všichni dolů po hromosvodu. Ředitel nehodlal kvůli jejich neopatrnosti a malomyslnosti přijít o zánovní, teprve třicet dva let starý zámek. A nic na jeho názoru nezměnil fakt, že jedna z vyučujících jménem Sýkorová při sestupu nešťastně došlápla, sletěla až k zemi a zlomila si páteř.
Ještě ten den ředitel volal do nemocnice, aby vyzvěděl, jak dlouhou dobu tam dotyčná strávila a zdali by nemohla přijet na poslední dny na vozíčku, protože škola prý stejně disponuje bezbariérovým přístupem.
Nutno dodat, že žáci si konec školního roku užili. Sedmý ročník si oblíbil dějepis, protože je přivedl na myšlenku defenestrace. A nezůstalo jen u myšlenky, neboť ve druhém patře mříže již nebyly.
Osmé ročníky zase uplatnily speciální výuku matematiky, která se sestávala z počítání karet, a tak školní výlet nemohl mít jiného cíle, než bylo místní kasino, kde je tajně propašoval jejich třídní, matikář Pokladský, díky němuž si všichni odnesli právě poklad v podobě třiceti čtyř tisíc a mnohdy i celoživotní závislosti na hazardu.
Zamítnut však byl výlet do pivovaru, což nelibě neslo zejména žactvo devátých ročníků, které tam jezdívaly každoročně zkoumat taje výroby piva, protože podle ředitele prý jejich třídní dodal seznam účastníků pouhé tři dny před odjezdem. Náhradou se proto pro vybrané jedince stala polosoukromá návštěva lihovaru, jíž měl právě třídní Rumpivský, zapřisáhlý abstinent, ve sklepě svého domu. Tam všem ukázal, co všechno dokáže s útrobami těla provést démon alkohol.
A tak se přeci jen školní rok nachýlil ke svému nevyhnutelnému konci. Mnozí zaměstnanci školy se polohlasem modlili v každém koutě, někteří plakaje štěstím, že si dokázali zachovat alespoň kousek zdravého rozumu.
Jiní si před vydáváním vysvědčení jako každoročně v kabinetu nahlas předčítali ředitelovy výroky a prohlášení, kde nešetřil květnatými slovními spojeními, často znějícími, jako kdyby je psal žák druhé třídy, co zaslechl slovo neboť, nebo rovnou postrádaly logiku.
Často propukali v cynický zlořečený smích, když ředitel v dokumentu připomínal svůj zájem o školu. Jedna z učitelek se smíchy počůrala, jakmile zazněla pasáž: Mým přáním je, aby všichni zaměstnanci pracovali ve stabilním prostředí, bez jakékoli zbytečné zátěže.
Pokračovalo se slovy o spravedlnosti, dobrých mravech a jak si zakládá na tom, aby ve škole nastalo „panování příjemného klima“. Během části, kde zmiňoval, že má k lidem empatii, se jednomu z asistentů pedagoga musela volat rychlá záchranná služba a nebožák byl pro následky šoku hospitalizován, jako mnoho jeho spolupracovníků během školního roku. Na nosítkách se pokusil vtipkovat, že je také v klubu, načež museli záchranáři užít defibrilátoru.
Na slavnostní předávání vysvědčení zbytky učitelského sboru zamířily, za posledního zpěvu „oblíbené“ hymny mrákotně do svých tříd.
Během hodiny ředitel ještě naposledy vše prosvětlil svým několikaminutovým pokusem o projev, kdy chtěl patrně zcela upřímně popřát hezké prázdniny. Namísto toho se žel z reproduktoru ozývalo praskání a po dalších pokusech vždy jen jedno slovo. Při čtvrtém či pátém pokusu už se málokdo vydržel nesmát a žáci před školou poté nešetřili vtipy.
„Příště by mohl ředitel navléct kostým klauna a chodit po třídách rovnou. Takhle na dálku to nemá takové grády,“ povídal jeden.
„No jako opakovat jeden vtip dokola, Milomír to moc nezandal. Myšlenka je málo.“
„Já ho cením, ten vtip se povedl. Uvidíme, co bude za rok,“ krčila rameny další z žákyň.
A tak nakonec přeci jen čas školního roku uplynul, třebaže se celé měsíce pro všechny zaměstnance zdály jako v časové smyčce a mnohdy připomínaly pracovní tábor, odkud ne všichni odešli tak, jak do něj vstoupili.
Mátožné postavy učitelů si roztřesenými údy ještě čipem „odpíply“ odchod jako v každé dobré fabrice, a poté se vrávoravě jedna po druhé prosmýkaly vrátnicí, připomínající bránu svatého Petra. Dvě z nich v tu chvíli, nevěře vlastnímu štěstí dostaly takřka souběžně srdeční zástavu.
Poslední zpráva: zkuste si dotipnout, které ze situací jsou pravdivé a kdy čtenáře jen tahám za nos.
