Článek
Jednou v noci, když se Tio a Mou procházeli po lese, uslyšeli tichý pláč. Rozhlíželi se kolem sebe, ale nikoho neviděli. Začali tedy prolézat křoví, obcházeli stromy a nakukovali do nor, až dorazili k místu, kde byl z velkých kamenů vytvořený kruh a uprostřed dohořívalo dřevo. Pláč zesiloval, ale ať se Plší pomocníci dívali napravo nebo nalevo, nikoho neviděli. Začali tedy kruh obcházet, až najednou spatřili u jednoho z kamenů malou ještěrku.
„Proč pláčeš, ještěrko?“ zeptal se Tio, zatímco Mou si ji z blízka prohlížela.
„Mám ocásek zachycený pod kamenem a nemůžu pryč. Lidé si tu vytvořili ohniště a nevšimli si, že na mě jeden z kamenů spadl,“ odpověděla uplakaná ještěrka.
„Tio, jak jí můžeme pomoct?“ zeptala Mou, zatímco její starší bráška přemýšlel, jak by se jim podařilo kámen odkutálet pryč.
„Pojďme zkusit do toho kamene zatlačit a odsunout ho,“ řekl Tio a oba se do něj zapřeli.
Kámen byl ale moc velký a těžký a tak se ani nehnul. Tio tedy přemýšlel dál, zatímco Mou poskakovala kolem ohniště a hledala klacíky, kterými by mohla do kamene šťouchat.
Najednou Tio pronesl: „Mou, sami to nezvládneme! Musíme zavolat pomoc!“
Mou hned pochopila, co tím Tio myslí, našla dva menší kameny a zeptala se:
„Jaké číslo mám vyťukat, aby nám přišla na pomoc zvířátka, která zvládnou vytáhnout ještěrku z pod kamene jako policisté, ošetřit její ocásek jako zdravotníci a ještě uhasit doutnající oheň jako hasiči?“
Tio se na chvíli zamyslel, a pak důrazně řekl: „1-1-2.“
Mou hned vzala do každé ruky jeden kámen a začala s nimi o sebe bouchat – nejprve jednou, pak chvíli nic, poté zase jednou, opět pauza a nakonec dvakrát za sebou.
V tu chvíli se to na zemi začalo hemžit tisíci malými mravenečky, kteří díky své spolupráci zvládli odkutálet velký kámen, odnést ještěrku do lesní nemocnice, i uhasit dohořívající oheň díky nedalekému potůčku.
Tio a Mou jen opodál sledovali, jak se mravenci kolem ohniště hemží a když bylo vše zase tak, jak má v lese být, jeden ze zvířecích záchranářů za nimi přišel a řekl:
„Děkujeme vám, že jste nás zavolali, abyste ochránili les i jeho obyvatele. A máme vám vyřídit poděkování i od ještěrky, kterou už v lesní nemocnici ošetřili a ocásek bude mít v pořádku.“
Plší sourozenci se na mravence usmáli a Tio odpověděl:
„Rádo se stalo, my taky děkujeme, že jste tak rychle přišli.“
„A já už nikdy nezapomenu, že mám volat 1-1-2, pokud nevím, jestli potřebuji zdravotníky, hasiče nebo policisty,“ pronesla Mou.
A tak je to děti i v našem lidském životě. Pokud se ocitnete v situaci, kdy budete potřebovat pomoc, ale nebudete vědět, na koho z našich záchranných složek se obrátit, volejte číslo 112, neboli 1-1-2.
