Článek
„Hoří! Hoří! Utíkejte!“ křičela do dutiny stromu, kde bydleli Plší pomocníci, jejich sousedka veverka.
Tio a Mou vykoukli ven a protože bydleli téměř na vrcholu vysokého dubu, viděli, jak se nad stromy vznáší kouř. Spolu s maminkou a tatínkem seskákali dolů na zem a začali utíkat směrem z lesa. Když už byli těsně na okraji, celí zadýchaní se zastavili a tatínek plch povídá:
„Všechna zvířátka z lesa utekla. Musíme dát tedy aspoň my vědět bobrům, aby ten požár uhasili.“
„Skvělý nápad, jak to uděláme?“ zeptala se maminka plšice a v tu chvíli Tio řekl:
„Zavoláme 1-5-0! Mou, doběhni támhle k dutému stromu a zakřič do něj ta čísla!“
Mou na nic nečekala, přiběhla k dutině a zakřičela do ní 1-5-0.
V tu chvíli se ozvalo hlasité plácání ocasy o hladinu blízkého rybníčku a také tiché bručení. A než plší rodinka napočítala do třiceti, kouř nad stromy téměř zmizel a ptáci i veverky začali hlásit ostatním zvířátkům, že už se mohou pomalu vracet domů.
I plší rodinka se tedy vydala ke svému dubu a doufala, že ho oheň nespálil. Štěstí jim ale přálo a stejně tak většině zvířátek. Požár, který způsobili lidé špatně uhašeným ohništěm, byl totiž malý a zasáhl jen nejbližší stromy. Ty bobři na závěr záchranné akce ohlodali a postavili si z nich další hráz.
Tio a Mou jim došli k rybníčku poděkovat za záchranu jejich domova a poté se vydali dospat to, co zameškali.
I vy, děti, můžete teď klidně spát. A kdybyste náhodou někdy potřebovali uhasit oheň, na který by nestačili ani vaši rodiče, pamatujte na číslo 150, neboli 1-5-0.
