Článek
Nad lesem už svítil úplněk a Tio s Mou se proháněli po větvích. Jako obvykle to byl právě Tio, kdo se snažil svou mladší sestru chytit. Byla ale rychlejší a mrštnější, proto se často stávalo, že se mu schovala a on ji nemohl najít. A tak tomu bylo i této noci.
Mou tak nadšeně přeskakovala z jedné větve na druhou, proplétala se křovím a pelášila přes kameny, že si ani nevšimla, že zaběhla do chatové oblasti, kterou neznala. Když se zastavila a zjistila, že neví, kde je, vyděsila se.
Mou hledá cestu domů
„Tio?“ zapískala jednou. Dvakrát. Třikrát. Nikdo se ale neozval zpět.
Ještě chvíli trvalo, než jí došlo, že se opravdu ztratila. Celá ztuhla a schoulená na větvi začala přemýšlet, co má dělat. V tom si vzpomněla, že jí zrovna nedávno Tio vyprávěl příběh o ztraceném selátku. To si nemělo jak zavolat o pomoc, ale pamatovalo si, že mu maminka prasnice říkala:
„Když se, selátko, ztratíš, nejprve se zastav, rozhlédni se a několikrát zavolej.“
A tak to Mou udělala - rozhlédla se na všechny strany, jestli neuvidí, neucítí nebo neuslyší něco známého. Ale nic. Všude bylo ticho a klid. Ještě jednou tedy zavolala Tiovo jméno a když se nic nedělo, znovu zapřemýšlela nad tím, jak příběh o selátku pokračoval.
„Pokud se někdy ocitneš úplně samo na neznámém místě a nedokážeš najít cestu zpět…“ vysvětlovala selátku v příběhu jeho maminka, „…zůstaň tam, nikam nechoď a kvič.“
„To je ono!“ zapískala Mou radostně. „Zůstanu tady a budu pískat Tiovo jméno!“
A jak řekla, tak udělala. Vyšplhala na vrchol blízkého stromu, začala pískat a doufala, že ji brzy někdo najde.
Nebojte, děti, Mou se zase vrátí domů. Na konec tohoto příběhu si ale musíte ještě počkat.
Ztratit se třeba v lese nebo na jiném opuštěném místě ale můžete i vy. Proto pamatujte: Jste-li někde úplně samy, nevíte, kudy se vrátit zpátky a nemůžete-li si zavolat pomoc, zůstaňte na místě a křičte. Ale nepřehánějte to - šetřete síly, ať o sobě můžete dát vědět i ve chvíli, kdy někoho v blízkosti uslyšíte.
