Pašování miminka v mosazné pánvi. Skandál, který změnil dějiny Evropy a svrhl krále z trůnu

Pro stárnoucího anglického, skotského a irského krále Jakuba II. a jeho druhou manželku Marii Beatrice d’Este, známou také jako Marie z Modeny, to byl velký den. 10. června 1688 se jim narodil zdravý syn, který se tím okamžikem stal princem z Walesu. Jenomže zbytek země s nimi radost nesdílel. Namísto toho se spustil řetězec událostí, které matku, otce i malého Jakuba Františka Stuarta donutily opustit Anglii a zbytek života strávit ve vyhnanství.

Slavná revoluce, jak ji nazvali historici, je považovaná za významný historický mezník. Anglický parlament při ní svrhl krále a dosadil jiného, čímž odstartoval éru konstituční monarchie, která trvá dodnes a která ve svých bouřlivých počátcích vystavěla základy demokraciím po celé Evropě. Hlavní příčiny revoluce byly zjevné a prosté: Jakub II. i jeho manželka byli katolíci a narození dědice znamenalo, že zemi i nadále povede katolická dynastie. To ale bylo pro protestantský parlament naprosto nepřijatelné.

Protestanti proto hledali východisko. A shodli se na tom, že do čela monarchie dosadí Viléma Oranžského, místodržitele Nizozemské republiky. Ten byl ostatně žhavým kandidátem na příštího krále už před oznámením královnina těhotenství. Byl oddaným protestantem a do karet mu hrála i působivá vojenská kariéra. Na kontě měl vítězství třeba nad francouzským králem Ludvíkem XIV. Na trůn si ale mohl činit nárok i coby manžel nejstarší dcery Jakuba II., princezny Marie, a zároveň jako vnuk bývalého krále Karla I. z matčiny strany.

Ačkoliv Jakub II. platil za katolíka se silnými autoritářskými sklony, protestantské elity zůstávaly dlouhou dobu klidné. Neočekávaly, že by mohl již přes sto let zavedenému anglikánskému zřízení způsobit vážnější škody. Král byl s Marií z Modeny ženatý už patnáct let a co se týče potomstva, držela se jich smůla a neštěstí. Jejich nejdéle žijící dítě, dcera Isabela, zemřela jako čtyřletá v roce 1681. Princeznu Marii měl Jakub II. z prvního manželství s Annou Hydeovou. Když se proto narodil zdravý mužský dědic katolického vyznání, pro protestanty to znamenalo velmi nežádoucí zvrat. Podle britských nástupnických pravidel měl syn nezpochybnitelnou přednost před dcerou, natožpak za okolností, kdy pro královnu byla nevlastní.

Mezi protestanty kvůli Jakubovi Františkovi Stuartovi zavládlo zoufalství, kvůli kterému se uchýlili ke křivým obviněním, fámám a drsné propagandě. Hodlali podkopat katolickou budoucnost za každou cenu.

Už během královnina těhotenství se tak šířily vymyšlené zvěsti, že se jedná o podvod a Marie z Modeny má břicho jen vycpané. Dokonce se mezi lidmi vyprávělo, že královský dvůr nechá do porodní komnaty propašovat cizí dítě, které pak bude vydávat za prince. V reakci na to se Jakub II. postaral o to, aby se z porodu stala nejsledovanější událost v celé zemi a aby u něj nechyběli svědci. Přítomnost šlechticů nebyla u významných porodů ničím novým, na Marii z Modeny se ale přišlo podívat nevídané množství lidí, říká se, že až sedmdesát. Výpovědi všech přítomných mužl a žen se pečlivě zaznamenaly a použily se pro účely vyšetřování, které inicioval sám král s cílem potvrdit, že jeho syn je opravdu jeho synem. Výsledky 22. října 1688 předložil královské radě. Neprůstřelný soubor svědectví měl však úplně opačný účinek.

Jednoho zdánlivě bezvýznamného detailu se totiž chytili takzvaní vilémovci, protestantská frakce, která chtěla prosadit vládu Viléma Oranžského a Jakuba II. z trůnu naopak odstranit. Jednalo se o poznámku porodní báby Margaret Dawsonové, která uvedla, že během porodu do komnaty kdosi přinesl takzvanou zahřívací pánev. V podstatě šlo o kastrůlek naplněný uhlíky, který se vkládal mezi vrstvy matrace, aby bylo lůžko pohodlně teplé. Vilémovci na základě toho vymysleli příběh o tom, že do místnosti v zahřívací mosazné pánvi propašovali dítě mlynáře, které teď vydávají za katolického prince.

Aféra se záhy rozšířila po celém království a vešla ve známost jako „skandál se zahřívací pánví“. Vilém Oranžský se hned chopil příležitosti a údajnou nelegitimitou následníka trůnu ospravedlňoval svou invazi do Anglie v listopadu 1688. Z Amsterdamu však nevyslal jen lodě a vojáky. Nechtěl, aby invaze vstoupila do dějin jako prosté dobytí země. Vilém chtěl coby zastánce republikánských myšlenek vládnout se souhlasem britského lidu, nebo přinejmenším s podporou vlivných elit. Těžil z toho, co už v tehdejší Nizozemské republice spolehlivě fungovalo. Tedy to, že přízeň veřejnosti se nejlépe získává prostřednictvím svobodného tisku.

Vůbec to ale nebylo tak čestné, jak by to mohlo znít. Nizozemské noviny při slavné revoluci do Londýna houfně proudily, jen pravdu ale rozhodně nešířily. Na popud vilémovců naopak ještě fámy ohledně porodu přiživovaly. Například v jednom vydání se karikaturou snažily veřejnost přesvědčit, že údajně předstírané těhotenství vymyslel jezuitský kněz Edward Petre. Noviny přitom pracovaly i s verzí, že dítě může být skutečně královnino, jeho otcem by pak ale byl právě Petre.

Největší obětí těchto lží se stala Marie z Modeny. Podle četných svědectví vedla klidný a počestný život a byla oddaná svému manželovi, přestože on sám měl mnoho milenek, se kterými se vídal i dlouhodobě. Obzvlášť těžkou ránou pro ni byla situace, kdy se proti ní obrátila její mladší nevlastní dcera princezna Anna. Královna s ní vždy měla přátelský vztah, přesto se od ní Anna odvrátila.

Své sestře princezně Marii, která se až do poslední chvíle zdráhala podílet se na svržení vlastního otce, poslala do Nizozemska dopis. Ten měl potvrzovat, že královna nosila falešné břicho. Marie se tak nechala definitivně přesvědčit k podpoře invaze svého manžela. Stejně tak se k ní přiklonilo obyvatelstvo Londýna. Podle historiků to byl právě okamžik, kdy se Anna připojila k rebelům, kdy Jakub II. ztratil naději a s rodinou, která ho nezradila, uprchl ze země.

V roce 1968 už Jakub II, Marie i Jakub František Stuart pobývali ve Francii, zatímco jejich království už de facto vládl Vilém III. s Marií II. Stuartovnou. Je až šokující, že k tomuto zásadnímu převratu, který zásadně ovlivnil další dějiny celé Evropy, vedlo překroucení drobné poznámky jedné porodní báby.

Tvrzení o pašování miminka v kastrůlku ale nebyl hlavní příčinou slavné revoluce. Vilém stavěl loděk, shromažďoval vojsko a spřádal plány s anglickými přívrženci, jak svrhnout svého tchána a zároveň strýce, už v roce 1687, tedy o rok dříve, než všechno vypuklo. Nejspíš by k invazi využil jakoukoliv záminku, která by se zrovna namanula. Snad nejpozoruhodnější na tomto příběhu je fakt, že tehdejší Angličané byli ochotní uvěřit (anebo to alespoň předstírat) něčemu, co je z dnešního pohledu zjevná pomluva a lež.

Jakub II. zemřel o dvanáct let později na zámku Saint-Germain, který dostal od svého bratrance Ludvíka XIV. Marie z Modeny strávila zbytek života v žalu ve francouzském klášteře. A jejich syn, který se měl jednoho dne stát králem Jakubem III., vyrůstal na zámku ve Versailles bez jakýchkoliv vzpomínek na Anglii a s téměř nulovou nadějí, že někdy získá to, co mu právem náleželo. O jeho výchovu se postaral Ludvík XIV. Nároku na trůn se nikdy nevzdal, dokonce stál v čele jakobitských povstání, už to ale nebylo nic platné. Nakonec našel útočiště u papeže a v Římě už zůstal.

Přestože byl až do své smrti právoplatným králem a tím se měl stát i jeho syn Karel Eduard Stuart, protestantský parlament nástupnická pravidla změnil a novým zákonem vyloučil všechny katolíky z nástupnické linie. Ten platí dodnes.

Zdroje: Stuarts Online, History of Parliament, Wikipedia, Epoch, Royal Central