Americké město mělo vydělat jmění, místo toho hoří už 60 let. S plameny a kouřem tu dodnes žijí lidé

Když John Lokitis z americké Pensylvánie poprvé navštívil místo, kde ještě před pár lety stával jeho rodný dům, jen stěží se ubránil slzám. Zřetelně cítil, jak se mu při pohledu na trosky u jeho nohou žaludek svírá úzkostí, a dlaň, kterou držel křečovitě sevřenou v kapse, se mu při vzpomínce na tu nespravedlnost znovu opotila.

Tady bývala předzahrádka, na které si hrával jako dítě. Tady příjezdová cesta, u které jeho otec parkoval svůj první Ford. Tady branka, chodníček a malý záhonek s bylinkami, které jeho matka přidávala do nedělní polévky. Všechno to zmizelo na přelomu tisíciletí, když vláda Spojených států amerických nařídila demolici všech zbývající domů v celé čtvrti. Stačilo jedno razítko na úředním rozhodnutí, pár zásahů demoliční koulí a během chvíle bylo všechno pryč.

John roky bojoval za to, aby mohl v domě zůstat. Zástavba v jeho ulici patřila k těm posledním, které zůstaly stát uprostřed měsíční krajiny Centralie - kdysi hrdého a soběstačného uhelného města, které v roce 1961 zničil požár uhelného dolu a které dodnes nepřestalo hořet. Většina obyvatel opustila město během 70. let, další stovky byly násilně vystěhovány o deset let později. Našli se ale i takoví, kteří své domovy odmítali opustit. John marně přesvědčoval úřady, že navzdory doutnajícímu podloží jeho domu žádné nebezpečí nehrozí, a spolu se sousedy sepisoval petice, ve kterých požadoval, aby je stát nechal ve městě dožít. Když pak obdržel příkaz k vystěhování, vnímal to jako donebevolající křivdu, se kterou se nehodlal smířit.

Městečko Centralia bylo původně malá hornická komunita založená v polovině 19. století na východě Pensylvánie. V roce 1856 zde byly otevřeny první dva doly na těžbu černého uhlí, v roce 1866 získala osada status města a do roku 1980 se místní populace rozrostla z původních pár set na 2761 obyvatel - většinou horníků, kteří se sem přestěhovali za prací i s celými svými rodinami. Jestli se vám to zdá málo, pak věřte, že na městečko o pár čtvrtích to bylo až příliš. V době svého největšího rozkvětu měla Centralia sedm kostelů, pět hotelů, dvě divadla, 27 saloonů, 14 obchodů s potravinami a stejně tolik důlních šacht, které měly svým majitelům, největším uhelným společnostem své doby, vydělat královské jmění. Trvalo skoro čtyřicet let, než zdejší produkce černého uhlí vystoupala ke svému vrcholu, jen aby poté s počátkem první světové války prudce klesla, když mladí horníci ve velkém odcházeli do armády. Pád newyorské burzy v roce 1929 pak už jen uspíšil nevyhnutelné: většina těžebních společností začala své šachty a důlní činnost se plíživě přesouvala z legální sféry do nelegální. Propuštění horníci pokračovali v těžbě načerno v uzavřených dolech, bez povolení a pro potřeby soukromých zadavatelů, kde těžili uhlí metodou zvanou pillar-robbing - osekávali ho z uhelných pilířů, které byly v dolech ponechány jako opora střech. Vedení města nad tím, že si pár nezaměstnaných horníků přivydělávalo sběrem uhlí z mrtvých dolů, dlouho a chápavě přivíralo oči. Nikoho netrápilo, že důlní klenby těmito nešetrnými zásahy ztratily stabilitu a začaly se hroutit, ani to, že horníci zakládají v blízkosti dolů nelegální skládky, na kterých hromadí doslova vše, co jim odpadlo od ruky. Jak fatální následky měla tato lehkovážnost se mělo ukázat v roce 1962, který udělal za stoletou historií uhelného města Centralie tlustou a velmi bolestivou čáru.

Moderní analytici se dodnes nemohou shodnout na přesných příčinách vzniku požáru. Je pravděpodobné, že na počátku toho všeho stála souhra nešťastných náhod a banální chyba v úsudku. V květnu roku 1962 nařídil starosta města zlikvidovat nelegální skládku, která vyrostla v opuštěném dolu u hřbitova Odd Fellows v těsné blízkosti města. Městská rada najala pět členů hasičského sboru, aby skládku odstranili tehdy zcela běžným a legálním postupem: měli ji zapálit a prostě čekat, až odpad shoří na uhel. Nikoho z hasičů bohužel nenapadlo utěsnit dno skládky, a tak místo toho, aby oheň samovolně vyhasl, jiskry přeskočily dírami v podkladu a pronikly dovnitř uhelné sloje, kde vznítily zásoby uhlí. Podzemím vedla síť šacht se slepými uličkami, zákoutími a komorami, které byly natolik poškozeny ilegální těžbou, že nebylo možné je přesně zmapovat. Stěny šachty byly navíc plné prasklin a chodby fungovaly jako komíny a ventilace, takže oheň měl dostatek kyslíku k tomu, aby se udržel v plné síle. Všechny tyto okolnosti způsobily, že se požár šířil pomalu, zákeřně a zcela nekontrolovatelně.

V příštích desetiletích musel čelit hasičský sbor Centralie vlnám nevraživosti, protože podle názoru veřejnosti nedokázali jeho příslušníci požár uhasit včas. Faktem je, že hašení požáru v podzemí je technologicky tak náročné, že i v dnešní době najdeme případy, kdy je považováno za prakticky nemožné. Podzemní požáry se šíří, aniž bychom mohli sledovat jejich pohyb, a je velice těžké vypátrat jejich ohnisko. I pokud se náhodou podaří ohnisko určit, může být nereálné k němu vůbec proniknout. U důlních šacht je situace komplikovanější o to, že jsou tvořeny spletitým a rozsáhlým komplexem chodeb, což značně ztěžuje možnost zásahu. V případě dolu v Centralii šlo navíc o prostory, které se už před vznícením nacházely v katastrofálním stavu.

Hasiči se i přesto snažili požár uhasit. Prvních sedm let požáru si vystačili jen s poléváním vodou a zasypávání hlínou a pískem, což byly tehdy standardní metody, které ale v tak specifické situaci neměly valnou naději na úspěch. Hašení vodou nestačilo proto, že požár se v době zásahu rozšířil kilometry pod povrch, utlumení přívodu kyslíku pomocí písku zase způsobilo posun půdy a vznik nových otvorů, kterými mohl oheň dále dýchat. Mezi lety 1970 a 1980 byly v okolí vzníceného dolu vyhloubeny vrty, aby se zjistilo, jak přesně hluboko požár sahá. Potvrdili si ale jen to, co dobře věděli už předtím: že rozsah požáru je tak velký, že pravděpodobně už nikdy uhasit nepůjde.

Členové městské rady se dlouho snažili uchlácholit myšlenkou, že požár hluboko v podzemí se nijak nedotýká života na povrchu. Obyvatelé města byli o neštěstí informováni jako o neškodném incidentu, který se občas prostě stává. Vše se změnilo roku 1979, když tehdejší starosta a zároveň majitel čerpací stanice John Coddington vložil měrku do jedné ze svých podzemních nádrží, aby zkontroloval hladinu paliva. Když měrku vytáhl, všiml si, že je na dotyk horká. Spustil proto do nádrže teploměr na provázku a byl šokován, když zjistil, že ukazuje hodnotu 77,8 °C.

Městské radě přesto trvalo další dva roky, než oficiálně přiznala problém. V roce 1981 se jedenáctiletý obyvatel města Todd Domboski propadl otvorem v zemi, který se náhle objevil pod jeho nohama na zahradě jeho babičky. Otvor vznikl v přímém důsledky podzemního požáru a ústil do tunelu hlubokého asi 45 metrů. Chlapec se jako zázrakem stihl zachytit kořenu stromu a jeho bratranci se podařilo ho včas vytáhnout, i tak ale utržil vážné popáleniny ze stoupající horké páry. Analýzou páry se zjistilo, že obsahuje smrtelně vysokou hladinu oxidu uhelnatého.

Navzdory hmatatelným důkazům o zamoření města zůstali obyvatelé Centralie v otázce možného nebezpečí názorově rozděleni. Případ Todda Domboskiho sice některé z obyvatel přiměl alespoň uvažovat nad evakuací, stále ale převažovala silná neochota odejít. Teprve, když v roce 1983 uvolnil Kongres Spojených států více než 42 milionů dolarů na úhradu nákladů spojených s vystěhováním, většina z obyvatel bez díků souhlasila.

Od začátku 80. let se vládní orgány snažily nemovitosti v Centralii vykoupit. Narazily na zarputilý odpor starousedlíků, kteří své domovy nehodlali opustit za žádnou cenu. V centru nejtvrdšího odporu stanul poslední starosta města Carl Womer, jehož rodina žila v Centralii od jejího založení. Protože odpůrci evakuace v čele s Womerem veškeré dohody vytrvale odmítali, úřady přistoupily k uplatnění práva vyvlastnění. Podle pátého dodatku americké Ústavy má vláda právo vyvlastnit soukromý majetek, pokud je vyvlastnění ve veřejném zájmu a pokud poskytne soukromým majitelům náležité odstupné. Do roku 1992 došlo k vyvlastnění většiny nemovitostí ve městě a do roku 2002 byly ukončeny právní spory i s těmi nejtvrdšími odpůrci. Trvalo ale ještě několik let, než byly srovnány se zemí poslední nemovitosti určené k demolici - mezi nimi i dům Johna Lokitise. Některým obyvatelům se i přesto podařilo vysoudit dohodu, podle které mohli zůstat ve městě až do své smrti. Mezi posledními, kdo legálně město obýval, byl i starosta Womer, který zemřel roku 2014. Jeho dcera Kathi žila v domě až do roku 2016, kdy ho musela kvůli opustit kvůli pozbytí vlastnických práv. Ještě toho roku byl dům srovnán se zemí.

John Lokitis, Carl Womer i někteří z dalších obyvatel Centralie dlouho věřili, že demolice jejich milovaného města byla součástí vládního komplotu s cílem ukrást práva na těžbu černého uhlí v hodnotě stovek milionů dolarů. Spojené státy prý usilují o zničení města, aby práva na nerostné bohatství přešla na stát. Lokitis s Womerem uvedli, že nucené vystěhování byl „masivní podvod“ maskovaný za bezpečnostní riziko, a podali k soudu obvinění ze spiknutí. Tvrdili, že mají důkazy o tom, že oheň v podzemí téměř vyhasl, soud ale jejich obvinění smetl ze stolu jako „konspirační teorie“.

Dnes je už Centralie městem duchů. Mezi kouřem a plameny v něm přežívá ještě posledních deset původních obyvatel.

ZDROJE:

Dickey, Colin: „The Rebirth of Pennsylvania’s Infamous Burning Town“ (13.1.2026). atlasobscura.com. Čteno 25.1.2026

Morton, Ella: „How an Underground Fire Destroyed an Entire Town“. slate.com. Čteno 25.1.2026

Rubinkam, Michael: „Few Remain as 1962 Fire Still Burns in Coal Town“ (5.2.2010). aolnews.com. Archiv. Čteno 25.1.2026

„Pa. coal town above mine fire claims massive fraud“ (9.3.2010). sandiegouniontribune.com. Čteno 25.1.2026