Astrošimpanz Ham pomohl lidem do vesmíru. Zažil smrtelný strach bez tíže i ztroskotání na moři

Letos v lednu uplynulo 63 let od historického okamžiku, kdy byl tříletý samec šimpanze učenlivého jménem Ham vypuštěn do vesmíru. Jeho let na palubě malé kapsle Mercury trval pouhých šestnáct a půl minuty a stal se jedním z úhelných kamenů americké kosmonautiky.

Ham nebyl prvním zvířetem, které se kdy podívalo do vesmíru; testovací lety se zvířecí posádkou mají v historii dlouhou, dnes už nechvalně známou tradici. Zatímco fenka Lajka nebo kočka Félicite byly do vesmíru vyslány, aby dokázaly, že tělo savce přežije náročné podmínky ve stroji mimo gravitační pole Země, šimpanz coby zástupce primáta s vysokou inteligencí měl za úkol ve své kapsli nejen přežít, ale také plnit svěřené úkoly. Ham ve své roli obstál se ctí a zajistil si věhlas, o který ale ve skutečnosti vůbec nestál.

Ham se narodil někdy v roce 1957. Pocházel z divočiny ve francouzském Kamerunu v Západní Africe, kde ho pytláci nejprve připravili o matku a následně prodali na ptačí farmu na Floridě. Odtud ho roku 1959 odkoupilo americké letectvo, které zvíře poslalo na leteckou základnu Holloman v Novém Mexiku. Tam se měl jako jeden z několika zástupců svého druhu účastnit výcviku, aby se stal vůbec prvním šimpanzem, který zamíří na oběžnou dráhu Země.

Šimpanzi ve vesmírných programech NASA vždy zaujímali výjimečné místo. Šimpanz je tvor anatomicky i mentálně velmi blízký člověku, je schopný absolvovat náročný výcvik a podmiňováním se naučit alespoň základně obsluhovat stroj. Monitoring životních funkcí šimpanzů během letu dávaly vývojářům z NASA dostatek relevantních informací k tomu, aby dokázali do vesmíru bezpečně dopravit i člověka. Dvouletý Ham, tehdy ještě bezejmenný, dostal po svém odkoupení letectvem pracovní jméno „Číslo 65“ a nastoupil na osmnáct měsíců trvající výcvik po boku cvičitele Josepha V. Bradyho a několika desítek dalších šimpanzů. Během té doby se naučil např. stlačit řídící páku do pěti sekund od zablikání modrého světla nebo provádět jiné načasované pohyby a úkony. Zvykali ho také na dlouhé časové úseky, během kterých bude muset nehnutě sedět připoutaný ve svém křesle v kapsli.

Po roce a půl tréninku byl jako nejšikovnější ze své skupiny vybrán, aby podstoupil let načisto. 31. ledna 1961 byla z mysu Canaveral na Floridě po několikahodinovém čekání konečně vypuštěna malá raketová kapsle s Hamem na palubě.

Ham strávil ve vesmíru šestnáct a půl minuty. Letěl rychlostí téměř 5800 mil v hodině do výšky 157 mil nad zemí a strávil šest a půl minut ve stavu bez tíže. Během celého letu, navzdory přetížení, vysoké rychlosti a tlaku i extrémnímu vypětí, kterému byl vystaven, plnil zadané úkoly bez větších potíží. Ham ve vesmíru stlačoval páku jen o trochu pomaleji než na Zemi a prokázal, že primát je schopen i ve ztížených podmínkách kosmického letu zvládat motorické úkony - to vše navíc v situaci, kdy let neprobíhal zcela bez komplikací.

Hamova kapsle měla přistát na hladině Atlantského oceánu. Kvůli přílišnému zrychlení, ke kterému došlo vinou technických potíží během vzletu a odhození tažnou raketou, se kapsle do vln oceánu zavrtala větší silou, než vědci předpokládali, a byla odmrštěna neznámo kam. Až o několik hodin později ji objevila náhodná loď amerického námořnictva. K překvapení všech Ham svůj krátký let i krušné přistání přežil. Byl dehydratovaný, pohublý (během šestnácti minut ve vesmíru ztratil 5,4% tělesné hmotnosti) a měl oděrku na nose, navzdory tomu se ale nacházel ve velmi dobrém fyzickém stavu.

Přínos Hamovy mise byl nepopiratelný. 5. května 1961 se Alan Shepard stal v rámci projektu Mercury prvním Američanem, který se dostal do vesmíru. Světové prvenství mu uniklo jen o fous: vesmírný závod tehdy těsně vyhráli Sověti, kteří v dubnu téhož roku poslali do vesmíru Jurije Gagarina. Shepardův let se několikrát odložil kvůli komplikacím před startem a nakonec mohl být uskutečněn i díky Hamovi, který se o tři měsíce dříve stal jeho předskokanem. V testovacích letech s šimpanzi pokračovala NASA i v době, kdy už člověk do vesmíru létal vcelku běžně. Program „vesmírných šimpanzů“, během kterého si NASA odchovala celou generaci primátů určených k testování letů, oficiálně skončil až v 90. letech, kdy se do v té době rutinního postupu vložily organizace na ochranu zvířat.

Když Hama po přistání vysvobodili z jeho vesmírného křesla, zeširoka se usmál. Fotografie jeho rozesmátého obličeje obletěly svět a naplnily přední stránky domácího tisku nadšenými komentáři s líbivými hesly.

„Astrošimpanz se raduje z úspěchu své mise,“ optimisticky hlásaly novinové titulky.

Šlo o krutý omyl, který už nemohl být více vzdálený pravdě. Lidé dokázali ve správnou chvíli znovu zapomenout, že šimpanz není člověk. Úsměv, který na první pohled rozzářil Hamovu tvář, totiž ve skutečnosti žádný úsměv nebyl: to, co si novináři interpretovali jako „šťastný výraz“, je u šimpanze ve skutečnosti výraz extrémního strachu a úzkosti. Jak velký stres Ham během svého letu i po něm zažíval, ostatně demonstroval hned záhy; fotografové požadovali další záběry astrošimpanze usazeného ve své raketě, ale ten se do ní odmítal vrátit natolik vehementně, že ho k tomu ani silou nedokázalo přimět několik dospělých mužů. Až po návratu na zem, během první rozbouřené vlny mediálního zájmu, dostal Ham jméno, pod kterým vstoupil do dějin. NASA se ve strachu z veřejného odsouzení zdráhala pojmenovat zvíře, které by se ze své mise mohlo nevrátit. Pojmenovali ho po podplukovníkovi Hamiltonu „Ham“ Blackshearovi, veliteli laboratoře Holloman Aerospace Medical Center, která Hama na vzlet připravila. Shodou okolností je jeho jméno také akronymem názvu laboratoře.

Protože jeho vesmírná výprava neskončila tragédií, ale šťastným návratem, pro příběh astrošimpanze Hama jsme si osvojili romantický narativ. Usilovně v něm hledáme něco poetického: šimpanz, stvoření tak blízké člověku, se spolupodílí na podmaňování si vesmíru. Líbí se nám představa hrdiny Hama, který se obětoval pro vlast, poslušně plnil svěřené úkoly a dokonce se po návratu na zem usmíval. Ve skutečnosti je ale Hamův příběh tragédií od začátku až do konce. Kvůli člověku osiřel, přišel o matku i o rodnou zem. Byl prodán do otroctví a do nového domova cestoval přes polovinu světa, aby tam skládal nedobrovolné oběti lidské touze podrobit si galaxii. Ham byl hrdina, který byl ale ke svému hrdinství zneužit, a kterému se dostalo jen té laskavosti, že nebyl podobně jako mnoho jeho zvířecích kolegů po úspěšném návratu usmrcen a podroben biomedicínskému zkoumání. Dožil v zoo v Severní Karolíně, většinu času oddělen od zbytku tlupy.

Kdyby měl Ham to štěstí, nepřišel o svou matku a dostal příležitost žít svůj přirozený šimpanzí život na svobodě, pak by ve věku, ve kterém byl nucen podstoupit výcvik a nasednout do kapsle, patřil k nejmenším členům šimpanzí tlupy. Část dne by stále trávil v bezpečí na zádech své matky, která by ho dosud kojila. Byl by teprve mládě, ne nepodobné lidskému mláděti, nikterak netoužící po slávě a úspěchu. Když Ham roku 1983 ve věku asi pětadvaceti let zemřel, jeho tělo mělo být po vzoru sovětských fenek Strelky a Belky vypreparováno, vycpáno a jako vzácný exemplář vystaveno v muzeu kosmonautiky. Osmdesátá léta už ale nebyla šedesátá a proti tomuto záměru se vzedmula vlna veřejné nevole. Hamova kostra byla nakonec vyjmuta pro vědecké zkoumání a zbytek jeho těla byl s veškerými poctami, které jinak náleží veteránům armády, pohřben na půdě International Space Hall of Fame v Novém Mexiku.

ZDROJE:

Evans, Ben: „‘We Gave It Away’: Remembering the Unhappy Flight of Ham the Chimp, 60 Years On“ (2021). AmericaSpace.com (online). Čteno 21.3.2024

Nicholls, Henry: „Ham the astrochimp: hero or victim?“ (16.12.2013) The Guardian. Čteno 21.3.2024

„Ham, the First Chimpanzee in Space“. savethechimps.org (online) Čteno 22.3.2024