Článek
V dubnu 1945 se druhá světová válka chýlila ke konci. Spojenecká vojska táhla na Berlín a cestou otevírala brány jednoho koncentračního tábora za druhým. Za zdmi tábora Ravensbrück čekalo na osvobození také 142 žen z nacisty vyhlazené středočeské obce Lidice, právě pro ně byl ale tento dlouho očekávaný okamžik také začátkem těžko představitelné agónie. Až dosud je při životě udržovala naděje, že válka jednou skončí a ony se zase shledají se svými rodinami, od kterých byly násilně odtrženy před deportací do tábora. Až po návratu do vlasti se dozvěděly krutou pravdu o osudu své vesnice i svých mužů, kteří byli do jednoho zastřeleni ještě ten den, kdy je viděly naposled. Zdrcené žalem se upnuly k hledání svých dětí, které měly být podle oficiálních záznamů předány na převýchovu k rodinám v Říši.
S vynaložením velkého úsilí se z německých rodin a ústavů podařilo dostat domů 17 dětí, osud zbývajících 88 ale zůstával nejistý. Zbytky naděje, že se ke svým matkám vrátí i ony, rozptýlil v roce 1946 jediný muž - Němec, jehož jméno dodnes neznáme, a kterého na smrtelné posteli dostihlo špatné svědomí. Za války pracoval jako řidič pojízdných plynových komor ve vyhlazovacím táboře Chelmno a teď se tváří v tvář blížící se smrti pokusil zachránit alespoň kousek své duše. Knězi, který ho přišel vyzpovídat, vyznal dlouho střežené tajemství: děti, po kterých tak zuřivě pátraly přeživší lidické matky, se už domů nevrátí. Nejméně 81 z nich mělo totiž zahynout uvnitř plynových vozů, které sám řídil. Mezi nimi s největší pravděpodobností skončil i nejmladší z lidických obyvatel, teprve roční Zdeněk Petřík.
Netušili, že se vidí naposledy
Zdeněk Petřík se narodil 1. června 1941 v Lidicích do rodiny učitele Zdeňka Petříka a jeho ženy Růženy. Přišel na svět osmnáct měsíců po svatbě svých rodičů a od prvního okamžiku byl zbožňovaným, hýčkaným dítětem, vytouženým synem a zároveň prvním vnoučetem v klanu vřelých a domácky založených Petříků. Jedna z mála dochovaných fotografií malého Zdeňka pochází z oslavy jeho prvních narozenin v květnu 1942, kterou mu prarodiče z otcovy strany uspořádali na zahradě svého kladenského domu. Někdo, snad dědeček Petřík, vyfotografoval Zdeněčka, jak se bosý, v bílých svátečních šatečkách a s úsměvem od ucha k uchu batolí v trávě. Byl to idylický obraz, ale netrval dlouho. Prarodiče Petříkovi netušili, že tehdy vidí svého vnuka naposled.
Navečer 9. června 1942 vtrhli do Lidic nacističtí okupanti a během jediného dne převrátili život rodiny Petříkových vzhůru nohama. Otce Zdeňka zastřelili u zdi Horákova statku s ostatními muži ("Ať žije Československá republika!" zvolal prý před nastoupenou popravčí četou), Růženu se synem převezli do tělocvičny kladenského gymnázia, kde po tři dny probíhala rasová selekce. Děti s nordickými rysy byly odeslány k poněmčení, osud těch zbývajících se naplnil v Chelmnu. Aniž by tušila, co se stalo s jejím synem, byla Růžena spolu s dalšími 183 ženami odvezena do koncentračního tábora Ravensbrück na severu Německa, kde zůstala až do osvobození 30. dubna 1945.
Pátrání po Zdeňkovi
Po návratu z Ravensbrücku se Růžena Petříková stejně jako ostatní lidické matky pustila do pátrání po svém dítěti. Pomáhali jí v tom Otýlie a František Petříkovi, rodiče jejího zesnulého manžela, kteří rozeslali na adresy všech tištěných periodik v zemi fotografii svého ročního vnuka. Na jejich inzerát zareagovala paní Štulíková z Hamrů, která tou dobou pečovala o neznámého chlapce Zdeněčkova věku. Nevěděla o něm skoro nic, jen to, že si ho jako miminko ve sběrném táboře v Lodži vyhlédl bezdětný německý pár a odvezl si ho s sebou do Mostu, kde vyrůstal pod jménem Walter Langer. Když válka skončila a manželé Langerovi museli Most opustit, úřady já ho svěřily do prozatímní péče. Slovo dalo slovo a paní Štulíková v srpnu 1945 přivezla ukázat svého chráněnce jeho domnělým prarodičům do Kladna.
Zklamání bylo veliké.
„Tohle není náš vnuk,“ konstatovali manželé Petříkovi zkroušeně, jakmile hocha spatřili. Děti se sice věkem mění, ale tenhle chlapeček nebyl jejich vnoučkovi podobný ani vzdáleně. Zdeněk měl kulatý obličej, šedomodré oči a kaštanově hnědé kučeravé vlásky, které byly jejich rodinným znakem. Dítě před nimi bylo úplně jiné - jasný nordický typ, s protáhlým obličejem, rovnými světlými vlásky a pomněnkově modrýma očima. Zdeněk se navíc narodil s lehkým defektem - na levé noze mu srostly dva prsty k sobě, a tento hoch žádnou vadu neměl. Bylo to jasné: nalezené dítě nebylo Zdeněk.
Růžena Petříková byla úplně jiného názoru.
„Mateřský cit se neplete!“ zvolala a se zjihlýma očima si přivinula chlapce k sobě. Brzy poté požádala soud o opatrovnictví a bylo jí uděleno. Válečné roky vyprodukovaly mnoho sirotků a vdov a prokazování identity ztracených dětí probíhalo jen povrchně. Chlapec, který bylo ještě donedávna Walterem Langerem, obdržel nový rodný list na jméno Zdeněk Petřík.
Můj syn není mrtvý
Těžko říct, jestli Růžena skutečně věřila, že dítě, které si přivezla domů, je její syn. Možná tomu jen věřit chtěla, protože bolest ze ztráty manžela a syna by jinak nebyla schopna unést. Otýlie a František Petříkovi nesli rozhodnutí své snachy těžce. Nevyčítali jí, že se ujala opuštěného dítěte, protože i ono bylo nejspíš násilím odvlečeno od své vlastní rodiny, ale nemohli překousnout, že jej vydává za jejich vnuka Zdeňka. Stresující situace navíc ještě zhoršila zdravotní stav Františka, který v červnu 1947 zemřel na infarkt. Bezprostředně po smrti manžela se Otýlie obrátila na soud a požádala o opětovné ověření totožnosti dítěte. To bylo uskutečněno na podzim roku 1949, kdy se do kanceláře soudního znalce Bohumila Sekly za účelem přezkoumání dostavila Růžena s osmiletým Zdeňkem a Otýlie se svou nejmladší dcerou Miloslavou. Na základě porovnání 130 rodových znaků, jakými byl např. tvar lebky, ušních boltců nebo kvalita vlasů, došel profesor Sekla k jednoznačnému závěru:
„Totožnost sporného dítěte Zdeňka Petříka se ztraceným dítětem Zdeňkem Petříkem se jeví jako velmi nepravděpodobná, až vyloučená.“
Růžena Petříková závěr znalce tvrdě odmítla. Odmítla pochopitelně také návrh své tchyně, podle kterého měl být jejímu skutečnému synovi vystaven úmrtní list. Nadále trvala na opatrovnictví a podařilo se jí dosáhnout alespoň toho, aby byl živému Zdeňkovi vystaven nový rodný list se stejným jménem a datem narození, jaké měl skutečný Zdeněk. Nebylo zbytí; o Walterovi Langerovi ani po čtyřech letech pátrání nikdo nic nevěděl a jeho jméno, datum narození ani původ se nikdy nepodařilo přesvědčivě prokázat. Pokud měl nějakou identitu mít, proč by to neměla být právě tato?
Život bez cíle a smyslu
Od přelíčení v roce 1949 už musel hoch se soudně uznaným jménem Zdeněk Petřík tušit, že žena, u které žije, není jeho vlastní matka. Tušil taky, že jeho jméno nikdy nebylo jeho rodným jménem, ale že ho zdědil po dítěti, po kterém Růžena tesknila tak moc, až si ho v osobě válečného sirotka přivedla zpátky. V roce 1950 mu bylo asi devět let a za tu krátkou dobu už nejméně dvakrát přišel kompletně o všechno. Kromě Růženy neměl na světě nikoho, přijal proto její verzi svého životního příběhu a sám sebe začal ochotně považovat za přeživší lidické dítě. O tuto víru ho nepřipravil ani občanský průkaz, ve kterém jasně stálo, že ho jeho matka osvojila, ani jedovaté poznámky sousedů z nových Lidic, kam se s matkou přestěhovali mezi prvními.
Na konci 50. let vyšel v lokálním periodiku rozhovor s učněm Zdeňkem Petříkem, kterému noviny vtiskly přídomek „lidické dítě“. Na tento úvod zareagovala Otýlie Petříková, která zaslala do redakce vysvětlující dopis. Se svou snachou se už léta nestýkala, jejímu adoptivnímu synovi přála štěstí, ale odmítala, aby byl i nadále vydáván za jejího vlastního vnuka. Ten, jak už tehdy dobře věděla, zemřel v Chelmnu jako roční batole, a bylo třeba, aby totéž přijala i Růžena. Ta se mezitím obětavě starala o svého Zdeňka, podporovala ho při studiu na střední vojenské škole a pravidelně ho vítala na návštěvách doma v obnovených Lidicích. Nějakou dobu to vypadalo, že má Zdeněk našlápnuto na slibnou vojenskou kariéru, pak byl ale za nesouhlas se sovětskou okupací Československa z armády propuštěn. Jako důvod propuštění uvedli jeho nadřízení problémy s alkoholem. Nebyli daleko od pravdy: na počátku 70. let Zdeněk alkoholu zcela propadl a v krátké době dvakrát podstoupil protialkoholní léčení, ve kterém ho matka i nadále podporovala. Když se ale jednou v alkoholovém opojení opět vracel domů do Lidic, jeho nevlastní otec ho odmítl přijmout. Růžena, které měla se svým druhým mužem další tři vlastní děti a s nezdárnou kukačkou ztratila trpělivost, se k němu přidala.
„Ty nejsi moje dítě,“ sdělila zdrcenému Zdeňkovi a zabouchla mu dveře před nosem.
Zdeněk Petřík tehdy ztratil rodinu potřetí. Pokusil se založit novou, oženil se a zplodil dceru, manželství ale nevydrželo déle než deset let. Tato poslední ztráta ho nadobro zničila. Opět se uchýlil k alkoholu, přišel o práci a novou už si nehledal. Po zbytek svého života se potuloval bez cíle a smyslu po kladenských ulicích, kde sbíral plechovky a vysypával odpadkové koše. Byl plný hněvu a křivdy a za to, jak dopadl, vinil celý svět. Dále tvrdošíjně trval na tom, že je synem zavražděného lidického učitele, a někdy, když mu to lahev dovolila, došel pěšky až do Lidic a přespával tam na opuštěné autobusové zastávce. V srpnu 1997 ho na ulici viděli naposled a v prosinci 1998 bylo v teplovodní šachtě poblíž kladenského Kauflandu nalezeno jeho tělo v pokročilém stádiu rozkladu. Znalci označili za příčinu smrti umrznutí a jako pravděpodobný měsíc úmrtí určili prosinec 1997. Celý rok leželo mrtvé tělo Zdeňka Petříka v kanále za obchodním domem, celý rok nikomu na světě nechyběl. Jeho pohřeb zaplatila paní Růžena Petříková. O tom, kdo vlastně je, se nikdy nedozvěděl.
ZDROJE:
Duben, Otakar: „„Přežil“ Lidice, dožil jako bezdomovec" (3.2.2011). ct24.ceskatelevize.cz. Čteno 5.10.2025
Kuncová, Monika: „Tragický osud chlapce z Lidic. Rodiče nepoznal a skončil jako bezdomovec“ (5.6.2022). Právo. Čteno 4.10.2025
„Dům č.p.97“. lidice.cz. Čteno 5.10.2025
