Článek
Robert O'Donnell byl hasič. Tedy - hasič ve výslužbě. Svůj sbor opustil už před třemi lety a od té doby to s ním šlo z kopce. Nezůstal mu nikdo, kdo by o něj stál. Manželka ho opustila, přátelé se mu straní, bývalí kolegové s ním přerušili styky už dávno. Byl pro ně jen chvástal, feťák a zoufalec.
Ještě před několika lety bylo jeho jméno legendou. Teď seděl zhroucený v křesle před televizí a netečně zíral, jak se na obrazovce před ním rychle míhají barvy a tvary. Televizní zprávy sledoval pravidelně; byly plné záběrů, které mu připomínaly ty osudové dva dny, a Robert si je s ovladačem v ruce přehrával pořád dokola. Reportáže se střídaly jak na běžícím páse, každá z nich ale ukazovala pořád ten stejný obraz zkázy, jen na různých místech a s různými lidmi.
Pořád to měl všechno před očima. Vyčerpané záchranáře s tvářemi zkřivenými únavou. Modrá světla blikající do tmy. Pořád to slyšel. Pláč matky postrádající své dítě, pronikavý zvuk policejních houkaček, znělku z Medvídka Pů. Slabounký hlásek k němu doléhal z veliké dálky a zarýval se mu pod kůži. Inferno.
Ztěžka se zvedl z křesla a zamířil k prádelníku. Otevřel zásuvku, vytáhl z něj brokovnici a přiložil si ji ke spánku. Naposledy se rozhlédl a vystřelil.
Bylo 24. srpna 1995 a Robert O'Donnell právě spáchal sebevraždu.
58 hodin pod zemí
Celý příběh začal ve středu 14. října 1987. Ráno toho dne si osmnáctiměsíční Jessica McClure z Midlandu v Texasu hrála na zahradě své tety Jamie, která ve svém domě provozovala nelicencované jesle pro děti ze sousedství. S hlídáním dětí své příbuzné pravidelně vypomáhala i dívčina matka Reby McClure. Ta na zahradě od brzkého rána dohlížela na Jessicu i další čtyři děti, pak ale uvnitř domu zazvonil telefon a Reby odběhla, aby hovor vyřídila. Děti po tu dobu zůstaly bez dozoru. Hovor trval sotva minutu, když Reby zaslechla ze zahrady dětský křik. Vyběhla ven a s hrůzou zjistila, že její Jessica zmizela.
Její nejhorší obavy se naplnily, když si všimla, že víko, které krylo studniční šachtu, není na svém místě. Některé z dětí muselo odstrčit květináč, kterým Jamie zatarasila vstup do studny, a pak i víko samotné. Obnažená díra v zemi se pak Jessice stala osudnou. Holčička, na svůj věk neobvykle drobná, spadla do úzké vrtané studny o průměru sotva 20 centimetrů a propadla se do hloubky sedmi metrů pod úroveň země. Po dopadu jako zázrakem neztratila vědomí, zůstala ale zaklíněná v u dna s pravou nohou zvednutou až nad čelo. V tu chvíli ještě nikdo netušil, že v této krkolomné pozici bude nucena strávit dalších 58 a půl hodiny života.
Dokud zpívala, žila
Reby McClure okamžitě zalarmovala policii. Záchranné složky byly na místě během několika minut, ukázalo se ale, že vyprostit dítě ze studny nebude vůbec jednoduché. Do úzkého otvoru nebylo možné spustit dospělého člověka, Jessica navíc ještě nebyla ve věku, kdy by dokázala se záchranáři spolupracovat. Ze sedmimetrové hloubky doléhalo na povrch její naříkání a naléhavý pláč, který zmírnil až konejšivý hlas její matky. Ta své dceři zpívala její oblíbenou melodii - znělku z dětské pohádky o Medvídkovi Pů, kterou Jessica znala nazpaměť.
Zatímco Reby na dálku tišila své dítě, hasiči promýšleli strategii záchranné operace. Původně přemýšleli, že by Jessicu dostali ven za použití bagru, báli se ale, že by otřesy půdy vyvolané působením hrubé síly pohřbily dítě ještě hlouběji. Rozhodli se proto že vedle studniční šachty vyhloubí paralelní jámu, ze které prokopou horizontální chodbičku až k Jessice. Nevěděli, že studna je obklopena skálou, skrz kterou sbíječky (určené k vrtu zeshora dolů, ne do strany) nedokázaly prorazit. Na místo byl povolán důlní inženýr, který se rozhodl k prosekání skály použít relativně moderní technologii - řezání vodním paprskem. Pokud vám to zní banálně, tak vězte, že nic nemůže být dále od pravdy: prosekat se vrstvami tvrdého nerostu trvalo hasičům 45 hodin. Lidé shromáždění na povrchu zatím bedlivě poslouchali, jak k nim z útrob uzoučké studny doléhá dětský zpěv. Žvatlavý text znělky z Medvídka Pů přinášel na povrch pokoj: dokud si Jessica zpívala, žila.
Záchrana trhala rekordy ve sledovanosti
V těsném závěsu za vozy záchranných složek se na zahradu tety Jamie rozjeli i reportéři kanálu CNN s celým televizním štábem. Během prvních patnácti minut zlámal živý vstup z místa neštěstí rekordy ve sledovanosti; diváci z více než tří milionů domácností se v jednom okamžiku sešli před obrazovkami, aby mohli v přímém přenosu sledovat vyčerpávající boj o záchranu osmnáctiměsíční holčičky. Zatímco hasiči zběsile vrtali paralelní šachtu, ze incidentu se stalo národní téma číslo jedna. Záchrana „Baby Jessicy“, jak holčičku překřtila média, překonala svým významem i zhroucení burzy a raketový útok na americký tanker v Perském zálivu. Je tragické, že přes televizní vysílání se o nehodě své dcery dozvěděl i dívčin otec.
„To nedopadne dobře,“ pomyslel si prý tehdy, aniž by tušil, že ve studně uvízlo jeho vlastní dítě.
Mezi těmi, kdo se na záchraně malé Jessicy osobně podíleli, byl i tehdy devětadvacetiletý Robert O'Donnell. Robert sloužil v hasičském sboru už šest tvrdých let a byl to profesionál každým coulem. Doma na něj navíc čekala manželka a dvě malé děti, a tak si ani přes negativní prognózy neúspěch celé operace vůbec nepřipouštěl. Byl u toho, když se hloubila paralelní šachta, i u toho, když se proud vody o extrémním tlaku prosekával skalnatým obkladem studny. Byl to také on, kdo nakonec Jessicu vysvobodil z její smrtící pasti. Původně měl být tento úkol svěřen dobrovolníku Ronu Shortovi, který se narodil bez klíčních kostí a dokázal se zhroutit v ramenou, nakonec byl ale díky svým zkušenostem vybrán právě Robert. Tomu se podařilo dívku protáhnout nově vyhloubeným tunelem a u ústí šachty ji předat do náručí kolegovi, který ji poté odnesl až ke zdravotníkům v připravené sanitce. Nebylo to vůbec jednoduché: Jessicu vytahoval na povrch skoro dvě hodiny za vydatného přispění lubrikačního gelu.
„Připadal jsem si jako v hrobě,“ sdělil později v rozhovoru. Děsivá nehoda měla díky brilantnímu zásahu záchranných složek šťastný konec: dívka přežila a vyvázla bez fatálních zranění (lékařům se dokonce podařilo zachránit Jessice nohu, která po dvou dnech v nepřirozené poloze začala odumírat). Pro Roberta O'Donnella byl tento okamžik začátkem jeho vlastního tragického konce.
Takhle vypadá hrdina
Když toho dne Robert dorazil domů, zjistil, že na něj před dveřmi jeho bytu čekají davy nedočkavých novinářů. Všichni chtěli vědět, jak se cítil, na co myslel a čeho se bál, když vysvobozoval batole z hlubin, které se v jejich popisu shodovaly s hlubinami samotného pekla. Fotoaparáty a kamery mu tlačili před obličej, aby co nejdetailněji zachytili jeho výraz - protože takhle, psali potom, takhle vypadá hrdina. Sotva se probil domů, manželka mu sdělila, že od chvíle, kdy se jeho tvář objevila v televizi, jejich telefon nepřestal vyzvánět.
„Byli jako hejno piraní,“ komentoval mediální smršť Robertův bratr Ricky. Robert vždy pevně trval na tom, že záchrana Jessicy McClure byla týmovou prací, zároveň byl ale také jediným, kdo byl ochoten příběhu propůjčit svůj obličej. Na rozdíl od kolegů, kteří se pozornosti médií spíše stranili, ochotně poskytoval rozhovory, nechal se fotografovat i natáčet a kývl na pozvání do každého televizního pořadu. Když rodině pouštěl scény z dokumentárního filmu, ve které dostal roli, zářil hrdostí. Robert, který vyrůstal jako kluk ze skromného texaského venkova, si slávu evidentně užíval. Zatímco ostatní záchranáři se vyhýbali glorifikaci, za pomocí psychoterapeutů zpracovávali obtížné momenty z místa neštěstí a snažili se posunout dál, Robert se zasekl na místě.
„Postavili ho na piedestal a on z něj už nikdy neslezl,“ popsal Robertův stav jeden z jeho kolegů. V návalu nekonečné euforie z toho, že je hrdina, Robert hluboko v sobě pohřbil veškeré negativní vzpomínky na ten nešťastný den. Zapomněl na hloubku, tmu i nesnesitelný tlak mazlavé hlíny, která mu při sestupu k Jessice drtila hrudník. Zapomněl na strach, který mu svíral útroby, i na pocit, že se stěny šachty stahují a zavalují ho stejně jako dítě, které měl zachránit. Když si potřásal rukou s celebritami a politiky, kteří mu gratulovali k heroickému výkonu, stále cítil, jak mu pod zpocenými prsty proklouzává látka dětských kalhotek, za které Jessicu tahal ven. Když ale sláva začala opadat, všechno, co se rozhodl v sobě skrýt, se vydralo na povrch.
To dítě měl zachránit někdo jiný
Několik let po neštěstí už Robert neměl nic. Neunesl konfrontaci s temnotou, která se mu uhnízdila v hrudi. Čím více se snažil upínat na své hrdinství, tím více se vzdaloval svým blízkým i sám sobě. Tenze, ve které se náhle ocitl, spustila vlnu migrén, kterými trpěl už dříve během neradostného dětství. Řešil je silnými analgetiky, opiáty a experimentálními léky. Neznal míru: bral si tolik aspirinu, až mu z něj krvácel žaludek. Jeho závislost na lécích neunikla pozornosti jeho nadřízených a po jedenácti letech ve službě byl nucen z hasičského sboru odejít. Pro Roberta, který stále věřil ve skvělou kariéru u záchranných složek, to byla zdrcující rána. Další přišla záhy, když se od něj rozhodla odejít žena i s oběma syny. Nikdo se tomu nedivil; její muž už dávno nebyl tím, koho si vzala. Robert řešil svůj žal zvýšeným přísunem léků a na Štědrý den 1993 se pokusil o sebevraždu. Dnes už víme, že trpěl neléčenou posttraumatickou stresovou poruchou, on sám ale tehdy nevěděl nic. Byl si jistý jen tím, že mu záchrana Jessicy McClure zničila život.
„Myslím, že kdyby si mohl vybrat znovu, zůstal by ten den doma a nechal to dítě zachránit někým jiným,“ řekl jeho bratr Ricky.
Po rozvodu se Robert ze svého městského bytu odstěhoval k rodičům na jejich ranč poblíž Stantonu asi 35 kilometrů od Midlandu. Tam pečoval o dobytek a jezdil s traktorem a zdálo se, že mu pobyt na čerstvém vzduchu svědčí. Jednoho srpnového rána 1995 požádal svoji matku o brokovnici pod záminkou, že předchozího dne viděl na jejich záhonku chřestýše. Hned příští noc probudil paní O'Donnellovou výstřel, který nade vší pochybnost vyšel z ložnice jejího syna. Po Robertovi zůstala řada nezodpovězených otázek, dvě děti a dopis na rozloučenou.
Jessica McClure letos oslavila 39. narozeniny. Tvrdí, že si na událost, která poznamenala její rané dětství, nepamatuje, dodnes ale děkuje lidem, kteří ji toho dne vysvobodili ze studny. Za to, že se mohla znovu narodit, vděčí nepochybně i hasiči jménem Robert O'Donnell. Ten se ale o tom, jak moc je mu vděčná, už nikdy nedozví.
ZDROJE:
Higgins, Darla: „Baby Jessica 30 Years Later: 'My Life Is a Miracle'“ (31.5.2017). People.com. Čteno 26.9.2025
Katz, Jesse: „A Hero’s Fame Leads to Tragedy : Helping to pull little Jessica McClure from a Texas well made firefighter Robert O’Donnell a star. But the limelight soon turned to darkness.“ (24.5.1995). Los Angeles Times (archiv). Čteno 26.9.2025
Kennedy, Michael J.: „Jessica Makes It to Safety–After 58 1/2 Hours“ (17.10.1987). Los Angeles Times (archiv). Čteno 26.9.2025
Krupka, Jaroslav: „Záchranou malé holčičky ze studny dojal Robert O'Donnell svět. Jeho ale zničila“ (23.4.2025). denik.cz. Čteno 27.9.2025
