Článek
Za svého života si Leonid Iljči Brežněv potrpěl na konvence, symboliku a velká politická gesta. Kdyby měl ke všemu i trochu smyslu pro ironii, možná by ho potěšilo vědomí, že svou smrtí pomohl naplnit další z pověstných „pětiletek“ - tentokrát „pětiletku nádherných pohřbů“, jak toto období posměšně nazvala historie. Mezi lety 1980 a 1985 zemřelo v rychlém sledu šest nejvyšších představitelů Sovětského svazu, což podnítilo zběsilé fantazie o osudu rudého impéria. Stárnoucí generace politiků vymírala, na jejich uvolněné pozice se strana zdráhala dosazovat mladou krev a krize komunistického systému se prohlubovala o to více, oč křečovitěji se jej soudruzi snažili udržet.
Kromě samotné Brežněvovy smrti, která podnítila personální krizi ve vedení státu a která dost možná urychlila i definitivní zhroucení východního bloku, se symbolem úpadku staly i zvláštní okolnosti jeho pohřbu. Vinou nešťastných náhod tělo milovaného soudruha během pohřebních obřadů hned dvakrát vypadlo z rakve. Nejméně jedno z těchto „nešťastných znamení“ se přitom odehrálo před zraky milionů diváků.
Brežněvův pohřeb byl formální a plný symbolů
Brežněvův skon šokoval jen málokoho. Strana se sice usilovně snažila držet pod poklicí informace o jeho neustále se zhoršujícím zdravotním stavu, o tom, že je soudruh generální tajemník vážně nemocný, si ale vrabci na střeše cvrlikali už od 70. let. Brežněv si dvakrát nepotrpěl na zdravý životní styl, byl obézní, kouřil a nadměrně jedl i pil, což jen umocňovalo jeho četné kardiovaskulární problémy. V roce 1976 ho navíc stihla mrtvice, kterou málem nepřežil. Od této poslední události, kdy se krátce ocitl i ve stavu klinické smrti, byl závislý na sedativech a vážně zvažoval odchod do důchodu. Politbyro ale bylo toho názoru, že změna vedení by stabilitě režimu neprospěla, a přesvědčili slábnoucího Brežněva, aby si svou rezignaci rozmyslel.
„Pokud jste všichni tohoto názoru, tak mohu ještě chvíli pracovat,“ prohlásil. Toto rozhodnutí ve finále vedlo jen k tomu, že bylo čím dál tím těžší jeho neduhy před veřejností utajit. Brežněv se při oficiálních událostech projevoval zmateně, obtížně chodil a musel často odpočívat. Od roku 1982 ho sužovalo kornatění aorty, trpěl arytmií a srdeční ischemií. Dne 10. listopadu 1982, jen tři dny poté, co se účastnil vojenské přehlídky při příležitosti 65. výročí bolševické revoluce, Brežněv zemřel na selhání srdce. Tato skutečnost byla oficiálně oznámena v živém televizním a rozhlasovém vysílání o den později a při té příležitosti bylo zveřejněno i datum pohřbu. Ten se měl uskutečnit v pondělí 15. listopadu v Leninově mauzoleu v Moskvě.
Na posledním rozloučení s vysokými stranickými funkcionáři si dával Sovětský svaz vždycky velmi záležet. Konkrétní podoba pohřebních ceremonií se lišila podle dobových okolností a postavení zemřelého, svérázný sovětský rukopis se ale propisoval do pohřbů všech kategorií. Sovětské státní pohřby měly formální, silně ritualizovanou podobu plnou okázalých gest a symbolů. Nechyběly na nich vojenské pocty, čestné stráže a oslavné proslovy před otevřenou rakví. Protože Brežněv obsadil úřad generálního tajemníka na dlouhých 18 let (déle stál v čele Sovětského svazu už jenom Stalin) a zemřel při aktivním výkonu své funkce, průběh jeho pohřbu byl plánován se zvláštní pečlivostí. Přípravou obřadů byl pověřen Jurij Andropov, což naznačilo, že se tento vážný a pragmatický muž stane Brežněvovým pravděpodobným nástupcem ve funkci.
Dva pády
Andropov vypravil zemřelému pohřeb přesně dle jeho naturelu. Brežněv si potrpěl na obřadnost a náročné ceremonie a miloval vše, co představovalo luxus - především uniformy, drahá auta a třpytivé dekorace. Rád se obklopoval přepychovým nábytkem, šperky a obrazy, a byl známý tím, že vyznamenával až absurdní množství lidí - pravděpodobně zkrátka proto, že si nemohl odpustit to potěšení, kdy na někoho věšel medaile. Pohřební obřad, nákladný, okázalý a blyštivý, byl reprezentativní přesně dle Brežněvova vkusu a více připomínal obřad cara, než hrdiny socialistického státu. Imperátorský dojem ještě více podtrhoval fakt, že se ho zúčastnil (netypicky) i tehdejší moskevský patriarcha Pimen I., který dokázal najít rovnováhu mezi křesťanskou vírou a stranickou povinností.
Brežněvovo tělo bylo po smrti nabalzamováno a převezeno do Sloupové síně Domu odborů v centrální části Moskvy, kde bylo vystaveno po dobu tří dnů. Andropov nechal už 12. listopadu uzavřít centrum města a hlavní třídy osázel příslušníky vojenské policie a moskevských milic. Dům odborů byl vyzdoben rudými vlajkami a jinými komunistickými symboly a byl nepřetržitě hlídán vojáky s červenými páskami s černým okrajem. Jak sovětští občané, tak Brežněvovi nejbližší spolupracovníci přicházeli do Sloupové síně a klaněli se u már, na kterých spočívala rakev s jeho ostatky. Právě v Domě odborů došlo k prvnímu z incidentů, který tak neslavně poznamenal důstojnost Brežněvova posledního rozloučení. V okamžiku, kdy zřízenci zvedali rakev na katafalk, se dno rakve protrhlo a Brežněvovo tělo propadlo ven. Po tomto maléru byla urychleně vyrobena rakev nová, tentokrát se zpevněným, kovovým dnem.
Na recepci vedle síně s rakví čekala Brežněvova manželka Viktorie se synem Jurijem a dcerou Galinou, aby společně přijímali kondolence. Pikantní je, že Galinu Brežněvovou musela na každém kroku doprovázet policejní eskorta, protože u otce dříve upadla v nemilost pro své „nezřízené“ chování. V den samotného pohřbu pak byla Brežněvova rakev naložena na dělostřelecký vůz a tažena obrněným vozidlem v průvodu směrem k Leninovu mauzoleu na Rudém náměstí. Monumentální průvod patřil k těm nejskvělejším, jaké kdy Moskva zažila; jen Brežněvovy medaile muselo nést více než čtyřicet mužů. Když rakev i s doprovodem dorazila na Rudé náměstí, čekaly na ni tribuny zaplněné hosty. Kromě řadových občanů se s Brežněvem přišli rozloučit i jeho političtí spojenci, představitelé všech zemí východního bloku a také pozvané delegace ze západního světa. I ti, kteří se dostavit nemohli či nechtěli, zaslali své kondolence (soustrast s národem, který přišel o svého státníka, vyjádřila v dopise např. královna Alžběta II. nebo papež Jan Pavel II.). Z balkonu na Rudém náměstí pak zazněly smuteční řeči, které Brežněva oslavovaly jako mírotvůrce, geniálního politika i člověka neomezených kvalit. Poté, co v souladu s pravoslavnou tradicí členové rodiny políbili Brežněva na obě tváře, za zvuku Chopinovy sonáty č. 2 v podání vojenského orchestru odnesli nosiči v čele s Jurijem Andropovem a Nikolajem Tichonovem rakev na hrobové místo. Tam z ní Brežněv vypadl podruhé. Rakev byla pravděpodobně příliš těžká a při ukládání do hrobu vyklouzla hrobníkům z ruky. Ozvala se rána, kterou zachytily i televizní kamery, a pak se s hlasitým rachotem zřítila do hrobu. Dozvuky druhého pádu téměř zanikly pod salvami, které v tu chvíli začalo odpalovat dělostřelectvo, účastníci pohřbu jej ale i tak zaznamenali s velkým znepokojením. Sotva vdova (a v závěsů za ní i tucet soudruhů) zaházela rakev hlínou, vyrojily se spekulace o tom, co věští ten nešťastný dvojí pád, a důstojné okamžiky posledního rozloučení s Leonidem Brežněvem už navždy získaly trpkou příchuť skandálu.
ZDROJE:
Doder, Dusko: „Brezhnev Buried Next to Stalin in Moscow Rites“ (16.11.1982). The Washington Post. Čteno 15.11.2025
Kadeřávek, Šimon: „Spadla Brežněvova rakev do hrobu? Jeho pohřeb předznamenal úpadek sovětského impéria“ (10.11.2022). Reflex.cz. Čteno 14.11.2025
Schmemann, Serge: „Huge Gathering of World Leaders is Expected for Brezhnev's Funeral“ (14.11.1982). The New York Times. Archiv. Čteno 15.11.2025
„Pohřeb Brežněva – symbolická nehoda před zraky milionů diváků“ (15.11.2012). ct24.ceskatelevize.cz. Čteno 14.11.2025
